Úvod
Dospělým osobám, jež nemohou pro duševní poruchu samostatně vystupovat v právních vztazích, může soud v závažných případech omezit svéprávnost pravomocným rozhodnutím. Svéprávnost lze omezit jen v zájmu člověka, jehož se omezení týká. To znamená, že výhody tohoto opatření musí pro dotčeného člověka převážit nad jeho nevýhodami. Rozsah omezení svéprávnosti vymezuje soud negativním vymezením tím, že uvede výčet právních jednání, které opatrovanec není oprávněn činit.
K tzv. veřejnému opatrovnictví dochází v případech, kdy se soudu podle § 471 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), nepodařilo opatrovancům (osobám, jimž byla omezena svéprávnost) nalézt příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která by se funkce opatrovníka dobrovolně ujala, je schopna funkci vykonávat, dále osvědčila, že je schopna řádného výkonu této funkce do budoucna a opatrovanec ani žádnou jinou vhodnou osobu nenavrhl. Soudu v těchto případech nezbývá než do funkce veřejného opatrovníka ustanovovat obce, ve kterých mají opatrovanci bydliště. V České republice žije podle statistických údajů Ministerstva spravedlnosti v současnosti asi 36.000 osob, jimž byla takto svéprávnost omezena, kdy podíl soukromých opatrovníků přesahuje dvě třetiny (70,4 %) vůči necelé třetině u opatrovníků veřejných (29,6 %).[1] Vlivem nízké porodnosti dlouhodobě patříme mezi stárnoucí společnosti a problematika svéprávnosti osob s duševními poruchami proto narůstá na významu.
Po stručném shrnutí historie veřejného opatrovnictví na našem území a stavu současné úpravy je mým cílem popsat několik aktuálních problémů, se kterými se veřejní opatrovníci při výkonu své činnosti setkávají a nastínit možné řešení.[2]
Stručná historie
Historie opatrovnictví osob omezených ve svéprávnosti sahá až do starověkého Říma. Zde ovšem byl tento institut chápán zcela jinak. Tehdejší otrokářská společnost vnímala problematiku svéprávnosti nikoli z přirozenoprávního hlediska rovného postavení všech osob, jak je tomu dnes, nýbrž jako ochranu slabších jedinců[3], u nichž, zejména u dětí a „šílenců“, byla existence jakéhokoliv projevu vůle až na výjimky zcela popírána[4]. Na našem území byl prapředek veřejného opatrovnictví poprvé představen ve Všeobecném zákoníku občanském (ABGB) z roku 1811. Všeobecná úprava opatrovnictví se v něm do značné míry opírala subsidiárně ustanovení o poručenství. Základy dnes užívaného institutu veřejného opatrovnictví zde nalezneme v úpravě tzv. generálního poručenství.[5]
Samotný institut veřejného opatrovníka pak byl oficiálně představen až novelou č. 131/1982 Sb. k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, jež vstoupila v účinnost k 1. 4. 1983. Dle jeho § 27 odst. 3 v případě, kdy nebylo možné ustanovit opatrovníkem příbuzného či jinou osobu splňující podmínky pro ustanovení opatrovníkem, soud opatrovníkem ustanovil národní výbor (později orgán místní správy) či jeho zařízení, jestliže bylo oprávněno vystupovat svým jménem. Je třeba dodat také, že tehdejší úprava opatrovnictví byla rozložena mezi občanským zákoníkem a zákonem o rodině.
