Lze se účinně bránit zneužívání práva v civilním řízení?

Praxe ukazuje, že kasuistika a “vylepšování” norem práva ke stále větší podrobnosti přináší jen více výkladových i praktických problémů, což však zákonodárce evidentně nechce slyšet. Snaha o detailní úpravu všemožných pravidel je dováděna do doslova obludných rozměrů, takže například nová úprava pozůstalostního řízení v zákonu o zvláštních řízeních soudních (č. 292/2013 Sb.) čítá bez deseti dvě stě ustanovení (zatímco dědické řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 bylo upraveno v 31 ustanoveních).

Účastník, který chce právo zneužít, si tak mne ruce, neboť v důsledku tohoto trendu získává stále více zbraní pro obstrukce a kverulace.

To není radostné konstatování, které by navíc poctivému účastníkovi řízení i čtenáři tohoto článku bylo k ničemu. Pojďme se tedy pokusit postavit k problému pozitivně a najít proti zneužívání protiobranu, přestože i zde platí, že ten, kdo chce hrát unfair, je vždy o krok napřed - a zdaleka nejde jen o procesní právo.

NOVÝ (A VÝSLOVNÝ) PROCESNÍ ZÁKAZ ZNEUŽITÍ PRÁVA

Zákonodárce si je zřejmě vědom nežádoucího trendu zneužívání procesního práva, což ovšem neřeší zestručňováním a zjednodušováním právní úpravy, ale deklarováním zákazu v obecných ustanovení občanského soudního řádu, v němž se po novele č. 293/2013 Sb. říká, že “ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.” (§ 6, věta druhá, o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014).

Z dikce zákona plyne, že je to primárně soud, který musí dohlédnout na nezneužívání procesních předpisů a že zákaz platí především pro něj - ne snad v tom smyslu, že by neměl procesní právo zneužít (to se snad předpokládá samo sebou), ale musí ochránit účastníka poctivého před tím nepoctivým. Platí tedy dozorová (dohledová) procesní povinnost soudu. Proto - účastník, který hraje během řízení fér (a zdaleka to nemusí být vždy žalobce, tedy “útočník”), má na ochranu jednoznačný nárok a pokud se mu jí nedostane automaticky, musí se jí usilovně domáhat, neboť zejména ve sporném řízení je to stále (a především) on, kdo odpovídá za jeho výsledek. To především. Musí prostě soudu připomenout jeho dohledovou povinnost a naznačit mu (v podání, přednesu v jednací síni): “Vážený soude, druhá strana nejenže nesplnila před podáním žaloby nic, k čemu se zavázala, nadto jsme v průběhu řízení svědky toho, že snad každý její úkon nesměřuje k realizaci práva na spravedlivý proces, ale právě naopak - k porušení tohoto práva na mé straně, neboť ty a ty konkrétní kroky vypovídají o snaze oddálit konečné rozhodnutí a vyhnout se plnění zákonné (smluvní) povinnosti a spravedlnosti…”

To je první rada poctivému účastníkovi v obecné rovinně. Nesmí to samozřejmě přehánět, aby soud neměl pocit, že účastník, slovníkem dnešních adolescentů, “moc prudí”.

NĚKTERÉ KONKRÉTNÍ PRVKY OBRANY PROTI ZNEUŽITÍ

Občanský soudní řád dává poctivému účastníkovi možnosti, jak se proti chování právo zneužívající protistrany bránit (přestože je to vždy konkrétní soudce, který nakonec musí vycítit, že ke zneužívání dochází a včas je “zatrhnout”). Jaké tyto možnosti jsou?

Z povahy věci vyplývá, že jsou to především instituty sankčního charakteru, avšak, jak bude uvedeno dále, zdaleka nejen ty. Mezi sankce patří pořádková pokuta (§ 53 o. s. ř.), a to až do výše 50 000 Kč za každý prohřešek, jejíž udělení se může poctivý účastník domáhat a která může být udělena za obstrukční jednání; případně i předvedení k úkonu soudu (nejen k jednání) podle § 52 o. s. ř.

Patří sem i institut separace nákladů řízení (§ 147 o. s. ř.), který znamená, že náklady vzniklé zbytečně v důsledku zaviněného chování některého z účastníků (nejčastěji zmaření nařízeného jednání, dokazování) hradí odděleně (separovaně) ten účastník, který nežádoucí procesní situaci zavinil, a to bez ohledu na konečný výsledek řízení.

Jsou to i kontumační rozhodnutí, tedy rozsudek pro zmeškání (§ 153b o. s. ř.) za neúčast žalovaného u prvního jednání ve věci nebo “kontumační rozsudek pro uznání” (§ 153a odst. 3) za nedostavení se k jednání přípravnému či nevyjádření ke kvalifikované výzvě k vyjádření k žalobě (§ 114b o. s. ř.), případně i trest pro žalobce, jenž se nedostaví k přípravnému jednání v podobě usnesení o zastavení řízení.

Čistá sankce však v některých případech není efektivní, ať již z toho důvodu, že není vykonatelná, nebo prostě jen proto, že si nepoctivý účastník “dává pozor” a pohybuje se na hraně toho co smí a nesmí. Proto je třeba hledat nástroje obrany proti zneužívání procesních pravidel především v zákonné koncentraci řízení a důsledném uplatňování práva vyjádřit se k návrhům důkazů zjevně nadbytečným, nikam nevedoucím, rozhodnutí oddalujícím podle ustanovení 123 o. s. ř. a v poukazu na provedení důkazů nezákonných.

Snad nejčastějším projevem zneužívání procesního práva je realizace základních procesních práv tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy, která však nevede k naplnění práva na spravedlivý proces, ale k oddálení konečného rozhodnutí nebo alespoň k “rozmělnění” řízení do nekonečného řetězce nekoncentrovaných úkonů. Právě tomu chtěla zamezit souhrnná novela občanského soudního řádu (zák. č. 7/2009 Sb. účinný od 1. 7. 2009) zavedením zákonné koncentrace řízení, tedy skutkového a důkazního stopstavu (zákazu novot) k určitému okamžiku, který ve sporném řízení nastane. Jenže aby byla koncentrace účinná, nestačí jen zákaz směrem k účastníkům, ale musí koncentrovaně postupovat především soud, pro něhož je velkým závazkem.

Proto by se měl poctivý účastník na řízení co nepečlivě připravit, plnit povinnosti a reagovat na poučení ze strany soudu a vehementně poukazovat na to, že nepoctivá strana překračuje hranice koncentrace, což ve svém důsledku může znamenat provedení nezákonných důkazů, tedy postup, který je v rozporu s čl. 90 Ústavy.

Jinak řečeno - soud nesmí provést nejen důkaz, který účastník obstaral trestnou činností, ale i ten, který navrhl po koncentraci, nebyl účastníkem navržen a nevyplývá z obsahu spisu (§ 120 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014), nebyla za něj zaplacena povinná záloha (§ 141 o. s. ř.), byl proveden účastnický výslech (§ 131 o. s. ř.), aniž k tomu byly splněny předpoklady, případně je návrh na jeho provedení evidentním obstrukčním krokem, tedy procesním chováním, které nesmí soud podle § 6 o. s. ř. tolerovat.

ZÁVĚR

Jak je vidět, nemá to poctivý účastník jednoduché. Zejména ten, který narazí na soudce tolerujícího nepoctivé chování protistrany - bezbranný však rozhodně není.

Zatím se v praxi příliš nesetkáváme s poukazy na zneužití procesního práva, na které musí obecný soud, tím spíše po datu 1. 1. 2014, adekvátně zareagovat. Pokud by nezareagoval, najde účastník zastání u soudu vyššího. Když ani ne tam, tak u soudu Ústavního, který například ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, říká jednoznačně: “Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku - povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy. Proto obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy.”