Sepisovatel návrhu často nemá možnost se ani o následných komplikacích spojených s „jeho“ návrhem dozvědět, neboť právní služba poskytnutá dlužníku nejčastěji spočívá pouze v podání návrhu a v okamžiku odeslání návrhu insolvenčnímu soudu, případně v okamžiku rozhodnutí o úpadku, končí.
V naší praxi se dennodenně setkáváme s insolvenčními návrhy spojenými s návrhem na povolení oddlužení, které společně s přílohami byly insolvenčním soudům dlužníky (resp. v jejich zastoupení sepisovateli návrhů) předloženy a na jejichž podkladě insolvenční soudy rozhodly o povolení oddlužení. Tyto návrhy nezřídka mívají určité nedostatky a kvůli tomu další postup insolvenčního řízení komplikují. Není výjimečnou situací, že oddlužení je sice na základě takového, ne zcela dostatečného, návrhu povoleno, ale bez dalšího by insolvenční správce nemohl na základě dosavadního stavu doporučit insolvenčnímu soudu schválení oddlužení. Pokud by insolvenční správce neupozornil dlužníka na nedostatky v obsahu jeho insolvenčního návrhu a v právně významných skutečnostech, které vyplynuly najevo, přičemž by mu zároveň neposkytl určitou součinnost v nápravě těchto nedostatků, nebylo by zpravidla možné v řízení dále pokračovat v dlužníkem požadovaném způsobu řešení úpadku. Nezřídka se také stává, že insolvenční návrhy obsahují přímo chybné údaje, které je pak nucen insolvenční správce sám vyjasňovat např. součinnostními dotazy směřovanými k osobám povinným poskytnout správci součinnost, jako např. k zaměstnavatelům, úřadu práce či ČSSZ apod.
Insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení budeme pro zjednodušení v článku dále označovat jen jako „insolvenční návrh“ či „návrh“.
Minimální splátka
Jedním z podstatných předpokladů povolení a následného schválení oddlužení je zajištění, že dlužník bude schopen poskytovat věřitelům peněžní plnění v minimální výši, tzv. minimální splátku.[1] Problematické však je vůbec samotné vymezení minimální splátky. Dosud totiž neexistuje žádný sjednocený výklad, jak má být minimální splátka počítána. V praxi se tak lze setkat s různými způsoby výpočtu minimální splátky, kdy asi nejčastější, a i v různých médiích a poradnách uváděný, je tzv. výklad 1 089 + 1 089. Jde o případ, kdy se má přihlášeným věřitelům dostat alespoň tolik, kolik je záloha na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Tento výpočet však může být modifikován, pokud do něj zahrneme odměnu za přihlášky, odměnu sepisovateli insolvenčního návrhu či např. běžné a dlužné výživné. Z uvedeného pak vyplývá, že existuje více výkladů ust. § 395 odst. 1 písm. b) ins. zák., což velmi ztěžuje jak podávání samotného insolvenčního návrhu, tak i následně zjištění minimální splátky pro schválení oddlužení. Nezřídka se stává, že insolvenční soud vyzývá dlužníka, aby svůj insolvenční návrh opravil či doplnil, právě pokud jde o doložení dostatečného příjmu pro plnění alespoň minimální splátky, když dle názoru soudu je původní částka nedostatečná právě z důvodu použití jiného způsobu výpočtu, než použil dlužník (sepisovatel návrhu). Stejně tak se může insolvenčnímu správci vrátit k doplnění zpráva pro oddlužení, kdy může rovněž soud dospět k názoru, že nabízené plnění nedosahuje ani minimální splátky. Následně je nezbytné celou věc s dlužníkem projednat a pomoci mu zajistit si navýšení příjmů. Nejčastěji se pak jedná o navýšení daru z darovací smlouvy, či vůbec uzavření darovací smlouvy, anebo dobrovolný příspěvek dlužníka z jeho nepostižitelných příjmů. Problém s nejasnou „správnou“ výší minimální splátky může rovněž způsobit potíže při sepisování prvotní darovací smlouvy sepisovatelem návrhu, zvláště snaží-li se plnění dlužníka spíše minimalizovat a nepočítá s rezervou nad rámec nutného minimálního plnění. Uvedené je samo o sobě v rozporu s povinnostmi dlužníka, který má naopak plnění pro věřitele maximalizovat.
Přestože samotný výpočet minimální splátky není ustálený a není v podstatě do poslední chvíle (než soud rozhodne o schválení oddlužení) jisté, že je dlužníkův příjem, alespoň pro účely schválení oddlužení, dostatečný (pohybuje-li se dlužník na hranici minimálního plnění), jsou to sami sepisovatelé insolvenčních návrhů, kteří jsou nezřídka příčinou nesrovnalostí, pokud jde o minimální splátku. Ačkoliv je jednou z povinností dlužníka po schválení oddlužení vyvíjet maximální snahu o co nejvyšší uspokojení přihlášených věřitelů, tak v případech, kdy má dlužník nízký příjem a ten je nucen doplnit buď příspěvkem od třetí osoby, nebo jím samotným z nepostižitelných příjmů, sepisovatelé záměrně nastavují tyto příspěvky na co nejnižší míru. V podstatě jen tak, aby dlužník splňoval tu nejnižší laťku 2x 1 089. Nejenže by prakticky nikdy nemohla vyjít minimální splátka v této výši, když je nutné přinejmenším počítat s odměnou správce za přihlášky, ale rovněž tento postup dává signál jak soudu, tak insolvenčnímu správci, že snahou dlužníka nebude co nejvyšší uspokojení věřitelů, ale pravý opak. Tedy uspokojení jen v té nejnutnější minimální výši.
Bohužel sepisovatelé často zapomínají, že minimální splátka je otázkou vstupu do oddlužení, avšak již nikoliv zajištěním toho, že se dlužníkovi podaří úspěšné splnění oddlužení a konečné osvobození od placení dluhů. Sepisovatelé insolvenčních návrhů by měli dlužníky řádně poučit o tom, co je v průběhu insolvenčního řízení čeká, jaké mají povinnosti a co vše musejí učinit pro zdárný konec oddlužení (se zvláštním důrazem na povinnost vynaložit potřebné úsilí pro dosažení maximálního uspokojení věřitelů).[2] Zřejmě se to však neděje vždy, když se stává, že dlužníci chodí k insolvenčnímu správci neinformovaní a až od něj se dozvídají ty „pro ně špatné zprávy“, že si musejí zajistit vyšší příjem, že ten stávající je nedostatečný, že je namístě změna zaměstnání apod. Pokud by byl dlužník řádně poučen a informován už v počátku o tom, jaké bude mít povinnosti a že si musí zajistit co nejvyšší příjem odpovídající jeho možnostem a schopnostem, a nikoliv jen např. darovací smlouvu na 2 200 Kč, je zřejmé, že značná část dlužníků by do oddlužení vůbec nevstoupila. Minimálně by pak průběh řízení pro ně nebyl tolik „šokující“ a emotivní. Poučení poskytované dlužníkům sepisovateli insolvenčních návrhů by mělo být komplexní a skutečné, nikoliv omezené jen na formální podpis dlužníka na formuláři s předtištěným textem.
Změna poměrů
Další problematickou oblastí jsou případy, kdy je zřejmé, že v brzké době po podání insolvenčního návrhu má dojít ke změně poměrů. Toto již autoři naznačili v předchozí části článku. Dlužník je již např. ve výpovědní době, dlužnice je gravidní, nebo se mají měnit výpočty nepostižitelných částek. Přestože v době podání insolvenčního návrhu může skutečně dlužník splňovat podmínky pro minimální splátku, tak v důsledku následujících okolností, které musely být známy již v době podání insolvenčního návrhu, dojde k tomu, že dlužníkovi již příjem „nevychází“, a tak nesplňuje podmínky pro schválení oddlužení. Sepisovatelé by tak měli přistupovat k sepisování insolvenčních návrhů obezřetně a počítat i s budoucími okolnostmi, které jim mají být známy, a dlužníky na ně připravit. Pokud tedy sepisovatel ví, že sice v současnosti vychází srážka z příjmu dlužníka na 2 500 Kč, avšak v důsledku nově přijaté právní úpravy, účinné v brzké době, by při totožném příjmu srážka vyšla v nižší výši, je nutné s tím již předem počítat a přizpůsobit insolvenční návrh novým požadavkům. Pokud to neudělá sepisovatel, je nucen tuto práci zajistit insolvenční správce, případně se zapojí výzvou dlužníkovi insolvenční soud a dlužníci jsou většinou nemile překvapeni, když zjistí, že se má situace jinak, než jim sepisovatel tvrdil. V této věci je nutné podotknout, že v roce 2022 se nezabavitelná částka měnila dokonce čtyřikrát.
