Základní zásady insolvenčního řízení

Tento článek je strukturován tak, že v části první pojednává o vybraných, pro insolvenční praxi zvláště relevantních ústavních zásadách společných všem typům civilního procesu, a upozorní na ty specifické aspekty insolvenčního řízení, které mohou především vést k jejich ohrožení. V části druhé článek navrhuje přehled zásad specifických insolvenčnímu řízení vedenému podle českého insolvenčního zákona, a to jak těch, které jsou v insolvenčním zákoně vyjádřeny explicitně, tak těch, které z něj vyplývají implicitně. V části třetí se článek věnuje vybraným obecným zásadám civilního procesu a jejich aplikaci v insolvenčním řízení. Část čtvrtá obsahuje stručný závěr. Z hlediska osobního rozsahu je článek omezen na principy insolvenčního řízení vedeného ohledně obchodních korporací.

Ústavní zásady insolvenčního řízení

Mezi klíčové, explicitně vyjádřené ústavní principy civilního procesu, patří nezávislost a nestrannost soudu (čl. 81 a 82 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), zákaz odnětí zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), rovnost účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v přítomnosti účastníka tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tyto a další, judikatorně definované principy, bývají někdy shrnovány pod pojem „právo na spravedlivý proces“ (right to fair trial), který je ve „sběrné klauzuli“[1] článku čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyjádřen slovy „každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu “, respektive v článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech (European Human Rights Convention) slovy „každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích “.[2]

a) Nezávislost a nestrannost insolvenčního soudu

Nezávislost a nestrannost insolvenčního soudu může být v praxi podnikatelských insolvencí ohrožena především korupčními nabídkami či jinými pokusy o nelegitimní ovlivnění rozhodování insolvenčního soudce. S přihlédnutím k hodnotě majetku realokovaného ve velkých korporačních insolvencích je zjevné, že prostor pro korupční nabídky se zde snadno může pohybovat i v řádu desítek milionů korun – tedy o dva až tři řády výše, než tomu zpravidla je u pravomocně potrestaných případů soudcovské korupce,[3] a řádově ve výši celoživotního čistého platu soudce. Obrana účastníků insolvenčního řízení proti ohrožení jejich ústavních práv tímto typem útoku je extrémně obtížná, jelikož bez techniky policejního, respektive zpravodajského charakteru nelze zpravidla tento druh nedostatku nezávislosti a nestrannosti soudce vůbec procesně relevantním způsobem namítnout. Procesní obrana je dále komplikována tím, že pravidlo § 14 o. s. ř., které k prosazení ústavního práva na nezávislý a nestranný soud v civilním procesu slouží, v odstavci 4 výslovně stanoví, že „důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech“. Ačkoli toto pravidlo je snad udržitelné v podmínkách běžného sporného řízení, kde se v drtivé většině případů vede spor ohledně minulých, a tedy statických skutkových okolností, a kde ex post náprava podjatosti soudce prostřednictvím odvolání proti rozhodnutí ve věci samé [§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] může mít pro právní pozici strany, jejíž ústavní právo bylo porušeno, reálný reparatorní význam, insolvenční řízení je v tomto ohledu procesem diametrálně odlišným. Již samotný způsob vedení insolvenčního řízení (tj. „postup soudce v řízení o projednávané věci“) totiž zpravidla předznamenává i výsledek insolvenčního řízení (hodnotu majetkové podstaty, okruh potenciálních zájemců o její nabytí, výši a/nebo poměr uspokojení věřitelů), a to nevratně. Téměř doslova zde platí, že „cesta je cíl“.

V případech, kdy existuje podezření na nedostatek nezávislosti a/nebo nestrannosti insolvenčního soudce, lze toto podezření zpravidla dokumentovat (jinak, než policejní či zpravodajskou technikou) právě jen na způsobu, jakým insolvenční soudce řízení vede. A případně ještě na způsobu, jímž rozhodoval v jiných insolvenčních řízeních, jichž se účastnila stejná či obdobná koalice osob, jimž (či jejichž korporačním alter egům) se soudce zdá stranit – což je ovšem druhý výslovně vyloučený argument pro podjatost soudce. V komentářové literatuře bylo již navrženo, že ustanovením § 14 odst. 4 o. s. ř. by soud posuzující podjatost soudce neměl být vázán tam, kde by z „postupu soudce vyplývala zjevná strannost a porušování zásady rovnosti účastníků“.[4] Vcelku je však třeba konstatovat, že kriminálnímu jednání lze prostředky civilního procesu čelit jen velmi obtížně a že bez ochrany ze strany výkonné moci, respektive trestní justice poskytované v reálném čase, v takových případech prakticky nelze ústavní legitimitu insolvenčního řízení prosadit.

