Nejvyšší rada soudnictví – palcát nebo štít? Díl IV. Zdroj: Redakce

Nejvyšší rada soudnictví – palcát nebo štít? Díl IV.

Jak jsem napsal již v minulém díle úvahy o Nejvyšší radě soudnictví v České republice, ze všech dříve uvedených důvodů jeví se mi být praktickým, aby Nejvyšší rada soudnictví v České republice měla 15 členů, z toho 9 soudců a 6 členů, kteří by byli z poloviny voleni Poslaneckou sněmovnou a z poloviny Senátem Parlamentu České republiky.

Mgr. Petr Černý

Mgr. Petr Černý

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Mgr. Petr Černý

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Počet 15 členů rady není v našem ústavním pořádku neznámý, koresponduje s počtem soudců Ústavního soudu. Muselo by se jednat o respektované právní osobnosti s právní praxí delší 15 let. Všichni členové NRS by museli být volitelní do Senátu, do své funkce by byli jmenováni prezidentem republiky, přičemž tato jeho role by byla ryze formální. Kandidáty by mohla navrhovat vláda, prezident republiky, skupina poslanců, resp. senátorů. Nebylo by pak možné, aby prezident republiky nejmenoval osobu, která by prošla volbami v soudcovské, ale i nesoudcovské části NRS. Pakliže by prezident z jakéhokoli důvodu členy do určité doby nejmenoval, mělo by se za to, že ke jmenování došlo. Jinak by totiž hrozilo ohrožení funkčnosti Rady. Jednalo by se o devítileté funkční období. Opětovné zvolení by nebylo možné. Jsem toho názoru, že by v soudcovské části Rady měli být soudci vždy voleni všemi soudci republiky, případně prostřednictvím volitelů, přičemž si myslím, že by bylo vhodné (z hlediska různých zkušeností s aktuálním stavem justice), aby třetina soudcovské části NRS byla složena z představitelů soudů nalézacích, třetina soudů odvolacích a třetina ze soudu dovolacího, resp. kasačního. Pravidelná obměna by pak probíhala v tříletých intervalech a šlo by vždy o jednoho soudce nalézacího, jednoho odvolacího a jednoho dovolacího, resp. kasačního. Tak by nemohlo dojít k převážení počtu členů (a případně i zájmů) jednoho z článků soudní soustavy nad druhými.

Pokud pak jde o členy NRS, kteří by byli voleni Poslaneckou sněmovnou a Senátem, i v jejich případě by každé tři roky docházelo k výměně vždy po jednom členu voleném Poslaneckou sněmovnou a jednom voleném Senátem. Tato délka funkčního období by měla ten podstatný význam, že by byla zajištěna kontinuita působení NRS přes různé možné politické konstelace dané volbami do Poslanecké sněmovny a Senátu. NRS by byla v tom pravém slova smyslu vyváženou, konzervativní institucí, u níž by bylo možno ve společnosti vytvořit žádoucí obraz hlavy obecných soudů.

Možný problém týkající se otázky dvoutřetinové převahy soudcovských členů nad členy nesoudcovskými by pak měl být řešen tak, že by při výkonu určitých kompetencí bylo zapotřebí dvoutřetinové většiny jak v soudcovské, tak v nesoudcovské části NRS, přičemž by však bylo vhodné, aby ty kompetence Rady, které se týkají výlučně soudců, byly realizovány pouze soudcovskou částí. Nesoudcovská část Rady by musela být informována o postupu i výsledcích, mohla by se rozhodování účastnit, ale toliko s hlasem poradním, mohla by vyjádřit své stanovisko.

Pouze soudcovská část rady by tak prováděla konkrétní hodnocení práce jednotlivých soudců a předkládala by celé Radě výsledky tohoto hodnocení v souvislosti s rozhodováním o kariérním postupu, prováděla by výběrová řízení při přijímání soudců, navrhovala by jejich jmenování prezidentu republiky. Jí by byla realizována výběrová řízení na funkce předsedů a místopředsedů soudů.

Pakliže by platil současný systém státní správy soudů, jejich jmenování ministrem spravedlnosti, resp. prezidentem, by muselo být zachováno, tudíž by se ministr spravedlnosti, případně osoba pověřená prezidentem, musel účastnit výběrového řízení a tam mít možnost uplatnit své připomínky. Ministr spravedlnosti (a prezident) by pak ovšem mohl jmenovat pouze jednoho ze dvou kandidátů, kteří by byli NRS vybráni. Dále pak by se výlučně soudcovská část zabývala záležitostmi týkajícími se otázky rozvrhu práce na konkrétních soudech, sporů mezi soudci a předsedy, resp. místopředsedy soudů atp., zkrátka všude tam, kde zásah jakékoli jiné moci či zástupce této moci by byl v principu zásahem do nezávislosti justice.

Tam, kde by bylo rozhodováno o návrhu rozpočtu Nejvyšší rady soudnictví, o vyjádřeních k zákonům týkajícím se soudnictví, podání zprávy o činnosti Nejvyšší rady soudnictví Senátu, vyjádření k rozpočtové kapitole soudnictví etc., bylo by zapotřebí dvoutřetinové většiny jak soudcovské, tak nesoudcovské části Rady. V tom všem totiž může být realizována klíčová kontrolní funkce zástupců nominovaných mocí zákonodárnou. Bylo by přitom jistě možné upravit vnitřní fungování Rady tak, že by o určitých otázkách rozhodovaly senáty, v nichž by vždycky dva členy tvořili soudci a jeden by byl z nesoudcovské části, s možností každého člena vyjádřit své disentní stanovisko v přijatém rozhodnutí senátu, které by bylo, ostatně jako každé meritorní rozhodnutí Rady, povinně zveřejňováno.

Soudnictví nedisponuje donucovacím aparátem, nevyvolává spory, které by pak samo řešilo. Je službou, na kterou se obracejí strany jakéhokoli sporu, aby byl podle práva a spravedlivě posouzen. Soudnictví nesmí být aktivistické, nesmí být nadřazené a nesmí arogantně, z výše své vozové hradby, palcátem umlčovat kritiky. Zásadní hodnota, kterou by s sebou NRS přinesla, spočívá v tom, že by na jednu stranu vytvářela štít před zásahy politiky do soudnictví, ale současně by byla jeho hlavou s ušima a ústy připravenými ke komunikaci s druhými mocemi ve státě.

Jakákoli faktická změna přístupu politických představitelů k soudnictví, ke které by se chtěli uchýlit někdy v budoucnu, by v případě nového modelu správy soudnictví byla zcela zřetelná, protože by se neobešla bez změn Ústavy, případně zjevných útoků proti jednotlivým členům NRS či jejím pravomocem. Příklady Maďarska a Polska jsou varující. Byla-li by tato snaha i pro laiky zcela zjevná, je větší šance se jí ubránit než v případě, že by plíživým způsobem došlo k rozmělnění de iure dané institucionální nezávislosti a nestrannosti soudnictví tím, že se dosadí osoby závislé a stranné, proti čemuž není současný systém dostatečně imunní. Ingerence politiky do obsazování míst soudních funkcionářů, dosazování vlastních prověřených lidí jako kandidátů na ustanovení soudcem, jejich jmenování do příslušných pozic a následné prováděných drobných, obtížně odhalitelných kroků vedoucích k ovlivňování rozhodování soudů jejich prostřednictvím (například tvorbou politicky žádoucích rozvrhů práce s pouze konzultativní úlohou soudcovských rad na soudech, šikanováním nepohodlných soudců návrhy na kárná řízení, které by bez ohledu na výsledek měly obecně odstrašující účinek), to vše by bylo zřízením Nejvyšší rady soudnictví s příslušnými kompetencemi když ne znemožněno, pak zásadně ztíženo. V neposlední řadě by NRS byla místem, kam by bylo možno jakýmkoli soudcem ohlásit nepřípustné, mimoprocesní snahy o ovlivnění rozhodnutí soudu.

Současné snahy ministra spravedlnosti zavést pravidla posilující úlohu soudcovského stavu při výběru soudců, jakkoli bohulibé a Soudcovskou unií ČR podporované, jsou důkazem zřetelného deficitu našeho systému, který si pan ministr uvědomuje. Stejným dokladem je nemožnost ústavně konformně vyřešit jistě nezbytnou otázku hodnocení jednotlivých soudců, která se v současnosti omezuje na statistické vyhodnocení údajů o množství napadlých, odsouzených a zejména neskončených věcí, a to bez ohledu na to, o jak složité věci se jedná, jak kvalitně a v jakých podmínkách personálních i materiálních jsou konkrétním soudcem vyřizovány. Jsem přesvědčen, že bez budoucí systémové změny a s ní spojeného žádoucího posunu ve vnímání soudnictví veřejností nelze očekávat výraznější zlepšení naší justice jako celku. Obávám se, že všechny (jakkoli upřímné) snahy reformovat ministerský model řízení justice pocházející ze „století páry“ jsou z dlouhodobého hlediska z povahy věci odkázány k neúspěchu. Je to jako víra, že když na parní vůz namontuji katalyzátor, ABS, ESP, adaptivní tempomat a airbagy, jeho loukoťová kola zvládnou rychlost 130 km/h na dálnici D1 (před opravou). Je však jisté, že nová úprava nemůže být přijata ze dne na den. To raději nynější „let na autopilota“, jak pravil doc. David Kosař, vedoucí Ústavu pro otázky soudnictví při Masarykově univerzitě v Brně, když opakoval myšlenku jednoho justičního představitele.

Nejvyšší rada soudnictví není o samovládě soudců, není o jejich falešné solidaritě a krytí nepravostí. Je o zvýšení efektivity soudnictví nastavením přehledných pravidel výběru a hodnocení soudců, podpoře jejich iniciativy, nalezení toho nejvhodnějšího místa v soudní soustavě pro konkrétního soudce tak, aby jeho přínos soudnictví a potažmo společnosti, která si ho platí, byl co největší. Nejvyšší rada soudnictví je také o transparentnosti soudnictví ve vztahu k veřejnosti, o zjevné hlavě justice dovolující personifikaci, o hlavě odpovědné za řádný výkon soudnictví po stránce personální, o tom se pravidelně před mocí zákonodárnou zpovídající, ne však již odpovědné po stránce materiální. I v tom je kontrolní funkce moci zákonodárné, která rozhoduje o státním rozpočtu, tedy též o množství prostředků vynakládaných státem na soudní moc, a kontrolní funkce moci výkonné určující jejich konkrétní alokaci do jednotlivých článků a míst soudní soustavy. Nejvyšší rada soudnictví je pak také o vytvoření zřetelného předělu mezi jednotlivými mocemi ve státě tak, aby mohlo být realizováno to nejdůležitější. Systém protivah a vzájemných brzd mezi jednotlivými mocemi ve státě musí být vyvážen, aby se právní stát stal odolnějším vůči možným krizím. Jestliže je totiž těžiště těchto mocí vychýleno jedním směrem, postačí ovládnout tuto moc a systém se začne hroutit.

Soudnictví je kotvou společnosti, která ji může zachránit v době, kdy je moře okolo rozbouřené a žene ji na skaliska. Musí to však být kotva dostatečně robustní. Její robustnost přitom nemůže být odvozována jen od osobní integrity soudců a ministra spravedlnosti.


Při zpracování vycházeno:

 - z obsahu časopisu Soudce č. 6/2016, ročník XVIII,

- z materiálů v intranetové části webu Soudci.cz

- ze znění ústav států EU z publikací Klokočka, Wagnerová: Ústavy států EU, I. a II. díl

justice Nejvyšší rada soudnictví

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články