Na podkladě uvedeného lze učinit tyto doporučující, nikoliv však problematiku zcela vyčerpávající závěry týkající se minimální splátky. Dlužník by měl být sepisovatelem vždy řádně poučen o povinnostech vyplývajících pro něj v průběhu insolvenčního řízení, zejména pak o povinnosti vyvíjet maximální snahu o co nejvyšší uspokojení věřitelů. Není žádoucí připravovat dlužníkům darovací smlouvy na tu absolutně minimální částku, která bývá zpravidla podhodnocena, a následně si musí dlužník stejně zajistit navýšení takového příjmu. Samotné stanovení příjmu na úplné hranici minimální splátky je již předem zdviženým prstem upozorňujícím insolvenčního správce, že takový dlužník pravděpodobně dostatečnou snahu o maximální uspokojení věřitelů vyvíjet nebude. Sepisovatel by měl vždy počítat s tou naopak pro dlužníka nejhorší variantou (nejvyšší možnou minimální splátkou), tedy minimální částkou v takové výši, aby byly každý měsíc zcela pokryty veškeré pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené, a zároveň aby na přihlášené věřitele zbyla vždy nejméně částka odpovídající záloze na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Při tom všem by měl sepisovatel návrhu sledovat i vývoj ve výpočtech nepostižitelných částek a pracovat již s hodnotami, které dlužníka v budoucnu neminou. Není pro dlužníka nic nepříjemnějšího, než když mu správce řekne (třeba až při jednání o přezkumu přihlášených pohledávek), že má nedostatečný příjem a oddlužení za stávajícího stavu schválit nelze.
Poučení sepisovatelem
Již výše jsme nastínili i otázku dostatečného poučení dlužníka a vysvětlení mu průběhu insolvenčního řízení. Naše dosavadní zkušenosti nasvědčují tomu, že se tak často děje pouze formálně tím, že se dá dlužníkovi příslušné čestné prohlášení, obsahující zákonem vyžadované poučení a další prohlášení dlužníka, podepsat, aniž by mu bylo jakkoliv blíže vysvětleno. Dlužník to zpravidla bere jako další nezbytný podpis dokladu nutného pro insolvenční návrh, aniž by se blíže zabýval samotným obsahem tohoto čestného prohlášení. Úmyslem zákonodárce bylo, aby byl dlužník ještě předtím, než vstoupí do insolvenčního řízení, dostatečně informován o jeho průběhu, o povinnostech, které bude mít, a požadavcích, které na něj budou kladeny. Bez těchto informací nemůže být dlužník schopen se kvalifikovaně rozhodnout a posoudit, zda je pro něj výhodné či nevýhodné do oddlužení vstupovat a zda bude ochoten a schopen zákonem požadované podmínky plnit. Přestože sepisovatelé insolvenčních návrhů musejí být kvalifikovaní a měli by dbát právě na to, aby dlužníkovi bylo úplně a srozumitelně vysvětleno, co ho v oddlužení čeká, ve značném množství případů se stává, že tomu tak úplně není. Dlužník často vstupuje do insolvenčního řízení v podstatě informacemi nepolíben, což následně způsobuje nedorozumění a emotivní rozpory s insolvenčními správci. Pokud totiž sepisovatel dlužníka řádně neinformuje a pouze povšechně mu např. sdělí, že mu bude stačit mzda 18 000 Kč, protože se mu srazí víc než minimální splátka, a až následně insolvenční správce dlužníka poučí zejména o povinnosti vynakládat maximální úsilí o co nejvyšší uspokojení věřitelů, dochází ke třenicím, kterým mohlo být předejito již při sepisování insolvenčního návrhu. Dlužník tak není např. připraven na to, že bude muset změnit dosavadní zaměstnání, neboť je placeno hůře, než jsou jiné nabídky prací v místě jeho bydliště. Dlužník zpravidla začne argumentovat tím, že sepisovatel mu sdělil, že jeho příjmy jsou dostatečné a že např. kolega v práci má stejný příjem a po něm jeho insolvenční správce nic dalšího nechce, natož aby si zajistil lepší příjem. To je samozřejmě již ze samotné podstaty špatně.
