Whistleblowing v ČR – stát a státní firmy budou muset plnit pravidla směrnice bez ohledu na dosud neexistující český zákon
Před koncem roku uplyne lhůta pro přijetí českého zákona o whistleblowingu – s největší pravděpodobností marně.
I přesto by se však stát, kraje, obce a jim podřízené organizace i firmy měly připravit na uplatňování pravidel evropské směrnice o whistleblowingu hned po 17. prosinci 2021.
Směrnice o ochraně oznamovatelů porušení práva EU, která je všeobecně známá jako směrnice o whistleblowingu, vstoupila v platnost na podzim 2019. Jako každá směrnice zavazuje členské státy EU k tomu, aby podnikly na národní úrovni takové kroky, které zajistí uvedení příslušných pravidel společně dojednaných členskými státy v život.
Tuto svou povinnost jsou státy povinny vždy splnit do určitého data. V případě směrnice o whistleblowingu je tímto datem 17. prosinec 2021. Již nyní je evidentní, že Česká republika svou povinnost včas nesplní a český zákon k uvedenému datu nebude schválen. Porušení této povinnosti bude mít pro veřejné subjekty v České republice jeden velmi konkrétní důsledek, který by již dnes měli vzít v potaz zejména vedoucí zaměstnanci státních, krajských a obecních organizací, stejně jako manažeři firem, za kterými stojí stát, kraje nebo obce.
Přímé účinky směrnice
Po marném uplynutí lhůty pro přijetí národní legislativy se totiž jednotlivec může vůči státu přímo dovolat aplikace konkrétních pravidel obsažených ve směrnici, a to jako by se jednalo o běžný český právní předpis.
V případě směrnice o whistleblowingu se tak budou moci oznamující osoby (zaměstnanci, pracovníci, dodavatele a další) domáhat některých svých práv stanovených přímo směrnicí. Zaměstnavatelé budou přitom povinni plnit korespondující povinnosti, které ze směrnice vyplývají.
Mezi tyto povinnosti může patřit především povinnost ochrany oznamující osoby, zákaz přijímání odvetných opatření, zavedení interních kanálů pro oznamování nebo třeba povinnost poskytovat informace o přijímání oznámení. Jedná se přitom o klíčová práva a povinnosti plynoucí ze směrnice, která jsou kostrou celého mechanismu ochrany oznamovatelů a jádrem příslušné právní úpravy.
Koho se to bude týkat
Pro běžnou praxi je klíčové, že pojem „stát“, tedy ten, vůči komu je možno se směrnice přímo dovolat, je třeba chápat široce. Nejde přitom o žádné nové nebo ad hoc umělé natahování pojmu, ale o dlouholetou, zavedenou a na právní úrovni všeobecně akceptovanou rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, která nenabízí příliš prostoru k pochybnostem.
Soudní dvůr pod pojmem stát rozumí jakoukoliv organizaci nebo těleso, které podléhá pravomoci nebo kontrole státu nebo má zvláštní pravomoci nad rámec běžných soukromoprávních pravidel.
Tato definice tak zahrnuje nejen samotné státní instituce jako ministerstva, nezávislé úřady, státní fondy a další organizace zřízené typicky zákonem nebo na základě zákona, ale také orgány místní samosprávy a jimi zřizované organizace. Nad to kontrole státu podléhají, a pod pojem „stát“ tak bezpochyby spadají, také státní, resp. veřejné podniky a firmy, které jsou státem nebo místními samosprávami vlastněny, jak vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora EU.
Osoby zodpovědné za chod těchto orgánů, institucí a firem by si tak měly být vědomy toho, že oznamující osoby se vůči nim budou moci dovolat ochrany plynoucí přímo ze směrnice o whistleblowingu již po 17. prosinci 2021, a to bez ohledu na to, zda prováděcí český zákon do té doby bude přijat či nikoliv. Oznamující osoby se nicméně budou moci dovolat pouze ustanovení směrnice samotné, a nikoliv širšího pojetí ochrany jdoucího nad rámec směrnice, jak je obsaženo v současném návrhu českého zákona.
Čeho se může oznamovatel dovolat
Bezprostředním důsledkem tohoto selhání českého zákonodárce tak bude zejména fakt, že oznamující osoby se budou moci dožadovat zejména interních mechanismů pro podání oznámení, oznamujícím osobám bude muset být poskytnuta ochrana v případě učiněného oznámení a v případě, že bude vůči oznamující osobě např. učiněno odvetné opatření, bude tato moci uplatnit nárok na náhradu újmy. To vše bez toho, aby český právní řád stanovil přesnější pravidla, jak mají státní instituce uvedené zajistit. Ustanovení směrnice se v těchto ohledech totiž jeví jako poměrně jasná a podrobná.
Další články
Když voda poškodí bytový dům: Kdy platí soused, kdy SVJ a kdy pojišťovna
Voda patří v bytových domech mezi nejčastější příčiny škod. Někdy za nimi stojí prasklá přívodní hadička k pračce, jindy netěsnící baterie, havárie společných rozvodů nebo přívalový déšť, který zaplaví sklepy a technické zázemí domu. Následky bývají v každém z těchto případů podobné: poškozené zdi, zničené vybavení, sousedské spory a náklady, které mohou rychle narůst do desítek i stovek tisíc korun.
Implementace směrnice o platformové práci: znaky závislé práce, právní domněnka a algoritmické řízení (3. část)
V návaznosti na předchozí dva díly analyzuje tento článek otázku pracování doby a osobního výkonu práce, jakož i otázku metodiky související s návrhem zákona.
EET 2.0: na čem vůbec stojí slibovaných 14 miliard?
Schválení EET 2.0 Poslaneckou sněmovnou znovu rozvířilo ostrou debatu o skutečném fiskálním přínosu evidence tržeb a právní jistotě českých podnikatelů. Jaké jsou rozpočtové odhady Ministerstva financí i nezávislých ekonomů?
Outsourcing mzdové agendy: odpovědnost zůstává zaměstnavateli, smluvní ochrana ale může být silnější
Outsourcing mezd nepřenáší veřejnoprávní odpovědnost zaměstnavatele na dodavatele. To ale samo o sobě není argumentem proti outsourcingu. Rozhodující je, jak je nastavena smlouva, odpovědnost dodavatele, pojistné krytí a předávání podkladů. Právě zde může mít externí model oproti internímu zpracování významnou výhodu: prostor pro náhradu škody není omezen pracovněprávním limitem zaměstnance, ale je předmětem smluvního vyjednávání.
Technologická proměna člověka jako právní problém v práci a sociální péči
Exoskelet může ulehčit zádům pracovníka, chytrá protéza zpřesnit pohyb a domácí senzory umožnit člověku zůstat déle ve vlastním bytě. Technologie zde nevystupuje jako protivník. Často řeší skutečný problém: snižuje fyzickou zátěž, podporuje soběstačnost a nahrazuje kapacitu, kterou zaměstnavatel, rodina nebo sociální služba nemají.




