Obstrukce dlužníka v insolvenci jako trestný čin – možnost obrany věřitelů
Dlužník 11 let blokoval insolvenci námitkami podjatosti a žalobami. Nejvyšší soud potvrdil: jde o trestný čin. Co to znamená pro věřitele?
Obstrukční jednání dlužníka
Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tdo 992/2025 ze dne 28. 1. 2026 potvrdil odsouzení dlužníka, který několik let systematicky mařil činnost předběžné insolvenční správkyně. Obviněnému byla v rámci insolvenčního řízení zahájeného v roce 2014 uložena povinnost předložit seznam majetku a závazků a byla ustanovena předběžná správkyně. Dlužník jí však neposkytoval žádnou součinnost – nekomunikoval, nepředložil seznam majetku, nesdělil stav účetnictví a neumožnil přístup k nemovitostem. Současně podával řetězící se námitky podjatosti vůči správkyni i soudcům na různých stupních a šikanózní žaloby s vyfabulovanými nároky v řádu milionů korun. Řízení bylo paralyzováno téměř 11 let, aniž bylo rozhodnuto o úpadku.
Takové jednání následně soud v trestním řízení vyhodnotil jako přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku a dlužníkovi za to uložil peněžitý trest 100 000 Kč.
Porušení předpisů a trestněprávní kvalifikace
Povinnost součinnosti dlužníka plyne přímo z § 210 odst. 1 insolvenčního zákona a vzniká ze zákona, nikoli teprve výzvou insolvenčního správce. Nejvyšší soud v trestním řízení v této věci potvrdil naplnění obou alternativ jednání dle § 225 trestního zákoníku: maření (usilování o znemožnění výkonu funkce správce) i hrubé ztěžování (vytváření podmínek vyžadujících od správce podstatně více času a prostředků),
Zásadním závěrem je, že opakované zneužívání procesních práv – zde řetězení námitek podjatosti – nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 občanského zákoníku, a je-li jeho cílem paralyzovat řízení, může naplňovat skutkovou podstatu trestného činu.
Přínos pro věřitele
Rozhodnutí potvrzuje, že trestní právo chrání účel insolvenčního řízení i zájmy věřitelů. Obstrukce dlužníka přímo ohrožují možnost zjistit a zpeněžit majetek a snižují míru uspokojení pohledávek. Věřitelé by měli obstrukční jednání dokumentovat a v odůvodněných případech podat trestní oznámení podle § 225 trestního zákoníku, případně takový postup koordinovat i s insolvenčním správcem.
Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu vysílá jasný signál: zneužívání procesních práv k blokování insolvence není legitimní obrana, ale trestná činnost.
Další články
Časová osa jako důkaz: když několik minut rozhoduje o trestní odpovědnosti
V některých trestních věcech nerozhoduje jen otázka, co se stalo. Stejně podstatné je, kdy se to stalo, kdy se změnil zdravotní stav poškozeného, kdy se obviněný o riziku dozvěděl, kdy mohl zavolat pomoc a kdy už byl následek neodvratitelný.
Trnitá cesta k nové justiční mapě
Debata o přeorganizování české justiční mapy se po letech relativního klidu opět vrací do centra pozornosti a staví před zákonodárce i samotné soudce otázku vhodné míry specializace a efektivity. Jaký byl historický vývoj územního uspořádání soudů od roku 1850? Jakou inspiraci lze čerpat ze zahraničních reforem a jaká jsou praktická, technologická, personální a politická rizika spojená s případnou redukcí soudních obvodů?
Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: kontrola veřejnoprávních médií a úvahy de lege ferenda (II. část)
Má rozšíření kontrolní působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu na Českou televizi a Český rozhlas posílit transparentnost, nebo jde o promyšlený politický nátlak na média veřejné služby? Zatímco ústavní novela po letech přešlapování míří do finále, chybějící metodika auditu i současné rušení koncesionářských poplatků vyvolávají ostré debaty o nezávislosti redakcí.
K duševní poruše, omezení svéprávnosti a neplatnosti právního jednání
Má skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, vliv na jeho možnost převádět platně svůj majetek? Nikoliv nutně, porucha sama o sobě neznamená ztrátu svéprávnosti ani neplatnost uzavřené smlouvy, například darovací či kupní.
Nejvyšší kontrolní úřad jako garant transparentnosti veřejného hospodaření: ústavní postavení, limity a kontrolní praxe (I. část)
Nejvyšší kontrolní úřad představuje v českém ústavním systému klíčový diagnostický orgán, který efektivně odhaluje miliardová pochybení při správě státního majetku, avšak kvůli absenci exekutivních pravomocí nemá jak nápravu vynutit. Tento článek analyzuje ústavní zakotvení i systémové limity Úřadu a na konkrétních příkladech z oblasti armády či dopravní infrastruktury ukazuje, jak stát zjištěná pochybení opakovaně ignoruje.
