Jednou z modernizací procesu obsazování Nejvyššího soudu Spojených států, který Ústava nepředjímala, byl vznik senátního specializovaného výboru pro soudnictví. Ten se zabývá velkým množstvím záležitostí včetně přípravy podkladů a odborného stanoviska pro senátní plénum při rozhodování o potvrzení prezidentských nominací. Poprvé byl tento úkol udělen ad hoc komisi v roce 1811 v případě nominanta prezidenta Madisona Alexandra Wolcotta. Ten byl velmi nepopulární kvůli své dřívější striktní politice v úřadu celního inspektora. Komise měla přezkoumat jeho způsobilost a dát senátnímu plénu doporučení jak dále postupovat.
První stálé senátní výbory vznikly v roce 1816 a jedním z nich byl právě i výbor pro soudnictví. Do roku 1868 bylo přidělení projednávaných témat příslušnému výboru pouze fakultativní, takže výbor projednával ne všechny nominace, ale jen něco přes 2/3 případů. Přesto ale fakt, zda kandidát byl nebo nebyl projednán výborem, ve finále nehrálo zásadní roli a pravděpodobnost neschválení výborem projednaného nominanta bylo stejně možné jako nominanta nepřezkoumaného.[1] V roce 1868 došlo ke změně jednacího řádu Senátu a veškeré návrhy na jmenování byly obligatorně přidělovány příslušným výborům k projednání před samotným zasedáním pléna. Od této doby bylo 89 z 96 nominací projednáno výborem pro soudnictví.[2]
Výjimkami z tohoto pravidla přidělení výboru bylo sedm nominací z řad zasloužilých osobností, kdy Senát neshledal nutné přezkoumání ve výboru. Senát se raději rozhodl přistoupit rovnou k projednání na plénu u úřadujícího ministra spravedlnosti a bývalého poslance McKenna v roce 1879, bývalého ministra války Stantona v roce 1896, bývalého prezidenta Tafta v roce 1921 a bývalého senátora Sutherlanda v roce 1922. Dále Senát neseznal za nutné projednávat ve výboru nominaci stávajícího soudce Nejvyššího soudu Whita na pozici předsedy soudu v roce 1910.[3] Tento speciální režim mají také v rámci senátorské kolegiality úřadující senátoři, kteří jsou prezidentem nominováni na úřad soudce Nejvyššího soudu. V roce 1894 tak byl projednání ve zrychleném režimu již zmíněný senátor White a zatím naposledy v roce 1941 i senátor Byrnes.[4] Toto pravidlo není používáno vždy, nicméně i v případech, kdy je nominant-senátor projednáván výborem, jedná se zpravidla jen o formální schválení a plénu je poskytnuto pozitivní stanovisko.[5]
1.1. Schvalovací proces ve výboru: Období před slyšením
Po přidělení projednání nominanta výboru se okamžitě rozjíždí poměrně rozsáhlé vyšetřování jeho osoby. Nominant výboru písemnou formou odpovídá na otázky, které se týkají různých aspektů jeho osoby. Otázky se zabývají jak jeho filosofickými a ústavněprávními názory, ale i oblastí jeho dřívějšího života. Součástí je i podrobná prověrka ze strany FBI.[6] Vzhledem k rozsahu, podrobnosti a odbornosti některých otázek nominantovi se sestavením odpovědí pomáhá prezidentská administrativa.[7] V roce 2009 při nominačním řízení soudkyně Sonii Sotomayor výbor požadoval:
- Kompletní seznam dřívějších zaměstnání;
- Seznam organizací, kde nominant je členem;
- Seznam a kopie všech dřívějších publikací;
- 10 nejvýznamnějších soudních sporů, které nominant soudil;
- Veškerá zdůvodnění rozsudků, které nominant psal nebo ke kterým se připojil;
- Seznam případů, kde jedna ze stran požádala o vyloučení nominanta pro předpojatost;
- zda se nominant podílel na volební kampani a jaká byla jeho pozice v ní;
- Nominantova pedagogická činnost, včetně názvu a obsahu vyučovaných kurzů;
- Veškeré předpokládané budoucí příjmy nominanta;
- Veškeré příjmy za kalendářní rok před nominací a pro rok, kdy byl nominován;
- Možné důvody a případy, kdy by nominant mohl být považován za předpojatého a musel by se z řízení sám vyloučit.[8]
Po zodpovězení otázek mají členové výboru možnost nominantovi dát další seznam otázek. Údaje týkající se předchozí činnosti nominanta a jeho finanční záležitosti jsou veřejně přístupné. Informace, které se týkají otázek jako je dřívější vyšetřování nominanta z důvodu možného porušení zákona, jsou neveřejné. Výbor může také požádat dřívější zaměstnavatele o zpřístupnění dokumentů, které nominant vytvořil nebo o něm byly shromážděny během jeho zaměstnání.[9] Toto téma je velmi citlivé především v případě nominantova vztahu k vládní administrativě, kde se prezident může dovolat exekutivního privilegia (executive privilege) a odmítnout takový přístup. V případě projednávání nominantů prezidenta Reagana dokonce došlo k přestřelce mezi prezidentem a výborem, kdy výbor podmínil samotné projednání nominací předáním části dokumentů, které budoucí předseda soudu Rehnquist připravoval pro Reaganovu administrativu.[10]
Zatímco výbor shromažďuje podklady pro slyšení výboru, nominant a jeho tým připravují půdu pro hladší schvalovací proces na plénu. Nominant v tomto období vykoná zdvořilostní návštěvy u jednotlivých senátorů, pro které je toto často jediná možnost jak se s nominantem osobně setkat a prodiskutovat jeho názory.
