O zbytečných slohových cvičeních

Podle mého názoru se však málo mluví o tom, že mimořádné časové prodlevy při hledání spravedlnosti způsobuje neustále narůstající délka odůvodnění soudních rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že tou skutečně podstatnou částí soudního rozhodnutí je jeho výrok! Tedy určení kdo, komu, co má zaplatit, vrátit, vydat a tak podobně. Zdůvodnění výroku samo o sobě už tak důležité není. Ti, kdo v soudním sporu vyhrají, se už moc nezabývají tím, proč vyhráli. Ti, co prohrají, se do odůvodnění většinou také moc nedívají, protože chtějí vyhrát a odvolají se, ať už je jejich „prohra“ vysvětlována jakkoli. Kdyby soudy nemusely odůvodňovat rozhodnutí v takové míře, jako je to dnes, tak se řízení nepochybně velmi zrychlí. Každý soudce vám potvrdí, že mnohem více času stráví psaním odůvodnění rozhodnutí než vymyšlením rozhodnutí samotného.

Navíc přece většinu meritorních rozhodnutí soudce lidem zdůvodní už v jednací síni po vyhlášení verdiktu. V písemných vyhotoveních rozhodnutí by proto odůvodnění klidně mohla chybět vůbec nebo by mohla být jen velmi lakonická. Pro vyšší soudy, přezkoumávající rozhodnutí, by mělo být podstatné, zda je rozhodnutí správné nebo ne. S jakou argumentací soud k rozhodnutí dospěl, je přece druhořadé.

Kdyby se podstatná část zejména prvostupňových rozhodnutí nemusela písemně odůvodňovat, budou problémy s délkou soudních řízení v Evropě možná vyřešeny.

Nechci ale jen provokativně zpochybňovat to, co říká většina evropských ústavních soudů. Tedy že odůvodnění rozhodnutí je zásadně významné a nesmí být lidem odepřeno. Cesta kupředu by i v tomto případě mohla a měla být hledána cestou kompromisu. Kompromisu, kdy se místo rozsudků nebudou psát vědecké práce. Soudci se nebudou jeden před druhým a před advokáty předvádět, jací jsou myslitelé a intelektuálové. Ale budou jen velmi stručně, jasně a pro účastníky sporu srozumitelně vysvětlovat, proč rozhodli zrovna takto. Justice je přece prvořadě službou veřejnosti, službou občanům.