Whistleblowing v ČR – stát a státní firmy budou muset plnit pravidla směrnice bez ohledu na dosud neexistující český zákon
Před koncem roku uplyne lhůta pro přijetí českého zákona o whistleblowingu – s největší pravděpodobností marně.
I přesto by se však stát, kraje, obce a jim podřízené organizace i firmy měly připravit na uplatňování pravidel evropské směrnice o whistleblowingu hned po 17. prosinci 2021.
Směrnice o ochraně oznamovatelů porušení práva EU, která je všeobecně známá jako směrnice o whistleblowingu, vstoupila v platnost na podzim 2019. Jako každá směrnice zavazuje členské státy EU k tomu, aby podnikly na národní úrovni takové kroky, které zajistí uvedení příslušných pravidel společně dojednaných členskými státy v život.
Tuto svou povinnost jsou státy povinny vždy splnit do určitého data. V případě směrnice o whistleblowingu je tímto datem 17. prosinec 2021. Již nyní je evidentní, že Česká republika svou povinnost včas nesplní a český zákon k uvedenému datu nebude schválen. Porušení této povinnosti bude mít pro veřejné subjekty v České republice jeden velmi konkrétní důsledek, který by již dnes měli vzít v potaz zejména vedoucí zaměstnanci státních, krajských a obecních organizací, stejně jako manažeři firem, za kterými stojí stát, kraje nebo obce.
Přímé účinky směrnice
Po marném uplynutí lhůty pro přijetí národní legislativy se totiž jednotlivec může vůči státu přímo dovolat aplikace konkrétních pravidel obsažených ve směrnici, a to jako by se jednalo o běžný český právní předpis.
V případě směrnice o whistleblowingu se tak budou moci oznamující osoby (zaměstnanci, pracovníci, dodavatele a další) domáhat některých svých práv stanovených přímo směrnicí. Zaměstnavatelé budou přitom povinni plnit korespondující povinnosti, které ze směrnice vyplývají.
Mezi tyto povinnosti může patřit především povinnost ochrany oznamující osoby, zákaz přijímání odvetných opatření, zavedení interních kanálů pro oznamování nebo třeba povinnost poskytovat informace o přijímání oznámení. Jedná se přitom o klíčová práva a povinnosti plynoucí ze směrnice, která jsou kostrou celého mechanismu ochrany oznamovatelů a jádrem příslušné právní úpravy.
Koho se to bude týkat
Pro běžnou praxi je klíčové, že pojem „stát“, tedy ten, vůči komu je možno se směrnice přímo dovolat, je třeba chápat široce. Nejde přitom o žádné nové nebo ad hoc umělé natahování pojmu, ale o dlouholetou, zavedenou a na právní úrovni všeobecně akceptovanou rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie, která nenabízí příliš prostoru k pochybnostem.
Soudní dvůr pod pojmem stát rozumí jakoukoliv organizaci nebo těleso, které podléhá pravomoci nebo kontrole státu nebo má zvláštní pravomoci nad rámec běžných soukromoprávních pravidel.
Tato definice tak zahrnuje nejen samotné státní instituce jako ministerstva, nezávislé úřady, státní fondy a další organizace zřízené typicky zákonem nebo na základě zákona, ale také orgány místní samosprávy a jimi zřizované organizace. Nad to kontrole státu podléhají, a pod pojem „stát“ tak bezpochyby spadají, také státní, resp. veřejné podniky a firmy, které jsou státem nebo místními samosprávami vlastněny, jak vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora EU.
Osoby zodpovědné za chod těchto orgánů, institucí a firem by si tak měly být vědomy toho, že oznamující osoby se vůči nim budou moci dovolat ochrany plynoucí přímo ze směrnice o whistleblowingu již po 17. prosinci 2021, a to bez ohledu na to, zda prováděcí český zákon do té doby bude přijat či nikoliv. Oznamující osoby se nicméně budou moci dovolat pouze ustanovení směrnice samotné, a nikoliv širšího pojetí ochrany jdoucího nad rámec směrnice, jak je obsaženo v současném návrhu českého zákona.
Čeho se může oznamovatel dovolat
Bezprostředním důsledkem tohoto selhání českého zákonodárce tak bude zejména fakt, že oznamující osoby se budou moci dožadovat zejména interních mechanismů pro podání oznámení, oznamujícím osobám bude muset být poskytnuta ochrana v případě učiněného oznámení a v případě, že bude vůči oznamující osobě např. učiněno odvetné opatření, bude tato moci uplatnit nárok na náhradu újmy. To vše bez toho, aby český právní řád stanovil přesnější pravidla, jak mají státní instituce uvedené zajistit. Ustanovení směrnice se v těchto ohledech totiž jeví jako poměrně jasná a podrobná.
Další články
DPH při dovozu zboží přes jiný stát EU: kde vzniká daňová povinnost
Jak se uplatňuje DPH při dovozu zboží z třetích zemí přes jiný stát EU než je místo skutečné spotřeby a jaké povinnosti mají dovozce a konečný odběratel? Rozhodující pro DPH není místo dovozu, ale místo skutečné spotřeby.
Možnosti využití AI v právní praxi
Dnes budu hovořit o tom, jakým způsobem využívám umělou inteligenci při své právní praxi. Proberu jednotlivé nástroje, které lze použít, a také standardní postup k docílení správného výsledku. Ještě před tím je možná dobré se zeptat, proč bychom právě umělou inteligenci měli používat.
Evropská komise představila návrh nových pokynů pro posuzování fúzí
Evropská komise dne 30. dubna 2026 zveřejnila návrh nových pokynů pro posuzování fúzí („Merger Guidelines“, dále jen „Pokyny“). Jedná se o nejrozsáhlejší revizi evropských pravidel pro kontrolu spojování soutěžitelů za posledních dvacet let.
Švarcsystém pod drobnohledem inspekce práce
Co odhalily kontroly inspekce práce v letech 2024–2025? Pokuty v milionech, neohlášené kontroly a sektory, kde inspektoři hledají nejčastěji.
Autonomní zbraňové systémy: Kdo odpovídá za chybu?
Autonomní zbraňový systém může po aktivaci sám vyhledat objekt odpovídající předem nastavenému cílovému profilu a použít proti němu sílu. Člověk přitom nemusí předem znát konkrétní cíl, přesné místo ani okamžik zásahu. Právě tím se takový systém liší od běžného dálkově ovládaného dronu, u něhož konkrétní cíl zpravidla vybírá operátor. Právní otázka tedy nezní, zda o likvidaci cíle „rozhodl“ stroj, ale kdo rozhodl o vývoji, nastavení a nasazení systému, jaké měl informace a zda mohl jeho působení ovlivnit.




