Sdílení elektřiny v Česku funguje už více než rok. Technicky se osvědčilo, ale daňový režim zůstává neuspokojivý

Nedávná novela zákona o daních z příjmů sice zrušila zvláštní režim odpisování fotovoltaických elektráren, ale klíčové otázky týkající se DPH, úplaty a bezúplatnosti sdílení či převodních cen u sdílení elektřiny prozatím zůstávají nezodpovězené.

Samotný koncept sdílení elektřiny není v rámci českého právního řádu úplnou novinkou. Zaveden byl novelou energetického zákona, známou též jako lex OZE II, která nabyla účinnosti již 1. července loňského roku. Tato legislativní novinka v podstatě umožnila „administrativně připsat“ vyrobenou elektřinu z obnovitelných zdrojů (nejčastěji z fotovoltaik) k jinému odběrnému místu. Z praktických důvodů jde nejčastěji o sdílení v rámci rodin, firem, bytových domů či obcí. Nad celým tímto systémem vykonává dohled nově zřízené Elektroenergetické datové centrum (EDC), které má zároveň za úkol převádět přebytky elektřiny mezi jednotlivými smluvními účastníky.

Nový koncept nicméně stále vyvolává otázky – zejména s přesahem do oblasti daňového práva. Sdílení elektřiny nespočívá ve fyzickém dodání elektřiny ‚od výrobny k uživateli‘. Jedná se toliko o účetní operaci realizovanou EDC, která se projeví pouze na vyúčtování konečné spotřeby u subjektu odebírajícího sdílenou elektřinu. Otázka zní, zda můžeme na takové ‚administrativní‘ sdílení elektřiny u poskytovatele nahlížet jako na standardní dodání zboží, nebo jako na jinou svébytnou a specifickou ekonomickou činnost blížící se spíše poskytnutí služby.

V obecné rovině lze konstatovat, že zákonodárce měl při zavedení institutu sdílení elektřiny na paměti především zvýšení energetické soběstačnosti obyvatel. Podobný systém, často přezdívaný energetické komunity, už funguje v mnoha evropských zemích. Z logiky věci dává nejvíce smysl v situacích, kdy ke spotřebě a výrobě dochází v odlišných časových a místních rámcích. Z toho vyplývá, že jde o model, o který mají zájem především obce a města, bytové domy a společenství vlastníků jednotek i podnikatelské areály, kde například více firem sdílí jednu výrobnu.

Daňové dilema

Daňové konotace je nicméně potřeba uspokojivě vyřešit. Jde například o zásadní otázku (ne)úplatnosti sdílení elektřiny. Legislativa umožňuje obě varianty – sdílení může být realizováno jak za úplatu, tak zadarmo. Tento stav nicméně může být problematický v kontextu zákona o DPH, protože není zcela jasné, zda je bezúplatné sdílení považováno za ekonomickou činnost, nebo nikoli. Další pochybnosti mohou vznikat na straně odběratele, kterému teoreticky vzniká nepeněžní zdanitelný příjem v podobě bezúplatně nabyté elektřiny. V neposlední řadě je potřeba řešit dilema, zda by byly náklady spojené se sdílením daňově uznatelné při zohlednění absence zdanitelných příjmů.

Nový režim pro odpisy

V této souvislosti lze zmínit stávající novelu zákona o daních z příjmů, která nabyla účinnosti začátkem tohoto srpna a zrušila dosavadní specifický režim daňového odpisování fotovoltaických elektráren. Solární elektrárny budou nově daňově odpisovány jako jakýkoliv jiný hmotný majetek v příslušné odpisové skupině rovnoměrným nebo zrychleným způsobem. V návaznosti na tuto novelizaci Generální finanční ředitelství vydalo sdělení k novému způsobu daňového odpisování fotovoltaických elektráren. Podle tohoto sdělení by se aktuálně aplikovaný postoj k rozdělení fotovoltaické elektrárny na technologickou a stavební část neměl měnit_._

Bez ohledu na novelizaci daňové legislativy si obce a firmy musí vyjasnit, jak sdílení i odpisování nastavit jednak účetně, jednak daňově. Konkrétně například u obcí je poměrně běžnou praxí, že jsou solární panely vlastněné obcí umisťovány na střechy budov svěřených do správy obecních příspěvkových organizací. Sdílení elektřiny pak z logiky věci probíhá bezúplatně, protože je de facto realizováno jen „interně“ v rámci obecní samosprávy. Z pohledu daňového práva ale nejde o úplně bezproblémovou situaci – může totiž vykazovat některé rysy barterového obchodu mezi obcí a její příspěvkovou organizací.

Všechny tyto subjekty musí věnovat zvýšenou pozornost při nastavování modelu odpisování solárních panelů využívaných pro výrobu elektřiny. Vlastník solárních panelů, typicky třeba obec, se může lišit od vlastníka či jiného odpisovatele budovy, na jejíž střeše solární panely jsou. Tím může být právě např. obecní příspěvková organizace. V takovém případě je klíčové správně určit, jaká část investice bude považována za technické zhodnocení budovy a kdo takové technické zhodnocení bude následně odpisovat. A samozřejmě je také potřeba určit, jaká část investice bude považována za samostatný hmotný majetek odpisovaný vlastníkem fotovoltaické elektrárny_._

V praxi tak zůstávají otevřené především daňové aspekty samotného sdílení elektřiny – od otázky úplaty a bezúplatnosti z pohledu DPH přes nastavení převodních cen mezi spojenými osobami až po určení daňové uznatelnosti souvisejících nákladů. Tyto oblasti bude nutné vyjasnit prostřednictvím další legislativy i aplikační praxe, aby se sdílení elektřiny stalo nejen technicky, ale i daňově plnohodnotně fungujícím nástrojem. Lze navíc očekávat, že obecný rámec se bude v následujících letech dále vyvíjet i na evropské úrovni.