Při své práci v Palestině se JUDr. Linhartová zaměřila na zlepšování spolupráce mezi palestinskou policií a státním zastupitelstvím, nastavení standardů vyšetřování domácího násilí a školení místních složek. Se svými zkušenostmi se podělila v interview pro tiskový odbor ministerstva.
V Ramalláhu jste působila tři roky v civilní misi Evropské unie jako expertka na pozici žalobce. Co bylo podstatou vaší práce?
Mise Evropské unie v Palestině je jiného charakteru než například v Kosovu. Nemá exekutivní ani monitorovací mandát, což znamená, že experti tam vyslaní nikdy nejsou ve styku s živými případy, nemohou do nich zasahovat, ani je komentovat. V regionu Blízkého východu působí celá řada národních a nadnárodních subjektů, jejichž cílem je podpora budování palestinských samosprávných institucí ve smyslu mezinárodně uznávaných standardů. Cílem mise EUPOL COPPS je od roku 2006 podpora reformy a rozvoje policie a justičních orgánů tak, aby byly plně funkční ve sféře své současné působnosti, a zejména pak po vzniku samostatného palestinského státu, s nímž se počítá do budoucna jako s jednou z nejpravděpodobnějších variant řešení místního konfliktu. Mise má policejní a justiční sekci, kde působí vyslaní experti z EU, Kanady, Turecka a Norska.
Mně se před třemi lety podařilo uspět při výběrovém řízení do tříčlenného týmu žalobců, kteří mají v justiční sekci za úkol spolupracovat s palestinskými orgány veřejné žaloby, a to ve formě poradenství, mentoringu a tréninku. Našimi partnery bylo především palestinské nejvyšší státní zastupitelství a jemu podléhajících 11 obvodů s asi 120 žalobci, a také speciální protikorupční žalobní orgán. Protože každý problém trestní justice je vždy komplexní, bylo samozřejmostí na dílčích projektech spolupracovat jednak s policejní sekcí, tak i s kolegy z justiční sekce, kteří měli na starost soudy, ministerstvo spravedlnosti, věznice, advokáty, legislativu a oblast lidských práv.
Funguje na palestinských územích justice srovnatelně s Českou republikou, nebo jde o úplně jiný systém?
Na úvod musím říci, že mise vůbec nepůsobí v Gaze, nikdy jsem ji ani nenavštívila. Systém na Západním břehu je historicky složitý, civilní právo má původ ještě v Otomanské říši, svou stopu v právním řádu zanechala britská kolonizace a některé normy byly převzaty z Jordánska a Egypta. V závislosti na statutu těch kterých okupovaných částí palestinského území se pak v různé míře uplatňuje také jurisdikce státu Izrael. Palestinská samospráva náleží jednoznačně k systému kontinentálního práva a právní normy se v něm klasicky člení na ústavní zákony, zákony, nařízení vlády atd.
Totéž se týká i základních právních zásad, které také plně vycházejí z kontinentálního systému a soudy vůbec právo netvoří. I díky této okolnosti evropský právník se svým palestinským protějškem snadno najde společnou notu. Během svého vyslání jsem nicméně velmi ocenila asistenci palestinských kolegů v misi – právníků a překladatelů, zvlášť kvůli nepřehlednosti a zastaralosti právní norem, které se často musí výkladem všelijak ohýbat, aby vůbec mohly být v Palestině 21. století použitelné.
Jak vlastně na palestinských územích probíhá legislativní proces, respektive tvorba právních norem?
V současné době je to myslím nejpalčivější problém palestinské justice. Parlament tam nezasedá, takže veškerá legislativní činnost na úrovni zákonů je vydávána ve formě prezidentských dekretů. Ty se samozřejmě omezují jen na to nejnutnější, takže i když se v zemi volá po moderních právních normách, jejich přijetí je zatím v nedohlednu. Modernizace policie a justice se často na nemožnosti změny práva zasekne, a pokud není možná cesta vládních nařízení, ministerských vyhlášek nebo instrukcí policejního prezidenta (nebo nejvyššího státního zástupce), právní normy se prozatím píší tzv. do šuplíku, který snad bude jednou otevřen.
Jaká je Vaše zkušenost s palestinskou justicí? Jak má vlastně Palestinská autonomie upravenu trestní legislativu?
Na území samosprávné Palestiny aplikují jordánský trestní zákoník a egyptský trestní řád, poměrně zastaralé normy z 60. let minulého století. Soustava orgánů veřejné žaloby je vzhledem k nevelkému území jednoduchá: je tam 11 obvodů (okresů) a odvolací instance – jedno oddělení v rámci nejvyššího státního zastupitelství. Určitým specifikem je, že žalobci v Palestině vedou vyšetřování. Policie jen po dobu 24 hodin od oznámení činu činí nejzákladnější úkony a věc obratem předá žalobci, který provádí výslechy a obstarává další důkazy. Protože jsou však možnosti a kapacita žalobců omezené, mohou část úkonů jednotlivě a písemně delegovat na policii.
