III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť jím byla porušena práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel jako obžalovaný neúspěšně vznesl námitku podjatosti proti předsedkyni senátu, která rozhodovala v jeho trestní věci. Jako důkaz měl sloužit zvukový záznam z porady senátu, který byl zveřejněn na internetové televizi a jehož původ není znám. Vrchní soud v Olomouci v ústavní stížností napadeném usnesení konstatoval, že není zřejmé, zda je záznam autentický, kým, kde a kdy byl pořízen a proto k němu soud nemůže přihlížet. Navíc jde o nepřípustný důkaz, neboť záznam hovoru fyzických osob je záznamem projevů osobní povahy hovořících osob a jako takový může být použit zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím vrchního soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Vzhledem k tomu, že sama předsedkyně senátu pravost zvukového záznamu nezpochybnila, vychází Ústavní soud ze zjištění, že záznam je autentický. Byť lze chápat obavy z možného zneužití záznamů rozhovorů, nadto opatřených způsobem, který nebyl objasněn, Ústavní soud názor vrchního soudu, že šlo v daném případě o nezákonný (a tudíž nepřípustný) důkaz, nesdílí. Ústavní soud dovozuje, že vrchní soud zvolil s ohledem na konkrétní okolnosti případu přístup příliš restriktivní a právu na ochranu soukromí poskytl nepřiměřenou ochranu, v důsledku čehož došlo u stěžovatele k porušení práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce.
Ústavní soud provedl test proporcionality, sestávající ze čtyř kroků. Omezení práva na soukromí v tomto případě sleduje legitimní cíl, a to zajištění práva na soudní ochranu. Zároveň je záznam způsobilým prostředkem k posouzení otázky nepodjatosti předsedkyně senátu a není znám jiný důkazní prostředek, který by byl způsobilý objasnit skutkový stav a přitom by tolik nezasahoval do soukromé sféry předsedkyně senátu. Čtvrtým kritériem je proporcionalita v užším smyslu, tedy hodnocení míry relevance dotčených hodnot a zájmů.
Pro vyhodnocení správnosti úvah stěžovatele, krajského soudu a soudu vrchního je nutno hodnotit informace, které byly předmětem stěžovatelem uplatněné námitky podjatosti. Z podaného shrnutí je patrné, že předsedkyně senátu označila stěžovatelova obhájce i obžalované pejorativním a dehonestujícím způsobem a „jednostranným“ způsobem akcentovala požadavek na urychlené projednání a rozhodnutí dané trestní věci.
Není pochyb, že skryté pořízení zvukového záznamu představuje závažný zásah do soukromí jednotlivce. Totéž platí i pro jeho použití, byť se tak stalo v trestním řízení. Je tudíž nutno zkoumat, zda je dán zájem na zpřístupnění informací v této nahrávce obsažených, který převyšuje zájem na ochraně soukromí dotčených osob, zejména předsedkyně senátu. Test proporcionality je třeba provést vůči všem dotčeným osobám a ke všem zveřejněným informacím. Celkově lze shrnout, že nelze upřít převahu veřejného zájmu na uplatnění informací v trestním řízení před ochranou soukromí předsedkyně senátu, jde-li o její tvrzení způsobilá vyvolat pochybnosti o nepodjatosti.
Z pohledu Ústavního soudu nepřekračuje provedení důkazu předmětným záznamem nepřijatelnou míru kontextuálního zásahu do základního práva na ochranu soukromí. To je podle názoru Ústavního soudu dostačující pro jeho použitelnost v soudním řízení k hodnocení otázky nepodjatosti předsedkyně senátu. Z uvedeného nicméně nevyplývá, že je tento záznam uplatnitelný kupř. v souvislosti s případným řízením disciplinárním.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v této věci je zvukový záznam z porady senátu přípustným důkazem. Zbývá však ještě posoudit samotný obsah záznamu z hlediska jeho relevance k doložení, zda předsedkyně senátu je či není v této věci podjatá.
Podle názoru Ústavního soudu pejorativní vyjádření na adresu obhájce stěžovatele opodstatňuje závěr, že přinejmenším z hlediska objektivního testu nelze předsedkyni senátu považovat za nestrannou, což ke zrušení napadeného usnesení vrchního soudu postačuje. Ústavní soud připomíná, že pejorativní až vulgární výrazy, které účastník řízení adresuje soudcům, jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva chráněny pouze výjimečně, a to například tehdy, jsou-li vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce. Není tedy věcně udržitelné srovnatelné výroky tolerovat ani tehdy, jsou-li proneseny soudci vůči obviněným a jejich obhájcům, byť měly být takto negativně „hodnoceným“ osobám zůstat skryté.
Dlužno konstatovat, že Ústavní soud nepřehlédl, že krajský soud v dané trestní věci již rozhodl rozsudkem, a to poté, co tento soud obdržel výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti. Bude proto na stěžovateli (zastoupeném obhájcem), aby uvážil další možnosti uplatnění svých práv v trestním řízení.
Právní věta: K porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dojde odmítnutím provedení důkazu zvukovým záznamem z porady senátu [§ 127 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], nepřekračuje-li provedení důkazu tímto záznamem nepřijatelnou míru kontextuálního zásahu do základního práva na ochranu soukromí.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()