Dlužníci si zpravidla zcela nesprávně vykládají pozici insolvenčního správce a sepisovatele insolvenčního návrhu. Sepisovatel je ten první, s kým přijdou při vstupu do oddlužení do styku, a podvědomě ho tak berou za hlavního odborníka, jehož informacemi se mají řídit. Mají pak zapotřebí polemizovat s informacemi, které jim poskytne insolvenční správce jakožto osoba k tomu odborně vybavená a odpovídající za řádný průběh insolvenčního řízení. Bývá mnohdy velmi složité vyvrátit dlužníkům nesprávné představy o průběhu insolvenčního řízení, které si učinili po jednání se sepisovatelem insolvenčního návrhu. Samozřejmě pokud vůbec nějaké jednání (schůzka) se sepisovatelem insolvenčního návrhu proběhlo. Autoři se běžně setkávají s případy, kdy dlužník nikdy sepisovatele neviděl, nikdy s ním nemluvil, ale veškerá příprava insolvenčního návrhu probíhala pouze korespondenční formou. V takových případech je předem jasné, že jakékoliv vysvětlování průběhu insolvenčního řízení a poučení dlužníka o tom, co ho bude čekat, nemohlo proběhnout. Je tedy na zvážení, že pokud zákonodárce požaduje povinně osobní účast insolvenčního správce při přezkumu přihlášek, kterou nelze nahradit ani videokonferenčním hovorem, zda by neměl rovněž trvat na osobním jednání sepisovatele insolvenčního návrhu s dlužníkem, aby se předcházelo těmto problémům.
Zvláštní kategorii dlužníků představují podnikatelé, u nichž by měl být na obligatorní poučení kladen zvláštní důraz. Dlužníci zpravidla vůbec netuší, jak pro ně může být plnění oddlužení složité. Není jim vysvětlen způsob stanovení zálohových splátek a jejich následné zúčtování, což pro ně může být v některých případech i likvidační. Nejde-li dospět k jiné možnosti, jak stanovit zálohovou splátku, je nutné vycházet z průměrného příjmu v národním hospodářství, což může představovat značně vysokou zálohovou splátku. Pokud jde o dlužníka, který chce své podnikání teprve zahájit, jde o značný problém. Může se mu stát, nemá-li žádný podnikatelský plán ani představu o možných příjmech či výdajích, že bude muset zálohové splátky hradit v takové výši, že pro něj budou likvidační, neboť nebude dosahovat dostatečných příjmů. Sepisovatelé by měli rovněž dlužníky upozorňovat na to, že v insolvenčním řízení nelze pro účely výpočtu skutečně postižitelné částky za zdaňovací období používat výdajový paušál, který dlužníci zpravidla při svém podnikání používají pro daňové účely, ale že je nutné dokládat skutečné příjmy a výdaje. To samozřejmě bývá problematické, pokud nikdy dlužník skutečné výdaje neevidoval a najednou s tím má začít. Navíc se mu musí vypočítat první zálohová splátka, pro niž není možné vycházet z výdajového paušálu, ale je nutné alespoň přibližně skutečné výdaje prokázat či nějakým způsobem vyhodnotit.[3] Z naší zkušenosti se toto prakticky při sepisování insolvenčních návrhů neděje, a dlužníci tak do oddlužení vstupují s přesvědčením, že se bude při zjišťování jejich příjmů vycházet z daňového přiznání a zjištěného čistého příjmu při použití výdajového paušálu. Ten samozřejmě obvykle způsobuje, že dlužník vykazuje nižší čistý příjem než při použití skutečných výdajů. Následně spočítané příjmy pro účely výpočtu zálohové splátky mohou být diametrálně odlišné, zpravidla mnohem vyšší než při použití výdajového paušálu. Dlužníci následně bývají opět překvapeni s odůvodněním, že takové částky nečekali a že jim nikdo uvedený způsob výpočtu nevysvětlil.
Stranou nelze ponechat ani poučení dlužníků-podnikatelů o jejich povinnostech řádně hradit veškeré zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Zpravidla velkou část dluhů podnikatelů představují dlužná pojistná právě na zdravotní a sociální pojištění s tím, že dlužníci nejsou zvyklí hradit pravidelné zálohy, ale platby posílají např. jednou ročně. To je však v rámci insolvenčního řízení značně nebezpečný postup, neboť jakýkoliv dluh 30 dnů po splatnosti by mohl být důvodem pro zrušení schváleného oddlužení. Stačí tedy jedna nezaplacená záloha a oddlužení může být zrušeno. Toto si zpravidla dlužníci neuvědomují, a to ani přes poučení, které se jim dostává z úst insolvenčních správců, když tak předem neučinili sepisovatelé.