Mise měla jako jeden ze strategických cílů tuto delegační pravomoc na policii podpořit nebo lépe řečeno zautomatizovat. Jednak proto, že se zvýšila kvalita práce policie a důvěra v ní (např. v roce 2012 bylo v Jerichu za asistence mise otevřeno specializované vzdělávací centrum pro policisty a policejní rekruty), a jednak s nárůstem zločinnosti a složitosti kauz (včetně počítačové kriminality) se ukazuje, že rozsah vyšetřování žalobci zvládají s obtížemi.
Z hlediska vnitřní organizace je pak ještě zajímavé, že každé obvodní státní zastupitelství má jednu skupinu žalobců, kteří výlučně konají vyšetřování a druhou, která pouze intervenuje u soudu.
V roce 2001 byla do funkce žalobkyně jmenována první žena, s níž jsem měla tu čest a radost spolupracovat v době, kdy již byla na pozici šéfky odvolací instance. Od té doby se podíl žen mezi žalobci zvýšil odhadem na současných dvacet procent.
Obecně jsou Palestinci podnikaví lidé, kteří rádi poznávají svět a učí se novému, proto jsem se setkávala s tím, že leckterý právník tam má zkušenost ze studia v zahraničí, např. v Maroku, Egyptě, Francii nebo USA.
Ještě bych doplnila, že trest smrti v rámci palestinské autonomie na Západním břehu (bez pásma Gazy) nebyl vykonán od roku 2005, tedy ustanovení trestního zákoníku o trestu smrti je v tomto ohledu zastaralé.
Jak se odrážel konflikt mezi Izraelem a Palestinci na Vaši každodenní práci? V čem vidíte největší problém současné politické situace v oblasti ve spojitosti s trestní justicí?
Konflikt je všudypřítomný, cítit je to obzvlášť v Jeruzalémě. Někdy jsme si s kolegy říkali, že tam jako by viselo ve vzduchu neustálé napětí, které vždy poleví, když se přesuneme jinam. Každodenní přejíždění check-pointů, jiný jazyk, jiná kultura, to vše člověk zřetelně vnímá, a zároveň tomu po chvíli přivykne.
Velkým problémem je rozdělení palestinských území na zóny A, B a C, kde se nestejnoměrně uplatňuje palestinská samospráva. V praxi to působí řadu potíží, protože zatímco kriminalita (např. drogová) si hranic autonomních území nevšímá, možnosti spolupráce mezi Izraelem a Palestinskými územími jsou z různých důvodů omezené, a jedním z důsledků je bohužel třeba beztrestnost drogových dealerů.
Praktické problémy naší každodenní práce se pak dále týkaly například vyřizování víz pro palestinské žalobce a policisty cestující na zahraniční konference nebo dovozu vybavení pro policii, a to včetně daktyloskopických kufříků z České republiky.
Jakým způsobem jste při své práci v Palestině zúročila své zkušenosti expertky na trestnou činnost domácího násilí? Jak pokročilá je v této oblasti palestinská společnost?
Musím říci, že jsem do mise odjížděla s řadou předsudků ve vztahu k patriarchálnímu rázu arabské společnosti a měla jsem za to, že zrovna mé nedávno nabyté hlubší zkušenosti z oblasti potírání domácího násilí a obchodování s lidmi mi v Palestině nebudou moc platné. K mému překvapení se ukázalo, že opak je pravdou. Je to jednak díky samotné misi, která této problematice věnuje důraz, a také díky samotné palestinské straně, která se, podobně jako my kdysi, začíná probouzet a vnímat tento společenský problém.
Podobně jako například ve Španělsku se i tam vlna veřejného mínění vždy vzbouří, když dojde k nejtragičtějšímu následku, tedy například k zabití ženy rukou manžela na veřejnosti a za okolností, kdy bylo zřejmé, že vše k této tragédii spělo, avšak nikdo, tedy ani policie a justice, tomu nedokázaly zabránit a ženu ochránit. V palestinské vládě je například velmi aktivní ministerstvo pro ženské záležitosti a vládní politika a program pochopitelně dopadá i na orgány trestní represe. Díky tomu, že jsem tam strávila celé tři roky, měla jsem možnost řadu změn na vlastní oči vidět, a snad k nim i malinko přispět, což při náročné a navenek pomalé misijní práci přináší alespoň trochu dobrého vnitřního pocitu.