b) Zákaz odnětí zákonnému insolvenčnímu soudci

Důležitou ústavní pojistkou nezávislosti a nestrannosti soudu je zákaz odnětí zákonnému soudci dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K jeho prosazení v civilním procesu slouží pravidla o přidělování věcí (spisů) jednotlivým soudcům daného soudu v souladu s rozvrhem práce podle § 41 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.[5] Klíčovým způsobem procesní obrany účastníka insolvenčního řízení majícího důvodné pochybnosti o nezávislosti a/nebo nestrannosti insolvenčního soudce by proto mělo vždy být prozkoumání způsobu, jakým bylo insolvenční řízení soudci přiděleno (srov. § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), a v případě zjištění nesrovnalostí namítnutí takových nesrovnalostí v odvolání proti dalšímu rozhodnutí, proti němuž bude odvolání přípustné [§ 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] nebo v žalobě pro zmatečnost [§ 229 odst. 1 písm. f ) o. s. ř.].

Příznačné je, že průvodním jevem těch kontroverznějších insolvenčních řízení bývá zjištění, že věc ve skutečnosti nebyla přidělena v souladu s rozvrhem práce.[6]

Na principu zákazu odnětí zákonnému soudci po zásluze skončila i (pravděpodobně dobře míněná) „první generace“ rozvrhů práce reagujících po 1. 1. 2008 na nabytí účinnosti insolvenčního zákona [zákon č. 182/2006 Sb., (dále jen „ins. z.“)] a snažících se dosahovat specializace na některé druhy řešení úpadku přerozdělením věcí po zahájení insolvenčního řízení.[7]

Zásada zákazu odnětí zákonnému soudci se v insolvenčním kontextu naposledy dostala k přezkumu ústavnosti v souvislosti s pravidlem § 160 odst. 2 ins. z. ve věci Lomaya, v důsledku názoru většiny pléna Ústavního soudu na procesní způsob, jímž byla věc ÚS předložena, však nebyla meritorně rozhodnuta.[8]

c) Rovnost účastníků insolvenčního řízení – kontradiktornost insolvenčního řízení, rovnost zbraní

Ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení se projevuje v řadě dílčích požadavků na způsob vedení insolvenčního řízení, označovaných někdy též jako princip „rovnosti zbraní“[9] nebo princip kontradiktornosti řízení.[10] Princip kontradiktornosti řízení zaujímá v procesním právu čestné místo a bývá považován za nejzákladnější princip práva civilního procesu.[11] V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva jsou oba principy označovány obdobně – např. jako příležitost seznámit se s přednesy ostatních stran a s důkazy jimi předloženými a jako opravdová příležitost se k nim vyjádřit,[12] případně jako smysluplná příležitost prezentovat svou věc za podmínek, které stranu nevystavují podstatné nevýhodě ve srovnání s jejími procesními protivníky.[13] V českém procesním právu je princip rovnosti stran vyjádřen poměrně abstraktním pravidlem § 18 odst. 1 o. s. ř., věta první, dále však též velmi specifickým pravidlem § 80 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého platí, že: „Soudce je povinen vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví. Při své rozhodovací činnosti soudce zejména a) je povinen poskytnout každému účastníku řízení nebo straně soudního řízení anebo jejich zástupcům plnou možnost k uplatnění jejich práv; nesmí však od nich, s výjimkou případů stanovených zákony o řízení před soudy, jednostranně přijímat nebo jim podávat informace nebo s nimi jednat o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv, […]“.