Dnešní úprava
Současný občanský zákoník nově u svéprávnosti klade důraz na přirozenou svobodu člověka a odráží v sobě posun k modelu založeném na poskytování podpory při právních úkonech a rozhodování. Již neumožňuje osobu zcela zbavit svéprávnosti, ale pouze omezit, a to na období maximálně 5 let, po jejichž uplynutí je vyžadován soudní přezkoumání důvodů omezení. Jeden z patrných rozdílů oproti předchozí úpravě spočívá mj. v tom, že ve znění OZ z roku 1964 chyběla možnost potencionálního opatrovníka vyslovit nesouhlas s ustanovením do funkce. Tento nedostatek byl tehdy až dodatečně vyřešen judikatorní praxí.[6] Mírnější a méně omezující podpůrná opatření mají mít přednost oproti omezení svéprávnosti, které zákon považuje za nejkrajnější řešení. Nově také zavádí institut opatrovnické rady, který umožňuje osobám z nejbližšího okolí opatrovance dohlížet na činnost opatrovníka. Aktivně legitimovaní k podání žádosti o ustavení rady jsou opatrovanec nebo každá osoba opatrovanci blízká. Míra využití podpůrných opatření v praxi se liší soud od soudu. Dle posledního šetření Veřejného ochránce práv v rámci ČR omezením svéprávnosti skončila více než polovina všech zkoumaných rozsudků (58 %). Dalším nejpoužívanějším opatřením bylo ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti (14 %). Zastoupení členem domácnosti a nápomoc při rozhodování byly využity ve stejné míře (asi u 7 % všech případů). Pouze jednou soud omezil člověka ve svéprávnosti a zároveň schválil smlouvu o nápomoci.[7] Míra využití institutu opatrovnické rady zůstává v minimálních číslech – v řádech desítek v rámci celé ČR.
Úpravu veřejného opatrovnictví nalezneme ve výše zmíněném § 471 odst. 2 a 3 o.z. Opatrovníkem nelze jmenovat osobu s omezenou svéprávností nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance. Opatrovníkem také dle § 67 o.z. nelze jmenovat provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby. Také není možné opatrovníkem jmenovat osobu závislou na takovém zařízení. Při jmenování opatrovníka vycházejí soudy podle současné úpravy v první řadě z přání opatrovance. Pokud opatrovanec vysloví přání mít konkrétní osobu jmenovanou svým opatrovníkem, a ta s tím souhlasí, hovoří to o vzájemně vybudované důvěře, která je pro výkon opatrovnictví nezbytná. Soud se nicméně od přání opatrovance může odchýlit, je-li zde jiný důvod bránící potencionálnímu opatrovníkovi být jmenován do funkce. Jedná se zejména o situace, kdy možný opatrovník byl např. pro minulou majetkovou trestnou činnost odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ze kterého byl relativně nedávno propuštěn či v případě, kdy i navržený opatrovník má omezenou svéprávnost. Soud od opatrovníka očekává, že svoji funkci bude vykonávat řádně a zodpovědně, nemůže proto opatrovníkem jmenovat někoho, u koho reálně hrozí, že výkon funkce nebude zvládat či jej využije pro osobní obohacení na úkor opatrovance. Přání opatrovance ve vztahu k osobě opatrovníka je třeba zohlednit i při jeho nesouhlasu s osobou, která se má stát opatrovníkem. Může se tak stát, že v rámci svých prohlášení odmítá opatrovanec jako opatrovníka pouze osobu určitého pohlaví.[8] Za situace, kdy opatrovanec nevyjádřil své přání ohledně osoby opatrovníka nebo opatrovancem navržený opatrovník nesplňuje výše zmíněné zákonné podmínky, soud jmenuje opatrovníka z řad příbuzných nebo osob blízkých, splňuje-li tato osoba podmínky pro výkon funkce opatrovníka a se jmenováním do funkce souhlasí. Za situace, kdy není možné jmenovat opatrovníka dle projevené vůle opatrovance ani z okruhu osob jemu blízkých nebo příbuzných, může soud jmenovat opatrovníkem jinou osobu splňující podmínky pro výkon funkce opatrovníka, opět za podmínky souhlasu této osoby. Zpravidla se jedná o někoho, koho s opatrovancem spojuje přátelský vztah. V případě, kdy soud dospěl k závěru, že opatrovanci nelze jmenovat opatrovníkem žádnou z výše uvedených osob, nezbývá mu pro absenci jiných alternativ než povolat veřejného opatrovníka. Ustanovení veřejného opatrovníka není vázáno na souhlas opatrovance.
