Rozhovor s poslankyní Barborou Urbanovou k tématu domácího násilí
Poslankyně Barbora Urbanová je jednou ze zakladatelek iniciativy Pod svícnem, která si dala za cíl zlepšit přístup společnosti i státu k obětem domácího násilí.
V tomto rozhovoru nám mimo jiné přiblíží iniciativu, vysvětlí, jaké spatřuje aktuální překážky v problematice domácího násilí a jaké připravuje legislativní změny.
Nedávno jste spoluzaložila iniciativu Pod Svícnem, můžete nám ji přiblížit?
Naším cílem je osvěta. Jako poslankyně mohu navrhovat legislativní změny, a my víme co by se mělo změnit. Potřebujeme ale veřejnosti ukázat, že je domácí násilí problém, se kterým se potýká velká část společnosti. A věřím, že právě díky osvětě se tu vytvoří společenská poptávka po tom, aby politická reprezentace, která se prevenci domácího násilí zatím nijak zvlášť nevěnovala, svůj přístup změnila.
Proč zrovna problematika domácího násilí?
Věděla jsem, že je to opomíjené téma. Zároveň se s ním pojilo mnoho mých rozhovorů s kamarádkami. Tu některou oběť známe, tu se nás dotkl nějaký příběh, jako třeba ten o utýraném chlapečkovi, který zasáhl moji kamarádku Míšu (spoluzakladatelkou Michaelou Reinöhl Studenou). A jednou jsme si právě s Míšou řekly, že s tím něco dělat chceme a já jsem to tehdy dokonce na svých sociálních sítích poměrně aktivně komunikovala. Ve chvíli, kdy jsem do sněmovny zvolena doopravdy byla, se nám naskytla velká příležitost, a od té doby na problematice pracujeme. Schůzky s neziskovým sektorem, rešerše, právní analýzy, komunikace s influencery, s médii… Mám z toho obrovskou radost, protože se ukazuje, že když něco změnit chcete, reálně se vám to může dařit. Nám se zatím podařilo téma otevřít a věřím, že dokážeme přesvědčit, že je domácí násilí nejen problém přítomný v naší společnosti, ale že existuje řešení. A není ani drahé, ani náročné, jen se musí sebrat odvaha a musí se provést, nic víc.
Výzkum: Každý pátý člověk se stal obětí domácího násilí
Co aktuálně spatřujete, jako největší problém?
U domácího násilí nás zejména zarazilo to, že absolutně chybí systematický přístup státu a zákona k této problematice. Úprava je roztříštěna v mnoha různých předpisech, které na sebe často dobře nenavazují. U domácího násilí chybí jednotné statistiky, chybí jednotný přístup státních orgánů a chybí systematická a efektivní pomoc obětem. Policie ne vždy ví, jak v těchto situacích postupovat. Soudy se často k obětem chovají necitlivě až urážlivě. Ve sporech o svěření dětí do péče se k domácímu násilí často nepřihlíží. Manžel, který je obětí, je nucen podstoupit mediaci s násilníkem předtím, než může proběhnout řízení o rozvodu. Pokud jste týrané dítě, nemáte se v podstatě na koho sami obrátit.
Systém byl očividně vystavěn bez toho, aby si někdo vzpomněl na domácí násilí jako možný problém, na který by měl efektivně reagovat – a to chceme změnit. Připravujeme samostatný zákon, který bude definovat domácí násilí a umožní sjednocení a zefekivnění postupů státních orgánů. Zároveň chceme pracovat na metodikách a vzdělávání policistů, sociálních pracovníků a případně i soudců, což by mělo přispět k efektivní pomoci obětem a snížit zátěž, se kterou se musí vypořádávat při odchodu z násilné situace.
Zmínila jste definici domácího násilí. Jak by podle Vás měla vypadat?
Jak jsem již zmínila, definici potřebujeme proto, aby se k domácímu násilí mohlo přistupovat systematicky. Zatím se o jeho definici pokoušela pouze odborná literatura a judikatura, což považuji za nedostatečné.
Základním rysem definice by mělo být opakované násilné jednání v jeho různých formách, tedy psychické, fyzické, sociální i ekonomické násilí. Také chceme, aby definice zahrnovala nejen násilí mezi partnery (i bývalými), ale i násilí na dětech, seniorech, či jiných osobách blízkých či osobách ve společné domácnosti.
Co tedy přesně navrhujete za legislativní změny? Půjde jen o definici, nebo chcete zasahovat i do dalších zákonů?
Kromě samostatného zákona, který by obsahoval již zmiňovanou definici a další základní pojmy a principy, počítáme i s novelizací některých stávajících zákonů tak, aby byl systém nejen funkční podporou pro oběti, ale abychom se postupně naučili domácímu násilí i předcházet.
