Střelba na hranicích a výsledky trestního stíhání čelních komunistů v České republice a Německu

Část totiž v průběhu trestního řízení zemřela a zbývající část trpí psychickou chorobou, která jim trvale znemožňuje chápat smysl jejich trestního stíhání. Procesem s Vratislavem Vajnarem tak zřejmě skončí snaha i možnost trestního postihu držitelů totalitní moci za zločiny spáchané na hranicích bývalého Československa.

Všem obviněným bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, které mělo spočívat zjednodušeně v tom, že nepřijali žádné konkrétní opatření zabraňující příslušníkům Pohraniční stráže v použití střelné zbraně proti osobám, které se pokoušely překročit státní hranice ČSSR a zároveň nijak neohrožovaly příslušníky Pohraniční stráže či jiné osoby. Opatření či pokyny, které by tomu zabránily, mohli přitom tito komunisté z titulu své tehdejší funkce a postavení přijmout, přičemž k přijetí takových opatření je i zavazovaly uzavřené mezinárodní smlouvy. Nikdo z obviněných tak ale neučinil. To samozřejmě navzdory tomu, že o násilných úmrtích na hranicích byli informováni.

V souvislosti s obviněním média připomínala německou zkušenost a tamní vypořádání s podobnými případy. Při porovnání obou zemí vynikne rychlost reakce obou států. Německé procesy se totiž odehrály krátce po revoluci a nikoliv až 30 let po ní a zejména končily odsuzujícími rozsudky.

Mauerschützenprozesse, tedy soudní procesy související zejména se střelbou do prchajících obyvatel východního Berlína, řešily německé soudy v letech 1991 až 2004 a byly vedeny jak proti jednotlivým pohraničníkům, tak i čelním představitelům bývalé NDR.[1] Vzhledem k funkci Vratislava Vajnara a ostatních obviněných komunistů je nejzajímavější proces vedený proti politbyru NDR (Politbüroprozess) v roce 1997.[2]

V procesu s politbyrem NDR soud prvního stupně v Berlíně rozhodl, že obžalovaní spáchali trestný čin zabití[3] jako nepřímí pachatelé, což následně potvrdil i německý nejvyšší soud.

Německý trestní zákoník definuje nepřímé pachatelství spolu s pachatelstvím tak, že pachatelem trestného činu je ten, kdo trestný čin spáchá sám nebo prostřednictvím jiného.[4] Otázku, zda jednající živý nástroj hlavního pachatele musí být trestně neodpovědný například z důvodu nízkého věku, nepříčetnosti nebo skutkového či právního omylu, nechává německý zákonodárce na vyřešení teorii a praxi. Ta většinově zastává názor, že vlastní trestní odpovědnost živého nástroje nepřímé pachatelství zpravidla vyloučí.[5] Zároveň ale nepřímé pachatelství připouští i v případě, kdy hlavní pachatel má průběh trestného činu z jakéhokoliv důvodu zcela pod kontrolou a jeho kontrola byla taková, že fakticky jednání samostatně odpovědného pachatele (nástroje) přibližuje k nezaviněnému jednání živého nástroje.[6]

Takovým případem může být i spáchání trestného činu při vykonání rozkazu. Rozhodující vliv nepřímého pachatele na živý nástroj německá teorie pojmenovává výrazem muž v pozadí (Hintermann). Ten pak typicky jedná v rámci organizační mocenské struktury (Machtapparate). Trestně odpovědný potom může být nepřímý pachatel (vydávající rozkaz, jehož následkem je spáchání trestného činu) a každý, kdo tento rozkaz předá dále jako (vlastní) rozkaz jeho vykonateli a bez ohledu na to, že trestně odpovědný je za stejný trestný čin i sám konečný vykonatel rozkazu (živý nástroj).

V procesu s politbyrem proto německé soudy rozhodly, že vlastní trestní odpovědnost pohraničníka nepřímé pachatelství jeho nadřízených nevylučuje, a rozhodující byla právě úroveň kontroly, kterou politbyro nad ozbrojenými složkami NDR mělo.

