Nevejrej jako Weyr

Jenže on jím opravdu byl. Věnujme mu hlasitou vzpomínku nad netradičním medailonem, který si rozhodně zaslouží.

František Weyr byl skutečný Evropan. Narodil se v české rodině ve Vídni, a to nikoli se zlatou, nýbrž akademickou lžičkou v ústech, otec byl univerzitním profesorem matematiky a členem vídeňské Akademie věd, strýc rektorem pražské techniky. Dostudoval gymnázium v Praze a navázal studiem tamní staroslavné právnické fakulty (ano, autor je jejím studentem), profesně pak léta působil v krásném Brně (ano, autor je z ½ Moravanem). Působil na půli cesty mezi Prahou a Vídní a z Brna udělal středobod svého žití.

Dodnes je fascinující jeho činorodost, jako u mnoha mužů jeho doby. Byl nejen právníkem, ale též na housle hrajícím právním filozofem (dokonce byl posluchačem Masarykovým, který na housle hrál též), dále taky statistikem. U toho je radno se zastavit. Byl výjimkou z pravidla, že na práva se chodí tehdy, když studentovi matematika nejde a nedělá mu dobře pohled na krev, snad právě pro otcovy geny byl zběhlý v matematice, a právě pro své dispozice ve statistice se stal v nové republice předsedou Státního úřadu statistického a členem Mezinárodního institutu statistického v Haagu. Jen tak mimochodem se po příchodu do Brna stal mimořádným i řádným profesorem věd právních na brněnské technice. A proč vlastně na technice, ptáte se? Šlo totiž svého času o jedinou vysokou školu na Moravě, která tak pod svá křídla vzala i jiné vědní obory. Ve volném čase pak Weyr v Brně spoluzakládal právnickou fakultu, kde se stal prvním děkanem (a ještě si pak jednoletý mandát dvakrát zopakoval, když zrovna nebyl rektorem celé Masarykovy univerzity). Vzhledem k jeho činnosti není s podivem, že zasedal coby poslanec za Českou státoprávní demokracii v prvním čs. parlamentu, kde se stal jedním ze spolutvůrců ústavy z roku 1920. O jeho členství v brněnském zastupitelstvu a obecní radě, Mezinárodním institutu pro právo veřejné v Paříži nebo Rumunského institutu pro správní právo a dalších netřeba hovořit. Byl to vskutku renesanční člověk (a nebyl ve své generaci rozhodně sám), dalo by se tedy renesančním lidem říkat s klidem lidé prvorepublikoví.

Za druhé světové války, která jej zastihla v kulatých šedesáti letech, zanechav v Brně nejen svou knihovnu, ale též vědeckou práci, se uchýlil do Prahy, aby se po osvobození už v říjnu roku 1945 zase vrátil do milovaného Brna. V době tzv. třetí republiky i přes zdravotní obtíže opět vyučoval, a to nejen na fakultě, ale též ve svém bytovém semináři pro necelých dvacet studentů a absolventů práv. Kdo vlastně dnes navazuje se studenty tak úzký profesní kontakt a věnuje se jim i po skončení povinné výuky? Ve tříletém poválečném intermezzu se stal lidovcem a psal své paměti. Ještě v dubnu 1947 mu kolegové připravili překvapení v podobě promování čestným doktorem, o rok později byl už však komunistickým akčním výborem odstaven od vědecké a pedagogické práce a zanedlouho nuceně penzionován, v červnu 1951 odešel na věčnost.

Mimochodem, aby to nezapadlo, během toho všeho vypracoval ještě svou slavnou normativní teorii věd právních a dokončil s kolegy pětisvazkový Slovník veřejného práva československého, o další bohaté publikační činnosti nemluvě. Ale o tom až jindy.

Teď už, milý čtenáři, nevejrej jako Weyr a ponoř se zpátky do hlubin platného práva. Díky za tvůj čas.