Jsme si vědomi toho, že jde o běh na dlouhou trať a počítáme s tím, že nebude možné všechny změny implementovat najednou. Proto chceme právní rámec nastavit tak, aby bylo možné schvalovat postupné změny a zlepšení v jednotlivých částech sociálního, policejního či soudního systému.
Mezi hlavní změny, na kterých momentálně pracujeme, patří zajištění sjednocené pomoci obětem v nejbližších dnech po opuštění násilníka a zajištění dostupné právní pomoci. Také pracujeme na zlepšení podmínek policejního vykázání a na reflexi domácího násilí v rozvodovém řízení. Také chceme lepší ochranu pro poškozeného a zranitelné osoby v přestupkovém zákoně a správním řízení. Dále je jistě třeba zrušit povinnosti setkání s mediátorem pro případy domácího násilí.
Jak jsem říkala, jde o velmi širokou paletu změn a relevantních zákonů. Cesta ke změně nebude rychlá ani jednoduchá, ale věřím, že povede ke zdárnému výsledku a budeme schopni oběti lépe chránit a pomoci jim se plnohodnotně zapojit zpět do života.
Co pro to děláte mimo Poslaneckou sněmovnu?
Kromě samotné iniciativy jsme vytvořili petici Za bezpečný domov, kterou je možné podepsat. Přes sociální sítě Facebook, Instagram, TikTok či Twitter se nám ozývají oběti nebo lidé, kteří někdy někde něco viděli. Sdílení je skvělá možnost, jak si navzájem ukázat, že v něčem nejsme sami. Proto to pro oběti děláme – ukazujeme, že relativizace problému není ani normální, a už vůbec ne správná. Náš hlavní obsah spočívá v jednoduchém příběhu, který je založen na realitě, a který je vztažen k nějaké osobě. Monika, manželka, která popisuje jak ji manžel mlátil. František, senior, který popisuje, jak mu jeho syn sebral všechen důchod a on se musel živit odpadky… Plánujeme nejen změnit legislativu, ale jak už jsem říkala, hlavně změnit celý systém. Promluvit s Ministerstvem školství, protože podle nás stojí za to o problému mluvit i na školách. Podívat se na to, jak fungují OSPODy, které by měly chránit děti.
S kým na této iniciativě spolupracujete?
Dali jsme dohromady lidi ze soukromé, umělecké, neziskové, ale i odborné sféry. Zpracovali jsme si vlastní vizuální identitu, udělali kreativní koncept včetně názvu a loga. Máme za zády legislativní tým, protože sama právní vzdělání nemám. Všichni pracují bez nároku na honorář, pohánění pouze ambicí něco změnit. A to něco je systém.
Jaké máte v tomto směru plány do budoucna?
Změnit právě ten systém. Menší ambici si nemůžeme dovolit.

Další články
Časová osa jako důkaz: když několik minut rozhoduje o trestní odpovědnosti
V některých trestních věcech nerozhoduje jen otázka, co se stalo. Stejně podstatné je, kdy se to stalo, kdy se změnil zdravotní stav poškozeného, kdy se obviněný o riziku dozvěděl, kdy mohl zavolat pomoc a kdy už byl následek neodvratitelný.
Trnitá cesta k nové justiční mapě
Debata o přeorganizování české justiční mapy se po letech relativního klidu opět vrací do centra pozornosti a staví před zákonodárce i samotné soudce otázku vhodné míry specializace a efektivity. Jaký byl historický vývoj územního uspořádání soudů od roku 1850? Jakou inspiraci lze čerpat ze zahraničních reforem a jaká jsou praktická, technologická, personální a politická rizika spojená s případnou redukcí soudních obvodů?
Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: kontrola veřejnoprávních médií a úvahy de lege ferenda (II. část)
Má rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu na Českou televizi a Český rozhlas posílit transparentnost, nebo jde o promyšlený politický nátlak na média veřejné služby? Zatímco ústavní novela po letech přešlapování míří do finále, chybějící metodika auditu i současné rušení koncesionářských poplatků vyvolávají ostré debaty o nezávislosti redakcí.
K duševní poruše, omezení svéprávnosti a neplatnosti právního jednání
Má skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, vliv na jeho možnost převádět platně svůj majetek? Nikoliv nutně, porucha sama o sobě neznamená ztrátu svéprávnosti ani neplatnost uzavřené smlouvy, například darovací či kupní.
Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: ústavní postavení, limity a kontrolní praxe (I. část)
Nejvyšší kontrolní úřad představuje v českém ústavním systému klíčový diagnostický orgán, který efektivně odhaluje miliardová pochybení při správě státního majetku, avšak kvůli absenci exekutivních pravomocí nemá jak nápravu vynutit. Tento článek analyzuje ústavní zakotvení i systémové limity Úřadu a na konkrétních příkladech z oblasti armády či dopravní infrastruktury ukazuje, jak stát zjištěná pochybení opakovaně ignoruje.



