Další nález Ústavního soudu k právu dítěte být slyšeno

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky a vedlejšího účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právy vedlejšího účastníka podle čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte.

Matka (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka) neúspěšně usilovala v řízení před obecnými soudy o změnu příjmení svého nezletilého syna (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník).

Z textu napadených soudních rozhodnutí, i z textu vyjádření účastníků řízení, vyplynula stěžovatelkou výslovně nepovšimnutá, ale zcela zásadní skutečnost, kterou Ústavní soud následně ověřil i ve vyžádaném spisovém materiálu, totiž že názor nezletilého na možnou změnu jeho příjmení nebyl v řízení před krajským soudem nijak (přímo) zjišťován. Vzhledem k tomu, že nezletilému bylo v době vydání napadeného rozhodnutí sedm let, Ústavní soud byl nucen, s ohledem na ústavní povinnost zajistit dodržování závazků, které pro Českou republiku plynou z mezinárodního práva (čl. 1 odst. 2 Ústavy), posoudit, zda měl a mohl být rovněž zjištěn jeho názor. Ústavní soud dospěl k závěru, že názor nezletilého v tomto případě zjištěn být měl.

Učinit závěr o neschopnosti nezletilého docenit dosah případné změny jeho vlastního příjmení bez toho, aby soud s nezletilým hovořil, aby jej vyslechl a učinil si sám kvalifikovaný názor na jeho duševní a rozumový vývoj v této otázce, je přinejmenším rozporné s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Nezletilý totiž není pouhým objektem soudního řízení, ale přímo jeho zásadním subjektem, a soud musí při posouzení této otázky s ním jednat tak, aby chránil jeho osobnostní práva jako u každé jiné osoby a umožnit přímo jemu se k předmětné otázce vyjádřit. V případě, že by i po takto provedeném pohovoru s nezletilým měl obecný soud pochybnosti např. o tom, do jaké míry se jedná o skutečné přání nezletilého, či do jaké míry je např. ovlivňován svým okolím, má soud procesní možnosti k objasnění skutkové situace (např. znaleckým posudkem dětského psychologa). Toto platí tím spíše, že krajský soud neměl žádné indicie, že by posečkáním vydání jeho rozhodnutí hrozilo okamžité nebezpečí z prodlení. Krajský soud v dané věci tím, že nerespektoval ani názor orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ani přání nezletilého, kterého ani nevyslechl, postupoval přespříliš paternalisticky.

Právní věta: Nepřihlédne-li obecný soud k právu dítěte podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být slyšeno v soudním řízení, nedostojí požadavku posouzení jeho nejlepšího zájmu podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čím rovněž poruší právo jednoho z rodičů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde