Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně: soudní exekutor nemohl vědět o plné moci dlužníkova advokáta

Exekuci nařídil okresní soud pro několikasettisícový dluh povinného za výživné na dvě nezletilé děti a za vypořádání společného jmění manželů. Dlužník neplatil výživné několik let, čímž se matka dětí dostala do nepříznivé finanční situace. Povinný navíc podle Centrální evidence exekucí čelí dalším 9 exekucím. Vzhledem k výši částky a absenci jiných příjmů dlužníka byla nařízena dražba jeho nemovitosti. O výtěžek se přihlásili i další věřitelé s pohledávkami ve výši dalších statisíc korun.

Dlužník byl v řízení po krátkou dobu zastupován advokátem, tuto plnou moc mu však záhy vypověděl. Po část úkonů v dražbě byl zastoupen advokátem, ovšem Okresní soud ve Zlíně nedoručil tuto plnou moc soudnímu exekutorovi. O tomto existuje potvrzení, v němž soud toto své pochybení uznává. Soudní exekutor má ve spise potvrzení Okresního soudu ve Zlíně o tom, že mu plnou moc skutečně nezaslal, nedoručil mu ji ani advokát, který dlužníka po určitý čas zastupoval. Jedná se tedy o formální nedostatek, který byl až po pěti letech řešen Krajským soudem v Brně. Jeho rozhodnutí však Nejvyšší soud v Brně zrušil svým usnesením ze dne 29. 4. 2014, v němž konstatuje, že k pochybení došlo na straně okresního soudu, který neposkytl informaci o existenci plné moci soudnímu exekutorovi, a dlužníkova advokáta, který nezpravil soudního exekutora o tom, že disponuje plnou mocí a že je právním zástupcem neplatiče. V daném případě proto nejde o pochybení soudního exekutora, ale o chybu jiných subjektů. Soudní exekutor postupoval v souladu s právními předpisy. Nemohl tušit, že dlužník má po přechodnou dobu advokáta a že má být doručováno právnímu zástupci. Soud neinformoval o plné moci, kterou povinný udělil svému právnímu zástupci, soudní exekutor o ní tedy nemohl vědět a doručoval podle zákona přímo dlužníkovi.

V následné dražbě nemovitosti učinila nejvyšší podání osoba, která nemá absolutně žádnou, ba ani zdánlivou vazbu na soudního exekutora nebo účastníky řízení. Lze proto s jistotou odmítnout jakékoliv námitky dlužníka k právní i mravní nezávadnosti a „čistotě“ průběhu dražby. Zároveň se domníváme, že je nemyslitelné, aby z těchto pomluv bez dalšího vycházely sdělovací prostředky.

Dnešní článek deníku Právo s názvem „Licitátor dražby přiklepl dům sám sobě a justice je v koncích“ může budit nepodložený dojem, že se daná věc týká činnosti soudního exekutora a že v dražbě byl udělen příklep tomu, kdo vedl dražební jednání. Takový závěr je však zcela nepravdivý a je výsledkem fabulace. Z veřejně dostupných zdrojů lze přitom jednoznačně dovodit, že vydražitelem není a podle zákona ani nemůže být soudní exekutor nebo jakýkoliv zaměstnanec exekutorského úřadu. Vydražitelem byla naprosto cizí osoba, která neměla a nemá žádné oficiální ani neoficiální vazby k exekutorskému úřadu. Je tedy otázkou, co si má veřejnost přijímající mediální obsah představit pod použitým pojmem „licitátor“, kvůli kterému má titulek článku potenciál vyvolat zavádějící a nereálné konotace, jež by čtenáře mohly vést k závěru, že licitátorem a zároveň vydražitelem je v popisovaném případě soudní exekutor. Odkázat se lze i na vyjádření Exekutorské komory ČR, které bylo deníku Právo k této věci poskytnuto již 28. 2. 2014, avšak ve zmiňovaném článku k němu bohužel nebylo přihlédnuto. Přesto věříme, že redakce přijme výše uvedené vstřícně a upraví stávající znění článku v souladu se skutečností a zásadami novinářské etiky.