Středočeský kraj v průběhu celého loňského roku vyvíjel negativní politický a mediální tlak na zavedení problematického systému tzv. Standardů dopravní obslužnosti (SDO). Na základě SDO mělo Kladno přispívat milionovými částkami ročně ze svého rozpočtu na provoz krajské veřejné dopravy, tedy mimo území města. Středočeský kraj se tak tímto způsobem fakticky pokoušel přenést významnou část financování dopravní obslužnosti kraje na jednotlivé obce v jeho územním obvodu. Město Kladno od počátku zastává názor, který byl nyní aprobován Nejvyšším správním soudem, a to že dopravní obslužnost kraje má na základě a za podmínek stanovených zákonem zajišťovat plně na své náklady Středočeský kraj.
Středočeský kraj spor vygradoval a město „potrestal“ za neakceptování SDO omezením a protiprávním zrušením některých spojů na Kladensku, jejich přetrasováním pro maximální snížení cestovatelského komfortu a vyřazením města Kladno ze systému Pražské integrované dopravy ke dni 1. září 2022. Kladno se omezení veřejné dopravy bránilo u Ministerstva vnitra, Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže i žalobou proti nezákonnému zásahu u Krajského soudu v Praze. Nalezlo zastání až u Nejvyššího správního soudu, který dal Kladnu jednoznačně a v plném rozsahu za pravdu.
Podle města Kladno došlo k zásahu do jeho práva na samosprávu v podobě autonomního nakládání s finančními prostředky alokovanými v obecním rozpočtu, neboť Středočeský kraj si fakticky vynucoval neoprávněné vyplácení finančních prostředků města Kladno. Současně došlo také k zásahu do práva na samosprávu města Kladno v podobě samostatného zajišťování dopravní obslužnosti ve svém územním obvodu s ohledem na skutečnost, že měl zásah také přímý dopad na jednotlivé linky městské hromadné dopravy na území města Kladno a současně došlo v rámci zásahu také k vyřazení těchto linek ze systému Pražské integrované dopravy, což vede k výpadkům příslušných tržeb z jízdného.
Předně Nejvyšší správní soud vyvrátil tvrzení soudu prvního stupně, pro které byla původní žaloba odmítnuta, a to, že městu Kladno nesvědčí v projednávaném případě žádné veřejné subjektivní právo. Veřejné subjektivní právo, jemuž má být poskytnuta ochrana správních soudů, představuje totiž obecně právo na samosprávu, jak vyplývá z následující pasáže odůvodnění: „Územní samospráva je přitom chápána jako ústavně zaručené subjektivní veřejné právo územních celků jako veřejnoprávních korporací. (…) Stěžovatel je coby obec (město) veřejnoprávní korporací (§ 2 odst. 1 obecního řízení), tedy právnickou osobou, jíž svědčí ústavně zaručené veřejné subjektivní právo na územní samosprávu.“
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval přímo podstatou žaloby, kterou je zejména zajišťování dopravní obslužnosti na úrovni Středočeského kraje (konkrétně dopravního spojení z Kladna do Prahy a zpět). Nejvyšší správní soud explicitně vyslovil, že zajišťování dopravní obslužnosti na úrovni kraje leží na bedrech tohoto kraje, nikoli obcí, které se nacházejí v jeho územním obvodu. Tím Nejvyšší správní soud vyvrátil v průběhu celého řízení tradovaný názor Středočeského kraje, že kompetence v zajišťování regionální dopravy obcí a krajů se prolínají a nenachází v rozdělení kompetencí striktní dělící čáru.
Nejvyšší správní soud rovněž odmítl tvrzení Středočeského kraje (se kterým se ztotožnil i soud prvního stupně), že zákon o veřejných službách v přepravě neukládá kraji konkrétní vymahatelnou právní povinnost zajišťovat dopravní obslužnost, a že § 3 zákona o veřejných službách v přepravě je pouhou kompetenční normou. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu se nejedná o oprávnění (možnost) kraje zajišťovat dopravní obslužnost, nýbrž přímo o zákonnou povinnost kraje: „Z citovaného § 3 odst. 2 zákona o veřejných službách v přepravě vyplývá, že zákon kraji ukládá povinnost, nikoli oprávnění (možnost) zajišťovat dopravní obslužnost na jeho území (srov. znění věty první, podle níž kraj zajišťuje dopravní obslužnost ve svém územním obvodu, ve srovnání s větou druhou, podle níž kraj může zajišťovat dopravní obslužnost veřejné služby v přepravě cestujících v sousedícím územním obvodu jiného státu).“
Oproti tomu Nejvyšší správní soud potvrdil, že obec nemá povinnost zajišťovat dopravní obslužnost mimo svůj územní obvod: „Obce mají povinnost zajišťovat dopravní obslužnost primárně na svém území, a to nad rámec dopravní obslužnosti kraje (většinou tak budou činit v rámci linek městské hromadné dopravy). Jelikož mohou zajišťovat dopravní obslužnost i mimo svůj územní obvod, pak lze dovodit, že se v určitém rozsahu podílejí i na zajišťování dopravní obslužnosti kraje, jejich role je však v tomto směru pouze podpůrná – hlavní úlohu v zajišťování dopravní obslužnosti na regionální úrovni mají kraje. Navíc je zřejmé, že obec má oprávnění, nikoli povinnost zajišťovat dopravní obslužnost mimo svůj územní obvod (arg. může zajišťovat), přičemž tak může činit pouze se souhlasem kraje.“
Středočeský kraj neuspěl ani s argumentem, že žádný právní předpis nestanoví konkrétní parametry zajišťované dopravní obslužnosti, a že je tedy na uvážení kraje, jak přistoupí k naplnění zákona o veřejných službách v přepravě. Nejvyšší správní soud naopak potvrdil, že kraj má povinnost zajišťovat dopravní obslužnost v rozsahu odpovídajícím definici § 2 zákona o veřejných službách v přepravě: „Zákon o veřejných službách v přepravě zároveň vymezuje obsah pojmu dopravní obslužnost (§ 2) jako zabezpečení dopravy po všechny dny v týdnu především do škol a školských zařízení, k orgánům veřejné moci, do zaměstnání, do zdravotnických zařízení poskytujících základní zdravotní péči a k uspokojení kulturních, rekreačních a společenských potřeb, včetně dopravy zpět, přispívající k trvale udržitelnému rozvoji územního obvodu, přičemž vyjmenované instituce, zařízení a veřejné potřeby musejí být občanům zpřístupněny veřejnou dopravou vždy, aby se jednalo o dopravní obslužnost území. (…) Má-li kraj povinnost zajistit na svém území dopravní obslužnost, nelze dospět k jinému výkladu, že tak musí učinit v rozsahu odpovídajícím definici v § 2 zákona o veřejných službách v přepravě.“
Dále se Nejvyšší správní soud vymezil proti tvrzení kraje, že ve věci zajišťování dopravní obslužnosti vystupuje kraj v pozici soukromoprávního subjektu v rovnoprávném postavení s obcemi, a nikoliv z vrchnostenské pozice v rámci tzv. pečovatelské veřejné správy. Nejvyšší správní soud pro tyto účely odlišuje dvě fáze zajišťování dopravní obslužnosti, a to fázi dopravního plánování a vlastní zajištění dopravní obslužnosti: „Tato první fáze zajišťování dopravní obslužnosti (pozn. míněno dopravní plánování) je bezesporu výkonem vrchnostenské veřejné správy. Kraj zde autoritativně stanovuje rozsah dopravní obslužnosti, kterou bude následně zajišťovat. Zároveň zde nejsou pražádné soukromoprávní prvky, kraj vystupuje sám jako výlučný nositel určité zákonem stanovené kompetence, nejedná s jinými jako rovnoprávný účastník právních vztahů a je ve své činnosti omezen zákonným vymezením pojmu dopravní obslužnost.“ I ve druhé fázi, tj. vlastního zajišťování dopravní obslužnosti, přitom kraj vystupuje vůči jiným subjektům než dopravcům ve vrchnostenské veřejnoprávní pozici: „Naproti tomu kraj vůči jiným subjektům než dopravcům i v této fázi vystupuje jako nositel veřejnoprávní pravomoci, neboť stále plní veřejnoprávní povinnost zajišťovat na svém území dopravní obslužnost (v zákonem stanoveném rozsahu), v této rovině opět nejsou žádné soukromoprávní prvky.“
Nejvyšší správní soud tedy uznal kasační stížnost města Kladno jako oprávněnou a celou věc vrátil k dalšímu řízení a věcnému projednání Krajskému soudu v Praze, ve kterém ovšem bude soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Na krajském soudu tak nyní bude, aby při dalším rozhodování ve věci zohlednil, že povinností kraje je zabezpečit odpovídající kapacitu přepravních služeb tak, aby byl naplněn požadavek § 2 zákona o veřejných službách v přepravě.
Lze tedy shrnout, že obce jsou na základě tohoto rozhodnutí oprávněny bránit svá práva proti případnému omezení dopravní obslužnosti na jejich území ze strany kraje, a to prostřednictvím žaloby proti nezákonnému zásahu v rámci správního soudnictví. Mohou přitom po krajích požadovat splnění jejich zákonné povinnosti zajistit takový rozsah dopravní obslužnosti, který naplní účely vyjmenované zákonem o veřejných službách v přepravě.
Diskuze k článku ()