Výraz "bezobsažná megalomanská spoušť banalit" a svoboda projevu

Ústavní soud v první řadě vyžaduje, aby soudy braly v potaz, zda sporné výroky mají charakter skutkového tvrzení či hodnotícího soudu, přičemž u hodnotících soudů nelze požadovat, aby jejich autor dokazoval jejich pravdivost. To však neznamená, že by hodnotové soudy byly zcela nenapadnutelné. U hodnotových soudů musí přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje pro dané prohlášení dostatečný faktický podklad. Je tedy rozdíl mezi použitím tvrdých či ostrých výrazů, které se opírají o kritizovaný skutkový základ a jsou přiměřené cílům kritiky, resp. kritizovaným skutečnostem, na straně jedné, a samoúčelnými vulgaritami či urážkami, na straně druhé.

V daném případě šlo o hodnocení veřejného projevu starosty obce (ve formě článku v místním tisku), ve kterém starosta obce bilancoval končící volební období. Opoziční článek, publikovaný v témže tisku, obsahoval četné negativní hodnotící soudy (příspěvek starosty byl hodnocen jako “tuny balastu” a “bezobsažná megalomanská spoušť banalit”) a kritizoval starostu (tj. veřejně činnou osobu) v souvislosti s jeho veřejnou činností (starosta byl označen “nezpůsobilým věcně seznamovat veřejnost s děním” a “reflektovat události v nějakém kontextu”). Dle Ústavního soudu je nemyslitelné, aby se prostor pro svobodné šíření názorů a myšlenek zúžil natolik, že bude ve veřejném prostoru zapovězeno hodnotit projevy a schopnosti politických představitelů výše uvedenými výrazy. Dle ÚS veřejná debata o veřejných věcech má podléhat, pokud jde o subjektivní názory v ní prezentované, pouze minimální míře zásahů veřejné moci (soudů), a v tomto případě tak převažuje právo na svobodu projevu.

Naopak, další výroky z opozičního článku (že se jedná o “moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec”, případně že starosta má “sklon chovat se jako hovado”), již v daném případě působily jako osobní, samoúčelné urážky, jejichž intenzita nebyla adekvátní ve vztahu ke kritizované skutečnosti. Dle ÚS slovní výpady směřované ad personam by měly být chráněny méně, než kritika ad rem, a v tomto případě tak právo na ochranu osobnosti převážilo.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde