Trestní právo

V dnešní době máme v české justici a médiích možnost sledovat stále více trestních kauz závažné úmyslné, nezřídka dlouhodobě páchané a mnohdy i organizované trestné činnosti mimo jiné například z oblasti nakládání s veřejnými prostředky, evropských fondů či dotací. Často se přitom týkají nesmírně vysokých částek, které přinášejí pachatelům rozsáhlé zisky představující na druhou stranu újmu společnosti a státu.

Prof. Jan Musil je jedním z hrstky vyvolených představitelů právnického stavu, kteří vystoupali až na pomyslný právnický Olymp. Ještě méně je těch, kterým se to podařilo opakovaně. Jan Musil se stal jednou z takových osob, když v lednu roku 2014 obhájil své křeslo na soudě sídlícím v brněnské Joštově ulici. V lednu tohoto roku své působení v roli strážce ústavnosti ukončil, a to po úctyhodných 15 letech.

Čas od času se v médiích můžeme dočíst o případech, kdy matka při porodu, nebo těsně po něm, usmrtí své novorozené dítě. Vraždy a další trestné činy proti životu a zdraví vždy vyvolají silné odsuzující a negativní emoce, obzvlášť, je-li obětí dítě, natož dítě novorozené.

U trestného činu podvodu se judikatura zabývala možnostmi dopustit se jej v rámci určitého právního řízení častěji, byť se typicky nejednalo o právo na obhajobu, ale o nepravdivá tvrzení vznesená v rámci civilního řízení či řízení správního.

Tento článek navazuje na článek „Trestněprávní meze lži při obhajobě v trestním řízení“, v němž jsem se zabýval obecnými východisky trestněprávních limitů vědomě nepravdivých výroků v rámci obhajoby v trestním řízení. Tento článek se bude blíže zabývat jednotlivými trestnými činy, jež obsahuje zvláštní část zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), které tímto způsobem lze spáchat.

K jakým trestným činům v oblasti veřejné správy dochází nejčastěji? Měli by být členové přímo volených orgánů územní samosprávy nepostižitelní za hlasování? Měly by v této oblasti OČTŘ v postihu na své aktivitě přidat, či spíše polevit? Dalším ze zajímavých témat, na které se mohou návštěvníci konference Právo ve veřejné správě těšit, je problematika trestní odpovědnosti v územní samosprávě a státní správě.

Poměrně často se v životě vyskytují případy, kdy osoba spáchá trestný čin pod vlivem návykové látky, přičemž tato skutečnost nemá na případnou trestní odpovědnost pachatele žádný vliv. Neplatí to však absolutně.

Všechny rafinované milovníky Nabokova románu Lolita, jakož i jednodušší surfaře po sociálních sítích, zneužívající dětské zvědavosti a důvěřivosti, bych rád upozornil na ustanovení trestního zákoníku, které platí teprve pět let a zase tak často se o něm nemluví.

Být compliant, nebo nebýt, to je otázka. Je důstojnější zapřít se a snášet riziko trestního stíhaní své obchodní společnosti, anebo se vzepřít a být připraven? Dosti klasiků, volíme-li variantu připravenosti, pojďme si říci, co bychom měli udělat/vědět.

Jaká je největší slabina současného trestního řádu? Dočkáme se v dohledné době nového trestněprávního procesního předpisu? Jakým směrem by se měl zákonodárce de lege ferenda vydat v souvislosti s odklony? Či co by si prof. Pavel Šámal přál u příležitosti kulatin, které počátkem roku oslavil trestní zákoník? To, a ještě mnohem více prozrazuje současný předseda Nejvyššího soudu v následujícím rozhovoru.

Cílem mého článku není popsat všechny možné právní varianty, které z pohledu trestního práva mohou nastat po napadení člověka psem, ale na jednom skutečném příběhu vysvětlit potenciálním poškozeným, že rozhodování o náhradě škody v trestním řízení v podobných případech nemusí být jednoduché.

Určitým úhlem pohledu existují dva typy začátku hlavního líčení. První, častější, je ten, že trestní soud zkrátka zahájí hlavní líčení - zpravidla za přítomnosti obžalovaného, státního zástupce, obhájce, veřejnosti, poškozených atp.

