Podoba rodného čísla pro nebinární osoby

IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítl ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze a proti postupu Ministerstva vnitra.

Stěžovatel, který se narodil jako muž, necítí se ovšem ani mužem, ani ženou, nýbrž osobou „neutrálního“ pohlaví, se u správních orgánů a soudů domáhal změny rodného čísla na „neutrální“ či „ženskou“ podobu. Jelikož mu nebylo vyhověno, podal ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení § 29 odst. 1 občanského zákoníku, § 21 odst. 1 zákona o specifických zdravotních službách a § 13 odst. 3 zákona o evidenci obyvatel ve slovech „u žen zvýšené o 50,“. Tento návrh byl senátem Ústavního soudu postoupen plénu, které jej nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/20 ze dne 9. 11. 2021 zamítlo.

Po rozhodnutí pléna pokračoval senát v řízení o samotné ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti byla podoba stěžovatelova rodného čísla, resp. to, že správní orgán odmítl toto rodné číslo změnit. Změna rodného čísla byla tím jediným, čeho stěžovatel mohl dosáhnout, a zároveň tím jediným, čeho se v předchozím řízení domáhal. K porušení práv stěžovatele mělo dojít právě a jen tím, že ke změně rodného čísla nedošlo, a pouze změna rodného čísla by představovala vyhovění jeho požadavkům. V řízení, z něhož ústavní stížnost vzešla, tedy nešlo o změnu pohlaví – ostatně ačkoli rodné číslo informaci o pohlaví obsahuje, není primárně ke „sdělování“ pohlaví určeno.

Důvodem, pro který se stěžovatel domáhal změny rodného čísla na „neutrální“, je přitom to, že se nepovažuje za muže, a nechce tak mít rodné číslo v podobě, kterou v České republice muži mají. Stěžovatelovo rodné číslo přitom vyjadřuje datum narození a dále obsahuje čtyři v zásadě náhodné číslice. V jeho rodném čísle tak není nic, co by explicitně vyjadřovalo, či snad zdůrazňovalo, že je stěžovatel mužem. Zákon o evidenci obyvatel v § 13 odst. 3 pouze zavádí speciální podobu rodného čísla pro ženy, nikoli již pro muže. Stěžovatel přitom i dle vlastních slov ženou není, a jeho rodné číslo tak v tomto směru odpovídá též jeho sebeidentifikaci.

Je pravda, že vnímá-li se česká společnost pohlaví binárně, tak výsledkem toho, že stěžovatel nemá rodné číslo ve tvaru užívaném u žen, je, že z jeho rodného čísla lze dovodit, že je mužem. To je ovšem dáno v České republice všeobecně akceptovaným binárním chápáním lidské existence, nikoli samotným rodným číslem, které není inherentně mužské. Pokud by se v České republice např. zavedlo „neutrální pohlaví“ a bylo by stěžovateli přiřazeno, na jeho rodném čísle by se přesto nemuselo nic měnit, neboť by nebylo s tímto jeho „novým pohlavím“ v rozporu – nadále by platilo, že stěžovatel a) není ženou, a b) nemá „ženské“ rodné číslo. Spojitost stěžovatelova rodného čísla s mužským pohlavím, o jejíž odstranění stěžovatel usiluje, je tedy spíše než podobou rodného čísla dána binárním chápáním pohlaví v České republice, tedy něčím, co Ústavnímu soudu nenáleží měnit.

Pokud pak jde stěžovateli o to, aby jeho rodné číslo nejenže postrádalo přímou vazbu s mužským pohlavím, ale zároveň aby bylo koncipováno tak, aby z něj přímo plynulo, že stěžovatel je nositelem „neutrálního“ pohlaví, tak z ústavního pořádku neplyne právo na to, aby rodné číslo zaznamenávalo něčí pohlaví či pohlavní identitu. I kdyby se snad přijal názor, že přidělení rodného čísla „v rozporu“ s něčí pohlavní identitou může zasahovat do ústavně zaručených práv nositele rodného čísla, neplyne z toho, že by tímto zásahem byla i toliko absence vazby mezi rodným číslem a pohlavní identitou jeho nositele. Pokud se týče stěžovatelova alternativního požadavku, aby jeho rodné číslo bylo změněno na „ženský“ tvar, tak u stěžovatele nejenže nebylo ženské pohlaví zaznamenáno po narození, ale ani stěžovatel sám se za ženu nepovažuje. Z práva na soukromí ani z jiného práva zaručeného ústavním pořádkem nelze dovodit právo na to, aby stěžovatelovo rodné číslo vyjadřovalo pohlaví, které stěžovatel nejenže nemá, ale se kterým se ani sám neidentifikuje. Opakuje-li stěžovatel neustále, že není ženou, pak nemůže uspět s námitkou porušení ústavně zaručených práv v důsledku nepřidělení „ženského“ rodného čísla.

Práva, kterých se stěžovatel domáhá, pak neplynou ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který doposud řešil skutkově i právně odlišné případy. Vyjde-li přitom Ústavní soud z obecných kritérií, kterými se Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře řídí, a projektuje-li je na nyní posuzovaný případ, nedochází k závěru, že by práva stěžovatele zaručená Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod byla porušena.

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu TZ 47/2022.

Celý text rozhodnutí II. ÚS 2460/19.