Druhá a další vlny

Leč, rozebírat mediální svět a jeho zákonitosti není úkol pro právníka, tak bych v souvislosti s epidemiologickými opatřeními chtěl upozornit na fakt, že musíme změnit nejen své uvažování o modernizaci soudního procesu, ale i o prioritách jeho elektronizace, digitalizace, dálkového přenosu dat, on-line sdílení informací, automatického přepisu hlasu, počítačové anonymizaci soudních rozhodnutí a tak dále.

Nejen o těchto projektech se v justici mluví, na řadě z nich i pracuje, některé už měly být hotové, od jiných se bohužel zřejmě tiše upustilo. Celkově jde každopádně o cíl, který je správný a nezbytný.

Nesmyslné množství papírů putujících prostřednictvím poštovních a kurýrních vozů krajinou jak za císaře pána je směšné v době, kdy většina mladých ani netuší, proč by měli poštovní služby využít ke komunikaci mezi lidmi či úřady, a ani by nevěděla, kde nejbližší pobočka pošty vůbec leží, kdyby nebylo úředních zásilek.

Je přitom jasné, že odborné kapacity a finanční prostředky, které máme k dispozici, nemohou naráz vyřešit vše, co se v modernizaci chodu justice v minulosti zanedbalo. Myslím, že doba koronavirová by měla posunout mezi priority především možnost vzdáleného přístupu účastníka řízení přímo k jednání soudu.

My letos nežijeme jenom koronavirem, vazební věznice Pankrác čelila epidemii černého kašle, což významně komplikovalo eskorty vazebně stíhaných osob. Při stovkách vězňů v jedné věznici bude k podobným problémům docházet i v budoucnosti. Ale nejde jenom o nemoci, řada účastníků je omezena v pohyblivosti, advokát může mít nařízena dvě důležitá jednání v jeden den pár hodin a několik set kilometrů daleko od sebe, krátké svědectví k dílčí okolnosti od svědka z jiného města, státu, kontinentu s cestou k soudu je ekonomický nesmysl a žádost o spolupráci s místním soudem trvá týdny či měsíce…

Máme zařízení, která dálkový vstup k jednání umožní, a hojně se také využívají. Jsou ale závislá na místě, kde jsou instalována. Je to totiž sestava obrazovek, kamer a mikrofonů, umístěná na pracovišti soudu, státního zastupitelství či věznice. Chceme-li přenos uskutečnit, znamená to debatu s účastníkem, ke kterému soudu s funkčním zařízením to má nejblíže, pak sladit náš čas jednání se dny, kdy přístroj není využit domovským pracovištěm k jiným účelům a trefit konkrétní hodinu, ve které odborný aparát tamního soudu vše zabezpečí. A nakonec doufat, že telefonní signál neselže.

Myslím, že budoucnost by měla spočívat v softwarovém řešení, aby každý ze svého počítače mohl k soudu mluvit po zadání nějakého identifikačního kódu. Samozřejmě s rizikem, že obrazovka leccos zkreslí, takový účastník nemusí správně odhadnout atmosféru přímo u soudu, mimiku ostatních, to, zda jeho argumenty skutečně na posluchače zabírají a podobně. A samozřejmě s právem soudce takový postup nepovolit tam, kde by měl za ohrožené základní hodnoty rovnosti stran a fér procesu.

Mimochodem, k té rovnosti stran, není trochu zvláštní znění § 202 odst. 1 trestního řádu? Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Přítomnost obžalovaného nebo jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně.

Přítomnost soudních osob je jasná, ale státní zástupce? Proč? Aby se na rozdíl od obhájce u soudu nakazil? Nebo aby naopak na vlastní oči dohlížel na práci soudce, jak se od prokurátora v době vzniku tohoto právního předpisu chtělo?

Potřebujeme nejen nový software, potřebujeme hlavně nové procesní předpisy.