Vedle stanoviska výboru je v tuto dobu vypracováváno i stanovisko Stálého výboru pro otázky federálního soudnictví Americké advokátní komory. Ta hodnotí pouze nominantovu kvalifikaci a to prostým hodnocením „velmi způsobilý,“ „způsobilý“ a „nezpůsobilý.“[11] Role Advokátní komory byla ale v minulosti snížena, protože se objevily dohady, že hodnoceny nejsou jen odborné stránky a že komora zvýhodňuje liberálnější nominanty. V roce 2001 dokonce prezident George W. Bush upustil od dřívější tradice, kdy byla komora informována spolu se Senátem o jménu nominované osoby a byla požádána o posudek.[12] Komora tak byla degradována na jedno z dalších zájmových uskupení, které mělo stejné možnosti do výběru zasáhnout jako kdokoli jiný. Prezident Obama tuto tradiční úlohu komory opět obnovil, ale pověst a váha posudku byla poškozena.[13]
1.2. Schvalovací proces ve výboru: Slyšení výboru
Zasedání výboru, během kterého bude projednána způsobilost nominované osoby, prošlo také poměrně velkými změnami. První veřejně přístupné slyšení výboru se konalo v roce 1916 k otázce poměrně kontroverzní nominace soudce Brandeise. Před výborem ovšem vystoupili pouze zastánci a odpůrci nominanta a nikoli on sám. První osobou, která vypovídala před výborem k otázce své vlastní nominace, byl Harlan F. Stone. Ani jeden z těchto případů, ale nestanovili precedent v postupu, takže až od roku 1938 jsou slyšení otevřená pro veřejnost pravidelně a teprve od roku 1955 tam vždy vystupují mezi svědky i nominanti.[14] Od slyšení se Sandrou Day O’Connor v roce 1981 jsou nadále veřejné části slyšení přenášena národní televizí.[15] Od roku 1992 se konají ale i uzavřená slyšení, kdy nominant poskytuje výboru odpovědi v otázkách, které jsou tajné, neveřejné nebo kdy výbor nemůže veřejně přiznat, že informacemi, které se otázky týkají, disponuje.[16]
Samotné zasedání výboru zahajuje předseda výboru, který svědky seznámí s průběhem slyšení. Po tomto úvodu jednotliví členové výboru přednesou své obecné stanoviska, po kterých vystoupí se svým proslovem nominant. Po té následuje samotné slyšení, které zahajuje předseda výboru následovaný významným členem. Řadoví členové se ke slovu dostávají v závislosti na věku s tím, že se střídají členové senátní většiny a menšiny. Po skončení prvního kola slyšení může být přikročeno k druhému a pokračuje se, dokud předseda výboru nerozhodne jinak. Každý ze senátorů má k položení otázky a získání odpovědi jednotný časový limit.[17] Po slyšení nominanta výbor podobně vyslechne i další svědky.
Nominantovi jsou pokládány otázky ze všech možných oblastí jeho profesního i soukromého života. Velmi diskutabilní jsou otázky směřující ke komentování významných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ty jsou často formulovány, zda by nominant souhlasil s jejich přehodnocením nebo zda by rozhodl jinak. V případě první nominace současného předsedy Robertse bylo velkým tématem jeho odpor k rozhodnutí z roku 1973 Roe v. Wade, ve kterém bylo judikovalo právo na potrat.[18] Jedinou šancí jak se nominant může uspokojivě vyhnout odpovědi je se odvolat na zásadu nepředpojatosti soudců. Nominnat může odmítnout odpovědět na otázku, jak by rozhodl nějaký případ nebo komentovat současné případy v případě, že pokud by tak neučinil, tak by mohl vypadat, že předjímá a případně i slibuje rozhodovat podobné případy takovýmto způsobem. Takové chování by se mohlo vykládat jako snaha zavázat se senátorům pro potvrzení své nominace a bylo by tak v rozporu se zásadou neutrality soudců.[19] Nominanti se při zdůvodňování zdržení se odpovědi často odkazují na záznamy z dřívějších nominačních slyšení a citují své předchůdce v obhajobě zdržení se odpovědi.[20] Důležitý je i osobní rozměr, kdy někteří senátoři budou odmítnutí odpovědi schvalovat, ale jiní ho budou považovat za pouhý úhybný manévr. Každý nominant tak musí zvážit, kdy této možnosti využije, protože by se mohlo stát, že odepření odpovědi mu znepřátelí více senátorů než jeho případná odpověď.
1.3. Schvalovací proces ve výboru: Doporučení
Po skončení všech slyšení výboru, je na výboru, jak bude dále postupovat. Plénu může poskytnout jak pozitivní, tak i negativní reference. Poměrně vzácně se výbor může usnést, že plénu neposkytne žádné doporučení.[21] Čtvrtou možností je, že se výbor neusnese a nominace ve výboru zůstane až do voleb, kdy bude s ustavením nového Kongresu automaticky „zabita.“ Takové chování by ovšem porušilo platnou tradici, kdy výbor plénu poskytuje ke schválení i kandidáty, kteří nesplnili výborem kladená kritéria.[22] Pouze v osmi případech došlo k tomu, že výbor se neusnesl a kandidatura zůstala ve výboru bez usnesení. Ve všech případech se tak ovšem stalo až z důvodu aktivity nebo pasivity vnějšího aktéra.[23]
Zamítavé stanovisko nebo absence doporučení je často důvodem, jak Senát zdůvodní odmítnutí potvrdit nominaci. V případech, kdy Senát i přes to nominaci potvrdí, se pak jedná o velmi těsná hlasování.[24]
[1] RUTKUS, Denis Steven a Maureen BEARDEN. Supreme Court Nomination, 1789 – 2009: Actions by the Senate, the Judiciary Committee, and the President. Congressional Research Service. 2009. (cit. 2013-05-12). Str.5. Dostupné z: http://digital.library.unt.edu/ark:/67531/metadc26231/m1/1/high_res_d/RL33225_2009May13.pdf
[2] RUTKUS, Denis Steven a Maureen BEARDEN. Supreme Court Nomination, 1789 – 2009. Str. 5
[3] Ibid. Str. 6
[4] Ibid. Str. 6
[5] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 19
[6] JANDA, Kenneth. Výzva demokracie: systém vlády v USA. Str. 304
[7] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 22
[8] Ibid. Str. 22
[9] Ibid. Str. 23
[10] Ibid. Str. 24
[11] Standing Committee on the Federal Judiciary. American Bar Association. 2009. (cit. 2013-05-12). Str. 26. ISBN: 1-60442-461-3. Dostupné z: http://www.americanbar.org/content/dam/aba/migrated/2011_build/federal_judiciary/federal_judiciary09.authcheckdam.pdf
[12] NEUBAUER, David W a Stephen Scott MEINHOLD. Judicial process. Str. 453
[13] Ibid. Str. 453
[14] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 20
[15] Ibid. Str. 21
[16] Ibid. Str. 31
[17] Ibid. Str. 29
[18] RUTKUS, Denis Steven. Proper Scope of Questioning of Supreme Court Nominees: The Current Debate. Congressional Research Service. 2005. (cit. 2013-05-12). Str. 6 Dostupné z: http://digital.library.unt.edu/ark:/67531/metacrs7899/m1/1/high_res_d/RL33059_2005Sep01.pdf
[19] Ibid. Str. 10
[20] Ibid. Str. 10
[21] RUTKUS, Denis Steven a Maureen BEARDEN. Supreme Court Nomination, 1789 – 2009. Str. 9
[22] RUTKUS, Denis Steven. Supreme Court Appointment Process. 2010. Str. 32
[23] RUTKUS, Denis Steven a Maureen BEARDEN. Supreme Court Nomination, 1789 – 2009. Str.10. Jednalo se o stažení nominace, zrušení pozice soudce, rozpuštění Senátu, nominace na neuvolnění místo
[24] Ibid. Str. 9-10
Diskuze k článku ()