Pandemický zákon u Ústavního soudu obstál

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhovělo návrhu skupiny senátorů na zrušení ustanovení § 9 odst. 4 věty druhé pandemického zákona ve slovech „ , návratných finančních výpomocí“, neboť je shledalo rozporným s ústavním pořádkem.

V březnu 2021 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny senátorů (dále jen „navrhovatelka“) na zrušení pandemického zákona pro ústavně vadný průběh zákonodárného procesu, a pro případ, kdyby tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, žádala navrhovatelka alespoň zrušení ustanovení § 9 odst. 2 věty první a § 9 odst. 4 pandemického zákona. V srpnu tohoto roku byla Ústavnímu soudu doručena změna návrhu, jíž se navrhovatelka domáhala (pro případ nevyhovění návrhu na zrušení celého pandemického zákona) zrušení nejen výše uvedených ustanovení § 9, ale též zrušení § 2 odst. 2 písm. a) až f) a dále částí ustanovení § 10 a 11 pandemického zákona, upravujících výši pokut za přestupky.

Navrhovatelka ve svém návrhu uvedla, že přijetím pandemického zákona byla porušena pravidla zákonodárného procesu takovým způsobem, který zakládá jeho protiústavnost. Pokud by zákon nebyl zrušen jako celek, žádala zrušení jeho konkrétních ustanovení, neboť podle jejího přesvědčení tato ustanovení omezují způsobem neslučitelným s ústavním pořádkem náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s mimořádnými opatřeními dle pandemického zákona. Navrhovatelka se také domnívala, že odpovědnost státu při výkonu veřejné moci nelze omezit jen na odpovědnost za nezákonné či nesprávné rozhodnutí podle zákona o odpovědnosti státu za škodu, ale je třeba za ni považovat i odpovědnost za zákonný postup orgánů moci výkonné, jímž dochází k omezování základních práv, a formulovala řadu dalších námitek ohledně ústavnosti napadeného zákona.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Poslanecké sněmovny, Senátu a vlády a po provedeném řízení v plénu konstatoval, že návrh je důvodný jen částečně.

Ve svém nálezu se Ústavní soud nejprve vypořádal s námitkou ústavní nekonformity zákonodárného procesu, přičemž shledal, že legislativní proces přijetí pandemického zákona nebyl zatížen žádnou vadou zakládající protiústavnost tohoto zákona jako celku. Dále se podrobně zabýval ochranou vlastnického práva, principy náhrady škody a odpovědností státu za škodu. Ve vztahu ke konstrukci konkrétní odpovědnosti podle § 9 pandemického zákona se Ústavní soud soustředil na tři okruhy tvrzené protiústavnosti, a to:

• omezení náhrady škody na skutečnou škodu,
• přenesení dokazování o možnosti zabránit škodě na poškozeného a
• snížení náhrady škody o státem již poskytnutá plnění.