Již v roce 2008 tam byly zřízeny speciální jednotky policie na ochranu rodiny a jak policisté, tak někteří žalobci absolvovali více než 100 výcvikových hodin, včetně metodiky výslechu obětí, postupu na místě činu atd. Mise EUPOL COPPS se na tréninkových akcích významně podílela, stejně jako na přípravě nové metodiky pro policii.
Za jednu z podařených akcí považuji i školení tří palestinských žalobců v České republice v prosinci roku 2012. Během jednoho celého týdne měli možnost se zblízka seznámit s prací policie a státního zastupitelství, navštívit Ministerstvo vnitra, znalce, soud, Intervenční centrum, specializované pracoviště SKPV na výslech dětí a jiná místa. Dva z účastníků této cesty pak byli v květnu 2014 v Ramalláhu jmenováni nejvyšším státním zástupcem jako specialisté na trestnou činnost domácího násilí.
To je jeden z dalších důležitých pozitivních posunů, kdy nyní v každém palestinském obvodě působí specialista na tuto trestnou činnost a na úrovni palestinského NSZ pak také jeden žalobce - koordinátor s asistentkou.
Když jsem teď v prosinci odjížděla, byla dále mise požádána, aby se expertně podílela na vypracování metodiky pro tyto nové žalobce – specialisty. Ale to už bude práce pro mou švédskou nástupkyni, stejně jako okomentování připravovaného Zákona na ochranu rodiny. Situace samozřejmě není jen růžová, protože zejména policii chybí personál, je také málo ochranných domů pro oběti a o institutu vykázání se teprve začíná mluvit.
Co bylo nejtěžším pracovním úkolem Vašeho pobytu v Palestině?
Určitě osvojit si nové metody práce. Pracovala jsem před tím více než deset let na státním zastupitelství, ale náplň mé práce se s účastí v misi úplně změnila. Začala jsem se účastnit schůzek s palestinskými žalobci, multidisciplinárních pracovních skupin, dále organizovat školení, semináře, konference nebo studijní cesty, psát odborná doporučení a komentáře k právním normám. O své práci jsme také museli pravidelně informovat naše nadřízené a orgány EU.
Naštěstí byli kolem ochotní kolegové, z nichž leckteří měli za sebou už nejednu misi. Hodila se mi i knížka rad od diplomatky pojednávající o arabské mentalitě a záhy po mém příjezdu jsem také absolvovala povinné školení k bezpečnosti a k metodám mentoringu od britské a německé agentury, jež se specializují na činnost civilních misí.
Za jednu z profesních výzev považuji také týmovou spolupráci s kolegy z anglosaských zemí, jejichž právní systém a leckdy i uvažování a přístup k práci se od našeho někdy dost značně liší.
Jak se Vám vlastně v Ramalláhu žilo, musela jste dodržovat nějaká přísná bezpečnostní opatření, cítila jste se bezpečně třeba na ulicích? Byl to pro vás osobně příjemný zážitek tam pobývat?
Bezpečnostní ochrana je v misi nastavena velmi vysoko, a stará se o ni několik lidí na plný úvazek. Měli jsme různé restrikce, pokud jde o cesty do určitých rizikových lokalit, a o svém pohybu v regionu jsme také museli pracovníky zajišťující naši bezpečnost pravidelně informovat. Bezpečně jsem se cítila jak v centru Jeruzaléma, tak v Palestině - ovšem spíše za chůze. Při řízení auta to bylo horší, neboť na tamní výklad, dynamiku a dodržování pravidel silničního provozu bylo nutné si zvyknout a naučit se i jisté asertivitě.
Riziko zásahu raketou z Gazy nebo bombového útoku je pravděpodobnostně velmi nízké a nemělo smysl si s tím lámat hlavu. Za tři roky jsem si vyzkoušela jak bydlení v židovské části Jeruzaléma, tak ve východní, arabské části. Kdo Blízký východ navštívil, ví, že je to příjemný zážitek nejen památkový a kulturní, ale třeba i gurmánský.
Pomohla vám účast na misi ve vašem pracovním v životě, případně v čem? Doporučila byste vyjet i dalším právním expertům z ČR?
Práce v misi pro mne byla rozhodně obohacující životní zkušeností po profesní i osobní stránce. Práce v multikulturním prostředí s evropskými, palestinskými a kanadskými experty byla zárukou naučit se a zažít každý den něco nového. Přesto jsme pracovali vždy jako tým a dokázali se na podstatném domluvit. Oceňuji také mnohé kontakty, které přetrvávají dobu našeho pobytu v misi.
Diskuze k článku ()