Ke sporným otázkám
Veřejným opatrovníkem soud jmenuje obec, kde má opatrovanec bydliště v době rozhodování soudu (§ 80 o.z.).[9] Tedy nikoli evidovaný trvalý pobyt, nýbrž místo, kde opatrovanec fakticky bydlí a má v úmyslu se zde zdržovat.[10] Jestliže psychický, respektive zdravotní stav posuzovaného člověka de facto neumožňuje zjistit jeho úmysl, kde se chce zdržovat, je nezbytné vycházet z individuálních okolností, které (ve svém souhrnu) umožňují identifikovat místo jeho pobytu.[11] Ne zřídkakdy se však v praxi stává, že opatrovanec má trvalý pobyt v jedné obci, ale dlouhodobě se zdržuje v jiné obci s úmyslem zde setrvat. Je pak na veřejných opatrovnících, aby si tyto skutečnosti pohlídali a v zájmu efektivního výkonu veřejného opatrovnictví případně požádali o změnu opatrovníka na obec, kde opatrovanec skutečně působí. Komplikovanější je pak situace, kdy se opatrovanec v obci, kde se aktuálně zdržuje, nemá v úmyslu dlouhodobě setrvat a žije zde pouze dočasně, na velmi krátkou dobu. Tito „cestovatelé“ často sami nevědí, kam budou příští měsíc směřovat[12], přičemž jsou to mnohdy jejich případy, které vyžadují zvýšenou pozornost jak ze strany soudu, tak od opatrovníka. Je pak na soudech, aby se při návrhu na změnu opatrovníka vypořádaly s absencí vůle opatrovance trvale se na jakémkoli místě déle zdržovat. Dikce § 471 odst. 3 o. z. nedává soudu žádnou možnost aplikačního uvážení z jiného pohledu, než je aktuální bydliště opatrovance. Jiné okolnosti, např. zájem opatrovance, aby veřejným opatrovníkem se stala ta či ona obec atd., jsou zcela právně irelevantní. Obecná úprava znění zákona proto mnoho vodítek nenabízí, ve výsledku pak pro absenci volní složky ze strany opatrovance soudu při rozhodování o jmenování veřejného opatrovníka nezbyde, než jej jmenovat podle místa trvalého pobytu opatrovance, ačkoli tam opatrovanec klidně i mnoho let nebydlí.
Obec v záležitostech veřejného opatrovnictví navenek zastupuje starosta nebo primátor. Ten může na základě plné moci výkonem pověřit jiného zaměstnance obce zařazeného do obecního úřadu. Tento úředník musí splňovat odborné předpoklady, nově musí mít i zkoušku odborné způsobilosti.[13] V praxi se setkáváme s tím, že práci veřejného opatrovníka často vykonávají sociální pracovníci na sociálních odborech obcí. Je otázka, do jaké míry je toto žádoucí jev. Na jednu stranu se agendy veřejného opatrovníka a sociálního pracovníka protínají v tom, že řada opatrovanců jsou také osobami v nepříznivé sociální situaci. Je však třeba vzít i v potaz rozdílnost obou agend a možnost střetu zájmů při kumulaci obou funkcí. Sociální pracovník má povinnost vést spisovou dokumentaci, do které opatrovník nemá mít přístup. Obě funkce kladou jiné požadavky v oblasti vzdělávání, obě také podléhají jiné formě kontroly. Výkon opatrovnictví je kontrolován ze strany soudu, práce sociálního pracovníka podléhá kontrole příslušnému kontrolnímu správnímu orgánu.
Výkon funkce veřejného opatrovníka spadá do tzv. přenesené působnosti obce[14], stát proto obcím poskytuje finanční prostředky na výkon této agendy.[15] Jedná se o roční paušální částku na každého jednotlivého opatrovance, její výše na rok 2022 je předběžně určena částkou 30.500 Kč.[16] Tato částka se poměrně ponižuje, pokud opatrovnictví předčasně skončí. Má sloužit na krytí provozních nákladů agendy veřejného opatrovnictví a např. na částečné pokrytí příjmových nákladů zaměstnance obce pověřeného výkonem veřejného opatrovnictví. Propočet vychází z vytíženosti jednoho pracovního úvazku opatrovníka na 16 osob, kterým poskytuje veřejné opatrovnictví.[17] Takto nastavená úprava může fungovat u dostatečně personálně obsazených obecních úřadů, situace se ale komplikuje u malých obcí, které nemají kapacity, aby mohly vyčlenit zaměstnance, kteří by se opatrovnickou agendou zabývali. Roli veřejného opatrovníka pak fakticky vykonávají osobně jejich starostové. Ti většinou nemají volnou administrativní kapacitu v běžné pracovní době vedle svých obvyklých povinností obstarat všechny záležitosti opatrovanců. V takové situaci je paušální příspěvek k výkonu veřejného opatrovnictví pouhou náplastí, která zdaleka nestačí na zajištění dostatečné materiální a personální kapacity k řádnému výkonu funkce opatrovníka. Zvlášť problematická bývá situace v obcích, v jejichž obvodu se nachází psychiatrická léčebna nebo poskytovatel pobytových sociálních služeb, u nichž opatrovanci mohou činit i více než 10 % obyvatel. Soudy přitom nemají při jmenování opatrovníka ze zákona možnost zohledňovat potencionální administrativní vytíženost veřejného opatrovníka či jiná hlediska vhodnosti, pro která by připadal v úvahu jiný veřejný opatrovník.
Dosavadní činnost zákonodárce
Zákon na výše uvedené situace neposkytuje univerzální řešení a mnoho odpovědí zatím nelze nalézt ani ve sjednocovací činnosti vyšších soudních instancí. Při kodifikaci občanského zákoníku z roku 2014 se počítalo s přijetím samostatného zákona o opatrovnictví.[18] Ve volebním období 2013 – 2017 byl návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s veřejným opatrovnictvím, předložen ministerstvem spravedlnosti vládě a po schválení vládou Poslanecké sněmovně, která jej však neprojednala ani v 1. čtení.[19]
Z obsahu vládního návrhu zákona vyplývá, že měly být podrobněji vyjasněny některé otázky vyvstávající při výkonu funkce veřejného opatrovníka. Návrh zákona mj. dával soudům možnost zhodnotit, zda příslušná obec skýtá záruky řádného výkonu opatrovnictví a pokud by tomu tak nebylo, umožňoval jmenovat opatrovníkem jinou obec, která tyto požadavky splňovala (kritérium „vhodnosti“). Dále mělo dojít k určení ústředního správního orgánu (ministerstva) který by byl věcně příslušný k dozoru nad výkonem veřejného opatrovnictví. Jako možné varianty připadaly Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo práce a sociálních věcí. Návrh zákona také řešil situace, kdy se opatrovanec zdržuje v samosprávném území malých obcí či obcí s pověřeným obecním úřadem, které nejsou schopny výkon veřejného opatrovnictví řádně zajistit. V takovém případě výslovně umožňoval uzavřít s obcí s rozšířenou působností veřejnoprávní smlouvu, kterou by na ni opatrovnickou agendu přenesly. V současné době totiž převládá názor, že není možné uzavřít veřejnoprávní smlouvu, na jejímž základě by pro konkrétní obec mohla vykonávat tuto agendu obec jiná. Jak často užívaný by dobrovolný institut veřejnoprávních smluv byl, zůstává ve hvězdách, vzhledem k tomu, že obce, mají-li k tomu možnost, se v drtivé většině brání tomu, aby byly jmenovány veřejným opatrovníkem.
Tentýž legislativní návrh byl opětovně předložen v minulém volebním období (2017-2021) společným návrhem Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra a Ministerstva práce a sociálních věcí. V průběhu července 2018, po personální obměně na pozici ministra práce a sociálních věcí, se do popředí dostal spor, které z ministerstev se stane ústředním správním orgánem, který má veřejné opatrovníky pod svojí gescí, kdy podle návrhu jím mělo být právě Ministerstvo práce a sociálních věcí. Ani po opakovaných jednáních k této věci však nedošlo k nalezení shody.[20]
Závěr – jak dál?
Jaký bude další legislativní postup, zůstává nejasné. Ministerstvo spravedlnosti nyní stojí před otázkou, zda návrh opětovně podat ve stávající podobě či se věnovat problémům, které jsou v této oblasti odbornou veřejností vnímány jako palčivější, jako je např. omezování svéprávnosti a míra využití podpůrných opatření v ČR. Za tímto účelem by měla podle posledních informací být v následujících měsících zadána k vypracování celková analýza, jejímž cílem má být zjištění míry omezování svéprávnosti a stav implementace podpůrných opatření v ČR ve světle mezinárodních úmluv jako je např. Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením.
Zahraniční přístupy k otázce, který subjekt má plnit úlohu veřejného opatrovníka, se různí. Ve Francii, Lucembursku, Belgii a Rakousku se vybírá vhodná osoba z řad odborníků (se složenou speciální zkouškou nebo z řad právnických profesí). V Německu mají organizaci specializovaných opatrovnických úřadů zastřešenou ministerstvem spravedlnosti. Nedomnívám se, že je možné a vhodné tyto koncepty vnášet do našeho právního řádu. Vycházejí ze zcela jiných historických, právních i sociálních kontextů. I poměr veřejných opatrovníků se v těchto zemích výrazně liší oproti těm našim (v Německu se má toto číslo pohybovat okolo 0,6 %). Krom toho i jejich úprava zjevně není bezproblémová, v Rakousku se od opatrovníků z řad právnických profesí pod tíhou žalob z posledních let postupně ustupuje ve prospěch podpůrných opatření.
Ačkoli je problematika veřejného opatrovnictví úzce spjata s tématem svéprávnosti, jsem toho názoru, že v této situaci není zapotřebí čekat na výsledky analýzy v oblasti svéprávnosti a využití podpůrných opatření. Spíše nežli hlubší systémové změny, které bývá obtížnější prosadit a celý proces také může trvat delší dobu, by mnohem více dobra udělalo pár rychlých záplat mezer v zákoně. Úvahy, kde lze celý systém vylepšit, mohou případně následovat. I za situace, kdy by se podpůrná opatření začala užívat ve vyšší míře, než je tomu doposud, veřejných opatrovníků bude stále zapotřebí pro spádové případy. Veřejný opatrovník není jako institut ultima ratio v oblasti opatrovnictví pouze instrumentem možným, ale nutným. Záměr změnového zákona o veřejném opatrovnictví považuji za správný a navrhované změny jsou dle dostupných informací odbornou veřejností vnímány veskrze pozitivně. Za klíčovou v tomto ohledu zejména považuji navrhované rozšíření § 471 odst. 3 o.z., který by dával soudům více alternativ při zjišťování vhodného veřejného opatrovníka, než pouze dle aktuálního bydliště. Možnost přihlédnutí k hledisku „vhodnosti“ považuji za nezbytný nástroj pro soudy při určování veřejného opatrovníka, který by byl schopen zajistit řádný výkon své funkce, a to zejména v neobvyklých případech, které nezapadají do běžného rozhodování. V mnohém by se tak přispělo ke zvýšení právní jistoty a usnadnil by se život jak opatrovancům, tak i veřejným opatrovníkům.
Nadto je třeba dodat, že nevhodně určený veřejný opatrovník může mít negativní dopad i na psychický stav opatrovanců. Opatrovanci mívají svými opatrovníky často dlouholetý kontakt, znají je a důvěřují jim. Pokud se opatrovanec nyní přestěhuje do jiné obce, znamená to pro něj změnu veřejného opatrovníka tzn. osoby, se kterou v minulosti často jednal a je na ni navyklý. Mám za to, že za situace, kdy by k takovému přesunu bydliště opatrovance došlo v rámci krátké vzdálenosti, by toto nemuselo nutně zakládat důvod pro přesun opatrovnické agendy na jiného veřejného opatrovníka, který není podrobně seznámen se specifiky opatrovance, zvlášť v případech, kdy sám opatrovanec si tuto změnu v osobě opatrovníka nepřeje.
U mimořádně sporných případů, zejména u tzv. „cestovatelů“, bych dal pro případnou budoucí zákonnou úpravu na zváženou, zda by v těchto výjimečných situacích nebylo možné tyto osoby svěřovat speciálně zřízeným veřejným opatrovníkům v rámci jednotlivých krajských měst, kteří by měli zaručené materiální i personální kapacity pro tuto činnost a byli schopni se opatrovancům dlouhodobě věnovat i přes případnou delší dojezdovou vzdálenost v rámci kraje.
V tuto chvíli se zdá, že hlavním problémem bránícím přijetí změnového zákona o veřejném opatrovnictví, je spor o gesci veřejného opatrovnictví mezi ministerstvy. Otázka, pod které ministerstvo veřejné opatrovnictví spadá, zůstává v zákoně nezodpovězena.[21] Odpověď neposkytlo ani výše zmíněné dlouho očekávané rozhodnutí ve věci kompetenčního sporu vedeného u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. Komp 3/2018.[22] Institut veřejného opatrovnictví se nachází na pomezí působnosti všech tří ministerstev a lze přesvědčivě argumentovat pro kterékoli z nich. Další postup v otázce gesce tak bude na zákonodárci, osobně se však domnívám, že tuto debatu lze oddělit od výše nastíněných problémů, což by ve výsledku umožnilo jejich rychlé vyřešení. Pro vyplnění legislativních mezer v úpravě veřejného opatrovnictví však zatím chyběla politická vůle a je otázkou, jestli, zda a jak se k problematice postaví současná administrativa.
[1] Rozhodování o svéprávnosti: Statistická data z období 2014 – 2016 s komentářem. [online] Ministerstvo spravedlnosti ČR © 2018 [cit. 16. 2. 2022], s. 7. Dostupné z: https://www.justice.cz/documents/12681/724488/Zpr%C3%A1va+ke+sv%C3%A9pr%C3%A1vn ostem_final_elektronicky.pdf/e920f3c8-4300-40f9-8571-ef20619029ff.
[2] Chtěl bych poděkovat Mgr. Barboře Brozové Rittichové z legislativního odboru Ministerstva spravedlnosti za spolupráci a informace ke stavu navrhované legislativy ve vztahu k veřejnému opatrovnictví.
[3] Poručenství (tutela) nad nedospělci (impuberes), ženami (mulieres), a opatrovnictví (cura) nad šílenci (furiosi), (blbci) dementes a marnotratníky (prodigi). Všem těmto osobám byl ustanovován poručník/opatrovník.
[4] KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M.: Římské právo. Praha: C. H. Beck. 1995 ISBN 80-7179-031-1, str. 74-79.
[5] V § 208 ABGB je stanoveno, že „pokud tu není vhodných poručníků, kteří by byli ochotni převzíti tento úřad, nebo pokud jest to nutno, aby se účinným způsobem hájily práva a zájmy nemajetných opatrovanců, může poručenství býti svěřeno vhodnému orgánu veřejné správy nebo některému združení pro ochranu mládeže“.
[6] Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem z 8. 8. 1966, sp.zn. 7 Co 206/66.
[7] Křižovatky autonomie, Praxe soudů při rozhodování o podpůrných opatřeních, Výzkum veřejného ochránce práv 2020 , Veřejný ochránce práv|Ombudsman [online]. © [cit. 16.02.2022]. Dostupné z: https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/Krizovatky_autonomie.pdf.
[8] Komentář k § 471, Lavický, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 12.).
[9] Funkci veřejného opatrovníka vykonávají v rámci přenesené působnosti ve smyslu § 61 odst. 1 obecního zřízení obce tří kategorií: a) tzv. obce s běžnými obecními úřady, b) obce s pověřeným obecním úřadem a c) obce s rozšířenou působností.
[10] K této problematice se vyjádřil opakovaně i Nejvyšší soud, za stěžejní lze považovat jeho rozhodnutí ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3379/2016, kde uvedl, že při rozhodování o jmenování veřejného opatrovníka je rozhodující, zda a) se daná osoba v určitém místě zdržuje a má tam své společenské a sociální vazby (složka faktická a určující) b) má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale (složka volní).
[11] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 1975/2017.
[12] Ať už pro obtížnou osobní situaci nebo z důvodu jejich zaměstnání – např. jezdí s poutí.
[13] Viz Vyhláška č. 173/2017 Sb., kterou se mění vyhláška č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů). Starostové/primátoři tuto zkoušku skládat nemusejí.
[14] O tom, zda a do jaké míry se jedná o výkon přenesené působnosti lze debatovat, kdy NSS v rozhodnutí z 6. 5. 2021, č.j. Komp 3/2018-87, poměrně překvapivě, oproti stávající právní úpravě (§ 149b odst. 3 obecního zřízení), i dosavadním úvahám NS i ÚS (viz např. usnesení ÚS z 10. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07), dospěl k závěru, že veřejné opatrovnictví (či přinejmenším některé jeho aspekty) není výkonem státní moci v přenesené působnosti, ale výkonem nevrchnostenské správy, při které vystupuje obec jakožto korporace v obdobném postavení jako jakákoliv osoba soukromého práva.
[15] Je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat, viz NS sp. zn. 30 Cdo 4910/2015, sp. zn. 30 Cdo 2401/2018 či nálezy Ústavního soudu II. ÚS 995/07 a I. ÚS 2936/15.
[16] Veřejné opatrovnictví - Ministerstvo vnitra České republiky [online]. [cit. 16.02.2022]. Dostupné z: https://www.mvcr.cz/clanek/verejne-opatrovnictvi.aspx.
[17] Aktuální otázky svéprávnosti a opatrovnictví, Mgr. Barbora Rittichová [online]. © [cit. 16.02.2022]. Dostupné z: https://www.mpsv.cz/documents/20142/225517/Aktu%C3%A1ln%C3%AD+ot%C3%A1zky+sv%C3%A9pr%C3%A1vnosti+a+opatrovnictv%C3%AD_BR.pdf/6733e8c9-78d3-559a-5f8d-bdda2a442dc7.
[18] Toto vyplývá mj. i ze znění § 468, § 471 odst. 2 či § 3033 odst. 2 zákona o.z.
[19] Sněmovní tisk 992 Vl. n. z. o změně zák. v souv. s veřejným opatrovnictvím [online]. [cit. 16.02.2022] Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&t=992.
[20] Návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s veřejným opatrovnictvím. Portál Aplikace ODok [online]. © 2022 [cit. 16.02.2022]. Dostupné z: https://apps.odok.cz/veklep-detail?pid=KORNAZ4HPH2Y.
[21] podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nespadá institut veřejného opatrovnictví pod žádné z ministerstev
[22] Předseda NSS, JUDr. PhDr. Karel Šimka, LL.M., Ph.D., který byl členem daného kompetenčního senátu v dodatečných úvahách vyslovil názor, že kontrolní pravomoc má podle něj ve vztahu kontroly toho, zda obec řádně plní úkol, na nějž dostává finanční příspěvek od státu, mít Ministerstvo vnitra. viz „Veřejné opatrovnictví jako úkol veřejné moci vykonávaný ve veřejném zájmu soukromoprávní metodou právní regulace aneb mnoho povyku pro (skoro) nic“, K. Šimek, Advokátní deník [online]. © 2022 [cit. 16.02.2022]. Dostupné z: https://advokatnidenik.cz/2021/12/01/verejne-opatrovnictvi-jako-ukol-verejne-moci-vykonavany-ve-verejnem-zajmu-soukromopravni-metodou-pravni-regulace-aneb-mnoho-povyku-pro-skoro-nic/.
Diskuze k článku ()