Ústav práva módního průmyslu: Financování v módě

Financování v módě

Kde vzít peníze, jak se navrhováním uživit a jak sehnat toho správného investora? Do problematiky financování nejen etablovaných módních značek, ale především těch začínajících, uvedl posluchače Filip Čabart.

Jak a kým chceme financovat návrhářskou tvorbu? Na výběr máme z několika možností. První z nich je financování pomocí vlastních zdrojů, které se berou spíše jako samozřejmost a nutnost pro každý podnikatelský start. Druhou skupinu tvoří tzv. cizí zdroje. Ty jsou však narozdíl od vlastních zdrojů spojeny s vyššími riziky, nejen obchodními, ale především těmi právními.

Pokud se rozhodneme pro druhou kategorii, následuje nelehká volba – kde a jak vybrat ty správné cizí zdroje? Nabídka na trhu je poměrně pestrá. K dispozici je nepřeberné množství úvěrů a jiných finančních produktů. Bankovní financování se však příliš nedoporučuje, jelikož je spjato s jistou dávkou konzervativnosti a svazujícími podmínkami, jejichž rigidnost nepřipouští sebemenší odchýlení. Další možností jsou soukromé investice, nevýhodou je však jejich jednorázovost a nedodání přidané hodnoty například ve formě know-how, které lze získat právě v rámci poslední skupiny - investičního partnera, jevícího se podle Filipa Čabarta jako nejlepší varianta.

Najít toho správného investičního partnera může být nemalý oříšek. Zpravidla existují dvě skupiny investorů. První tvoří pasivní investoři poskytující pasivní finanční investice. Ti budou vyžadovat velmi podrobné informace o celkovém konceptu podnikatelského záměru a záruky ze strany návrháře, například ve formě zastavení ochranné známky. To mnohdy není výhodnou variantou, především pokud podnikatelský záměr ztroskotá. Ochranná známka bývá navíc téměř to nejdražší, co návrhář má. Druhou skupinu tvoří aktivní finanční účast, resp. najití strategického partnera, který do podnikání v módním průmyslu přispěje nejen onou finanční částkou, ale poskytne například výše zmíněné know-how včetně svých vazeb na danou podnikatelskou oblast.

Jak pracovat s rizikem?

Při procesu získávání investora je nutné jít do jednání od začátku s jasnou představou o tom, jaká rizika nás čekají či čekat mohou. Jsou jimi myšlena obchodní a právní rizika, která vyvolávají mnohdy závažné právní důsledky. Základem je pro návrháře pečlivá dokumentace – minimálně vždy e-mailové potvrzování všeho, na čem se strany při jednotlivých jednáních dohodnou, a to z důvodu možných budoucích sporů. Doporučuje se také stanovení smluvních pokut, čehož se podle Čabarta návrháři nemají rozhodně bát. Při jednáních s potenciálním investorem/partnerem mezi základní pravidla patří také tzv. dávkování informací. Mnohé patří mezi obchodní tajemství, takže ostražitost je rozhodně na místě.

Co budu potřebovat?

Návrhář musí vědět, jak s financemi naloží. Přestože se na něj nepohlíží jako na vystudovaného a zkušeného ekonoma, měl by mít jasnou představu o příjmech a výdajích, měl by si vytvořit svůj business plán. Od toho se odvíjí zdroje a druhy rizik. Některé instituce – především banky – dále vyžadují due dilligence, právní prověrku, do které spadá mimo jiné například potvrzení o bezdlužnosti.

Pohled investora

Pohled investora posluchačům poskytl Ondřej Havlík. Důležitý je typ samotného investora a jeho motivy. Na výběr je zpravidla ze dvou typů investorů – pasivního a aktivního. Situace s pasivním investorem je následující: Investor dá návrháři peníze a nechce se o nic dále starat. Aktivní investor vás oproti tomu může prodat, prezentovat v rámci své obchodní sítě, nabídnout vaše výrobky partnerům.

Jak tedy přilákat toho správného člověka? Mít co prodat. Receptem je vlastní příběh značky a její koncept. Investora zajímá kvalita produktu celkové služby, kterou nabízíte (user experience), čím se budete vymezovat vůči konkurentovi a v neposlední řadě téměř to nejdůležitější, samotná osobnost designéra.

Klíčovými oblastmi jsou pro investora jako poskytovatele financí kalkulace – jakým způsobem je nastavena cenová politika, rámcový business plán společnosti a akční plan dílčích kroků pro dosažení stanovených cílů, pověst produktů a zejména služeb, finanční angažovanost designéra ve firmě, transparetnní výdajová stránka a dosavadní databáze či portfolio klientů.

Základní pravidla nastavení spolupráce

Je třeba především dbát na nastavení pravomocí a kompetencí obou stran na vedení a dalším rozvoji společnosti. Doporučuje se také nastavit tzv. lock up period – například to, že nedojde ke změně vlastnické struktury po určitou dobu. Z hlediska plurality investorů je podstatný také výběr z hlediska podobnosti názorů a přístupů, čímž se předejde potenciálním sporům o další vývoj značky.