Závěr
Sepisovatelé insolvenčních návrhů (spojených s návrhem na povolení oddlužení) by měli dbát na to, že při sepisování takového návrhu mu mají přikládat dostatečnou vážnost a nebrat jej jako formální úkol činěný s pílí pouze do výše odměny 4 840 Kč s daní z přidané hodnoty (resp. v případě tzv. akreditovaných osob dokonce bez odměny). Jde o právní službu jako každou jinou. V návrzích, byť nebývají obvykle primárně vadné, se často vyskytuje řada nedostatků, které zejména dlužníkům komplikují další průběh řízení a zakládají na potenciální problémy. Nevhodný postup zvolený již na začátku, při sepisu insolvenčního návrhu, může ve výsledku potrápit peněženku dlužníka v úpadku či vést k neúspěšnému konci insolvenčního řízení. Určité, spíše formální, nedostatky obvykle problematické nebudou a je poměrně snadné se s nimi vypořádat. Nicméně jako „nebezpečná“ se jeví zejména praxe uzavírání nedostatečně promyšlených a obvykle velmi obecných „formulářových“ darovacích smluv, jež jsou často od počátku nicotné a „dárcem“ je dlužník sám. Jde nepochybně o obcházení zákona, a nechce-li dlužník vyvolat pochybnosti o poctivosti svého záměru, musí se tvářit, že smlouva je bezvadná, a tomuto přizpůsobovat svůj další postup v řízení. Uvedené je pro něj o to komplikovanější, neobsahuje-li darovací smlouva mechanismy vedoucí k úpravě výše daru v závislosti na budoucích okolnostech (změně příjmů dlužníka) nebo ujednání umožňující smlouvu snadno ukončit. Podstatné však je, že dlužník balancuje na tenkém ledě nepoctivého záměru, a tím se může snadno dostat na stezku vedoucí k tomu, že nejenže přijde o benefit úspěšného splnění oddlužení (a sladkou tečku v podobně osvobození od plnění zbytku pohledávek), ale správnou cestu si zavře na dalších pět let.
Sepisovatelé by při sestavování insolvenčních návrhů měli více předvídat a nepostupovat stereotypně a krátkozrace. Rovněž by měli klást důraz na dostatečné naplnění poučovací povinnosti vůči dlužníku a předložit mu srozumitelným a jasným způsobem informace o celém průběhu oddlužení a jeho povinnostech, aby dlužník nepředstupoval před insolvenčního správce po povolení oddlužení s mylnými či nerealistickými představami a nebyl zaskočen celou plejádou požadavků, které jsou na něj pro úspěšné splnění oddlužení kladeny a o kterých doposud neměl dostatečně jasný obrázek. Rovněž by pak nemělo docházet k situacím, kdy budou dlužníci vstupovat do oddlužení s utopickou představou, že splnění oddlužení jim bude dopřáno „za pouhou účast“ a oni v zásadě nebudou muset nic měnit na svém dosavadním přístupu k životu a životním stylu. Dlužníci by měli již od sepisovatele insolvenčního návrhu odcházet smířeni s vizí, že se budou v průběhu oddlužení muset, mírně řečeno, „uskromnit“ a skutečně se snažit pohledávky svých věřitelů dostatečně uspokojit. Dlužníci by neměli mít představu, že benefit splnění oddlužení získají za to, že budou vyvíjet jen minimální nutnou snahu, neboť vystřízlivění z této myšlenky přijde dříve či později. Čím dříve si toto dlužníci uvědomí, tím méně bolestnější pro ně toto zjištění bude.[4]
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Ust. § 395 odst. 1 písm. b) ins. zák.
[2] Ust. § 412 odst. 1 písm. h) ins. zák.
[3] Vnímáme jako správnější ve zprávě pro oddlužení odůvodňovat zálohovou splátku u dlužníka, který doposud nepodnikal, nikoliv na základě ust. § 398b odst. 5 ins. zák., tedy na základě průměrné mzdy v národním hospodářství, ale spíše na základě řádně učiněného a přesvědčivě odůvodněného předpokladu v budoucnu dosahovaných příjmů tak, aby konečná postižitelná částka co nejlépe odpovídala předem insolvenčním soudem stanoveným zálohám. Výpočet zálohové splátky na základě průměrné mzdy v národním hospodářství vnímáme jako subsidiární postup ultima ratio, který obvykle povede k tomu, že dojde ke vzniku přeplatku či nedoplatku, přičemž ani jeden postup nepovažujeme za žádoucí.
[4] Článek vyjadřuje osobní názory autorů, nikoliv právní názory instituce, ve které autoři působí.
Diskuze k článku ()