Na koncept vzniku Úřadu evropského veřejného žalobce lze nahlížet jako na jeden z dalších instrumentů posílení III. pilíře[1] politiky Evropské unie. Efektivnější spolupráce s pevnějšími vazbami v oblasti justiční spolupráce je v dnešní době velmi žádoucí z důvodu vzniku stále sofistikovanějších metod zejména v oblasti majetkové, resp. hospodářské trestné činnosti, která souvisí s finančními zájmy Evropské unie.

Odklony, anglicky diversion, znamenají odklonění od pravidelného průběhu trestního řízení. V České republice fungují od 90. let základní typy odklonů (zejména podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání), postupně se přidávaly další, naposledy to byla dohoda o vině a trestu.

Pro trestný čin podvodu je charakteristické úmyslné zavinění. Není-li prokázán úmysl, je jeho spáchání vyloučeno. Ačkoli musí být závěr o existenci úmyslu založen na řádném dokazování, v některých případech je soudem učiněn spíše pomocí nepodložené domněnky.

Od roku 2012 bylo zahájeno trestní stíhání proti více než 1400 právnickým osobám a více než 230 řízení bylo ukončeno odsuzujícím pravomocným rozsudkem. Nejčastěji ukládaným trestem byl peněžitý trest v rozsahu od 5 tisíc až po 5 milionů Kč. Dvacet sedm společností bylo zrušeno.

Svým dnešním příspěvkem jsem se rozhodl pokračovat cestou, kterou jsem na kongresu Právní prostor vykročil už loni. Začal jsem totiž přemýšlet nad tím, že lidstvo čím dál více hraje na počítači.

Soudce při výkonu svého mandátu disponuje obrovskou mocí, neboť jeho jediné rozhodnutí může člověku od základu změnit život. Není však na justiční představitele činěn přílišný mediální tlak? V rozhovoru odpovídal historicky první předseda obnovené vrcholné instance správního soudnictví, toho času soudce Nejvyššího správního soudu JUDr. Josef Baxa.

Dohoda o vině a trestu je relativně mladý trestněprávní institut procesního charakteru, který byl do platné právní úpravy implementován novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 193/2012 Sb., která nabyla účinnosti 1. 9. 2012.[1]

Následující článek navazuje na mé dříve publikované pojednání zaměřené obecně na ochranu lidského plodu v trestním právu, kdy jsem vymezila základní problematiku a nastínila otázky, které budou nyní blíže rozebírány. Článek, který právě čtete, se zabývá otázkou okamžiku zrození, tj. momentum nativitatis, z pohledu trestního práva.

Jednota a totožnost skutku je sousloví, které si vybaví právník i desítky let od absolvování své alma mater, i když se trestnímu právu nevěnuje. Dnes bych se chtěl věnovat právě totožnosti skutku při možné změně právní kvalifikace v průběhu trestního řízení.

Přibývá v trestní justici spisů, kde popis skutků, jichž se měli obžalovaní dopustit, čítá mnoho stránek, někdy i desítky listů. Nejsou ani na okresním soudu tak zvláštní případy, kdy je žalováno deset i více spoluobžalovaných, nebo, kde jsou i stovky poškozených a svědků (naposledy vzpomínám na kauzu lékařky vykazující opakovaně a po léta fiktivní zdravotní úkony u desítek pacientů).

Trestní zákoník zanedlouho obohatí skutková podstata nového trestného činu, a to maření spravedlnosti. Zatímco část nového ustanovení pouze rozvíjí některé formy trestné součinnosti trestných činů křivého obvinění, křivé výpovědi, nepravdivého znaleckého posudku nebo křivého tlumočení, absolutní novinkou je trestnost předložení důkazu v řízení před soudem nebo v trestním řízení, o kterém předkladatel ví, že je padělaný nebo pozměněný.

Dle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platí: „Kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let“. V praxi někdy dochází k nesprávné právní kvalifikaci, kdy je za loupež považováno jednání pachatele naplňující reálně skutkovou podstatu jiného trestného činu. Z pohledu pachatele však může být ještě významnější otázka, kdy (ne)má být jeho čin řešen prostředky trestního práva.

Před nedávnem rozbouřil veřejné mínění (či minimálně čtenáře Práva a Novinek) verdikt Nejvyššího soudu, jímž tento soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni, včetně rozhodnutí obsahově navazujících a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.