Zvýrazněná pasáž vyjadřuje princip kontradiktornosti řízení a princip rovnosti zbraní velmi polopaticky – jde v podstatě o poněkud doslovnější přepis myšlenky, že v kontextu kontradiktornosti soudního řízení nemá mít žádná ze stran zcela volný prostor k formulování své vlastní fikce, protože musí čelit tvrzením a důkazům druhé strany, která sleduje opačné zájmy.[14] Dosti nešťastné je to, že toto výslovné a proto snadno aplikovatelné pravidlo zajišťující klíčové ústavní principy férového procesu je umístěno velmi neprominentně uprostřed zákona o soudech a soudcích, mezi pravidla, která působí spíše jako interní kodex soudcovského jednání, než jako místo, kde by strana soudního řízení hledala vyjádření základního principu procesního práva, chránícího její právní postavení. Toto legislativní řešení má sice tu výhodu, že pravidlo se vztáhne na všechny druhy soudního procesu, nevýhodou může ovšem být to, že někteří účastníci řízení či soudci si jej (nebo jeho praktické důležitosti) nemusejí být ani vědomi. Ostatně postup insolvenčního soudce, který ve vlastní kanceláři bez přítomnosti jiných účastníků insolvenčního řízení diskutuje s právním zástupcem jednoho z účastníků insolvenčního řízení zásadní skutkové a právní otázky dlužníkova úpadku a nepřijde mu na tom ani nic divného či protiprávního, nevyžaduje dalších komentářů (jiných, než směrem k soudcovské samosprávě).[15] V daném případě není z příslušné reportáže zřejmé, zda skutkový děj proběhl před 31. 12. 2013, kdy pravidlo § 80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích platilo v insolvenčním řízení v nemodifikované podobě, nebo po 1. 1. 2014. Tzv. revizní novela ins. z. provedená zákonem č. 294/2013 Sb. totiž zavedla v § 85 odst. 1 ins. z. zvláštní předpis k § 80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Důvodová zpráva k návrhu revizní novely (sněmovní tisk 929) ke změně § 85 odst. 1 ins. z. uvedla:

„Povaha insolvenčních věcí předurčuje insolvenční soud k tomu, aby v zájmu naplnění účelu insolvenčního řízení postupoval ve společném zájmu věřitelů tak, že i mimo rámec soudního jednání nebo jiného soudního roku přijme od některého z procesních subjektů zúčastněných na insolvenčním řízení informaci o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv, případně takovou informaci poskytne. Pro případ, že o takovém poskytnutí informace nelze s příslušným procesním subjektem sepsat protokol (není-li to možné vzhledem ke způsobu, jakým se procesní subjekt obrátil na insolvenční soud /např. telefonicky/), je insolvenční soud povinen o takto přijaté nebo poskytnuté informaci vždy pořídit záznam do insolvenčního spisu (jenž bude také zveřejněn v insolvenčním rejstříku). Tuto povinnost výslovně pojmenovává navržené doplnění § 85 insolvenčního zákona s tím, že náležitosti takového záznamu stanoví prováděcí právní předpis.“ Ustanovení § 85 odst. 1 ins. z. ve znění platném po 1. 1. 2014 pochopitelně neprolamuje ústavní principy kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní. Jeho cílem je pouze zmírnit, s přihlédnutím k neodkladnosti situací vznikajících v insolvenčním řízení, absolutní zákaz komunikace soudu s některým účastníkem řízení bez přítomnosti ostatních stran, tj. mimo ústní jednání, stanovený v § 80 odst. 3 písm. a) zákona o soudech a soudcích; přikazuje ovšem učinit tak za okolností, které zajistí transparentnost a přezkoumatelnost obsahu takové komunikace. Ani po 1. 1. 2014 tedy rozhodně není přípustné, aby se insolvenční soudce scházel k projednání věci s právním zástupcem jen některého z účastníků řízení, bez ohledu na to, jak přínosné by se mu jeho výklady ohledně složité problematiky úpadku mohly zdát.[16]

Zákon182/2006 Sb. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

§ 85

Jednání

(1) V insolvenčním řízení nařizuje insolvenční soud jednání jen tehdy, stanoví-li to zákon, nebo jestliže to považuje za nutné. O úkonech, při nichž insolvenční soud jedná s ostatními procesními subjekty o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv, se vždy sepisuje protokol; není-li to možné vzhledem ke způsobu, jakým se procesní subjekt obrátil na insolvenční soud a je-li jednostranné přijetí nebo podání informace insolvenčním soudem ve společném zájmu věřitelů, je insolvenční soud povinen o takto přijaté nebo poskytnuté informaci vždy pořídit záznam do insolvenčního spisu. Náležitosti takového záznamu stanoví prováděcí právní předpis.

(2) Návrhy, které mohou být podle tohoto zákona podány, a procesní úkony, které mají být provedeny při jednání, při jiném soudním úkonu nebo na schůzi věřitelů, nemohou dodatečně provést osoby, které se nedostavily, ač byly řádně obeslány.

Zobrazit celý dokumentvčetně souvisejících dokumentů a komentářů