Obžalovaní totiž jako členové politbyra anebo bezpečnostní rady NDR svými rozhodnutími režim na hranicích NDR vytvořili a jejich rozhodnutí nakonec byla i podkladem pro konkrétní rozkazy ke střelbě nebo použití smrtících pastí. Obžalovaní věděli, že silové složky režimu jejich rozhodnutí splní a pravidelně dostávali zprávy o počtech obětí. Konkrétně politbyro rozhodlo zabezpečit vnitřní hranice NDR proti „narušitelům hranic“ a na to navazující nařízení bezpečnostní rady umožnilo při ochraně vnitřní hranice použít střelné zbraně, i kdyby to znamenalo zabití prchajících. Pohraničníci, kteří v konkrétních případech stříleli, byli politbyru a bezpečnostní radě v rámci vojenské struktury NDR samozřejmě podřízeni. Ti, kdo pak příkazy politbyra v rámci mocenské struktury předávaly níže až k pohraničníkům (typicky důstojníci) byli odsouzení za pomoc k trestnému činu zabití, protože sami neměli takovou moc, aby mocenskou strukturu využili k vykonání své vlastní vůle. Obviněným členům politbyra pak před soudem nepomohla ani námitka, že měli v politbyru na starost jiné resorty než vnitřní záležitosti nebo že jejich rozhodovací autonomii omezoval podřízený vztah NDR k Sovětskému svazu. Německý nejvyšší soud jejich úmysl bránit přechodům hranic i za cenu zabití prchajících dovodil s tím, že v politbyru měli hlasovací právo a historie ukázala, že uzavřené hranice byly v zájmu pokračování NDR, a proto nutně i v zájmu politbyra.

I v poměrech bývalého Československa bychom jistě vysledovali podobnou státní strukturu, která umožňovala předání příkazů k „ochraně“ hranic a konečný projev těchto příkazů. České trestní právo ale nepřipouští potrestat osoby stojící na vrcholu takové struktury jako pachatele trestného činu proti životu a zdraví, protože zákonná definice nepřímého pachatelství vyžaduje trestně neodpovědný živý nástroj. Nezbývá proto, než se zamyslet nad účastenstvím, nebo hledat zvláštní skutkovou podstatu a poměřovat jí vlastní jednání samotných funkcionářů.

V případě Jakeše, Štrougala a Vajnara byla přiléhající skutková podstata nalezena v trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby. Svou pravomoc měli jmenování zneužít nekonáním. Ač totiž bylo v jejich moci vydat nařízení, která by pohraničníkům užití smrtící síly zakázala, nikdy tak neučinili navzdory tomu, že o následcích a obětech střelby dobře věděli. Obviněným v českých poměrech nemohlo být vytýkáno vydání takových příkazů, které vedly k rozkazu ke střelbě, ale naopak nevydání příkazů, které by střelbu zakázaly. A to bez ohledu na to, že oprávnění pohraničníků k použití smrtící síly vyplývalo i v ČSSR vyplývalo přímo z nařízení ministra národní bezpečnosti, tedy rozkazu vydaného mocenským aparátem.[7]

Skutek čelních komunistů byl tedy v německém i českém případě vlastně stejný. Německé právo ale na rozdíl od českého umožňuje pachatele potrestat jako pachatele samotného zabití. Vždy přitom musí být prokázána existence státní mocenské struktury a postavení obviněného v ní, protože v německém procesu je obviněný trestán za to, že mocenský aparát využil k vydání a vykonání rozkazu a v českém naopak za to, že žádný rozkaz tomuto aparátu nevydal. Rozdílná právní úprava tedy nebude příčinou rozdílného výsledku trestního řízení v obou státech.

---

[1] Celkem šlo o 112 řízení proti 246 různým obviněným.

[2] Rozhodnutí Bundesgerichtshof ze dne 8. listopadu 1999, sp. zn. BGH 5 StR 632/98.

[3] § 212 německého trestního zákoníku.

[4] Als Täter wird bestraft, wer die Straftat selbst oder durch einen anderen begeht.

[5] Jescheck, Lehrbuch des Strafrechts AT 4. vydání. strana 601.

[6] Maurach, Gössel, Strafrecht AT Teilband 2, 7. vydání. strana 260.

[7] Nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb., o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraň.