Aktuální otázky státní správy a samosprávy již poosmé na konferenci Právo ve veřejné správě 2019

Jako první se slova ujal slova Mgr. David Zahumenský, kterého zakrátko u řečnického pultíku vystřídala Mgr. Vendula Zahumenská, Ph.D. Jejich společný příspěvek se věnoval problematice smluv s investory, nazývanými též smlouvy o rozvoji území, které samosprávy uzavírají bez toho, aby k nim existovalo právní zakotvení nebo judikatura. Základ pro tyto smlouvy najdeme ve stavebním právu, využívají se ovšem i smlouvy nepojmenované. V praxi jsou uzavírány jak jednotlivé smlouvy na konkrétní komunikaci nebo infrastrukturu, tak komplexní projekty. Problémů vyvstává v této oblasti několik, namátkou lze jmenovat uzavírání nikoli smluv, ale jen sepisování nezávazných deklarací, požadavek na následné poplatky za připojení k sítím vybudovaným v souladu s uzavřenými smlouvami, závazky ke změně územního plánu. Navíc zde proti sobě stojí přenesená působnost obcí, ve které se zavazovat nemohou, proti samostatné působnosti, ve které se sice zavazovat mohou, ovšem jen tam, kde obec vystupuje jako osoba soukromého práva – jako vlastník infrastruktury, vlastník nemovitosti, nikoli v rámci územního plánování.

V následujícím příspěvku se JUDr. Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D. zabýval systémovou podjatostí v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Je to dnes podle něj “právě NSS, kdo tlačí krajské soudy k větší benevolenci pokud jde o námitky ohledně systémové podjatosti, je zatahována pomyslná ruční brzda”. Ovšem názory jednotlivých senátů se do značné míry liší. Obecně ale platí, že ne každá námitka systémové podjatosti je způsobilá k tomu, aby se jí úřad zabýval. Otázkou ovšem je, jak soudci sami nahlížejí na podjatost. “V podmínkách veřejné správy systémová podjatost supluje jakousi nezávislost, jak ji známe ze soudního prostředí, úředník ale samozřejmě nemůže být stejně nezávislý jako soudce.” U systémové podjatosti nejde o vnitřní poměr úředníka, ale o vnější faktory, které by potenciálně mohly ovlivnit rozhodování úředníka a jeho vztah k dané věci. V řízení stát prosazuje veřejný zájem, což je legitimní kategorie, kterou má úředník hájit, z tohoto důvodu úředník podjatý být nemůže.

Stejně jako před dvěma lety, kdy byl zákon o registru smluv čerstvou novinkou, i na tomto ročníku konference Právo ve veřejné správě se mu věnoval Mgr. Petr Bouda, a to z pohledu novel zákona a problémů plynoucích z jeho aplikace. Účel zákona o registru smluv je již určen Ústavním soudem, a to v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/17-1, kterým Ústavní soud rozhodoval o návrhu skupiny senátorů na zrušení zákona o registru smluv, který byl podle návrhu v rozporu s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 LZPS. Ústavní soud ovšem rozhodl, že i tam, kde je aplikace problematická, není nutně protiústavní. Přitom soud neprováděl test proporcionality, ale jen test racionality, ze kterého vyplynulo, že nebyla dotčena sama podstata a smysl práva podnikat. Cílem první novely zákona o registru smluv bylo především ulehčit státem vlastněným podnikům. “Jedna z mála skutečně potřebných výjimek nově zavedených v zákoně se týkala ochrany bankovního tajemství. Naopak úplně nejhorší výjimka se týká státem vlastněných podniků.”

Po obědě se JUDr. Martin Richter zabýval problematikou trestní činnosti ve veřejné správě, kde na jedné straně stojí nutnost diskrece a na druhé povinnost jednat účelně, řádně a hospodárně. Pokud tak např. obec vynaloží velké náklady na to, aby sehnala zubaře, je možné z toho vyvodit odpovědnost? Setkává se zde tedy část správcovská (politická) a část realizační (péče řádného hospodáře). “Například rozhodnutí vybudovat park je rozhodnutím politickým, ale to, kolik to bude stát, jak proběhne veřejná zakázka, či kdo ho bude spravovat, je již rozhodnutím realizačním.” Je přitom nutné si uvědomit, že každé jednání je přezkoumatelné, žádná osoba v ČR není nadána žádnou bezmeznou imunitou a otázka, do jaké míry mohou trestní represe dusit politiku, je v současné době kladena po celém světě. Další kapitolou tohoto příspěvku byla trestní odpovědnost při spoléhání se na nesprávné odborné rady. Zavinění u těchto trestných činů může spočívat ve volbě nevhodné osoby (culpa in eligendo), v nesprávných instrukcích (culpa in instrumendo) a v kontrole (culpa in inspiciendo). Trestný čin tak lze spáchat např. i nehospodárným objednáváním odborné rady.

„Nové“ přestupkové právo je účinné již více než dva roky a zkušenostem z praxe s jeho aplikací se zabýval příspěvek JUDr. Pavla Vetešníka, Ph.D. Zdůraznil například, že osoba, která přestupek oznamuje, se nemůže, stejně jako v trestním řízení, žádným způsobem domáhat toho, aby byl obviněný shledán vinným a aby mu byl uložen správní trest. “Pro právnické osoby je nová úprava příznivější, ale je potřeba zkoumat celkový výsledek a postupovat vždy buď celkově podle ustanovení starého práva nebo nového práva a uvážit, co je pro danou osobu celkově příznivější.” Jakým způsobem má správní orgán povinnost svá rozhodnutí odůvodnit? U § 37 zák. č. 250/2016 Sb. je kritérií výrazně více, než tomu bylo u § 12 zák. č. 200/1990 Sb., přitom nestačí jen vyjmenovat tato kritéria, je potřeba specifikovat, proč a jak tato kritéria dopadají na individuální případ obviněného. Správní orgány tak musí kvalitněji odůvodňovat rozhodnutí. Příspěvek doktora Vetešníka byl velmi rozsáhlý, proto v nejbližší době na Právním prostoru přineseme celý jeho obsah, včetně toho, co na konferenci nestačilo zaznít.

Na závěr programu se ve svém příspěvku Mgr. Zdeněk Schmied věnoval problematice skončení pracovního poměru úředníků územně samosprávných celků. Nejdříve především vymezil odchylky ZÚÚSC od obecné úpravy zákoníku práce – např. pracovní poměr na dobu určitou lze dle § 10 ZÚÚSC sjednat jen v taxativně stanovených případech při zajištění časově omezené správní činnosti a náhradě dočasně nepřítomného úředníka a schází-li tento důvod, jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. Odlišnosti nalezneme i ve vztahu k obecnému pravidlu „3x3 a dost“, u převedení na jinou práci nebo u odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z funkce, u kterého je opět podstatné uvedení důvodu odvolání, přičemž sankcí jeho absence je neplatnost takového odvolání. Mgr. Zdeněk Schmied se dále věnoval především konkrétním případům neplatného rozvázání pracovního poměru, a to se všemi jejich důsledky. Padla např. otázka, “za jak dlouho je možné obnovit pracovní místo, které bylo zrušeno a zaměstnanci byla na základě toho dána výpověď. V tomto případě se nedoporučuje lhůta např. jen dvou měsíců, neboť soud může tuto lhůtu prominout.”

Po každém konferenčním příspěvku následovala diskuze, ze které bylo jasné, že řešené otázky zástupce veřejné správy a samosprávy skutečně pálí. Konferenci již tradičně moderoval Michal Vávra, který kromě hlídání časomíry obohatil vystoupení i humornými vsuvkami, za což mu patří velký dík. Poděkování zaslouží ale všichni zúčastnění, přednášející za přísun zajímavých informací a ostatní účastníci za vytvoření výborné atmosféry a zajímavé dotazy v diskuzích. VIII. ročník konference Právo ve veřejné správě je tak minulostí a nám nezbývá, než se těšit na ten následující.

Pro ty, kteří se konference zúčastnit nemohli, přinese Právní prostor.cz, jako mediální partner této akce, v nejbližších týdnech přepisy jednotlivých příspěvků, jejichž malou ochutnávku nabídla tato reportáž.