Připomeňme poněkud kontroverzní počínání zákonodárce stran směřování legitimního státního násilí v USA po 11. září 2001, zejména otázku tzv. detence osob podezřelých z členství v teroristických organizacích nebo z účasti na teroristických akcích zamířených proti USA na vojenské základně Guantanamo a jejich řízení před tzv. vojenskými komisemi, zřízenými na základě Zákona o vojenských komisích z roku 2006 (Military Comissions Act of 2006).[1]

Existence státní moci je jedním z výsledků organizovaného a také systémově strukturovaného násilí. Jedná se však o jev trpící jistým paradoxem: jsou-li vlády jako představitelé státní moci v prosazování svých cílů slabé (třeba z i důvodu rozbujelé korupce), ve společnosti běžně propuká interpersonální násilí. U silných vlád toto násilí ve společnosti naopak slábne. Obě ale buď udržují kontrolu nad koncentrovanými prostředky násilí v podobě ozbrojených sborů, justice a podobně, anebo přinejmenším vyvíjejí potřebné úsilí pro získání u udržení takové kontroly.

Článek poukazuje na význam a podstatu práva a násilí a jejich vzájemné vztahy. Vymezuje rysy individuálního a kolektivního násilí, včetně jeho povahy a intenzity v nedemokratických a demokratických režimech. Ukazuje nezbytnou míru kolektivního násilí v demokratických režimech v závislosti na efektivnosti vládnutí výkonné moci. Konečně je pojednáno o nezbytnosti legitimnosti násilí a smyslu sankcí v mechanismu právního regulování.

O modelech tvorby a závaznosti práva Ústavním soudem, vytváření konstantní judikatury a faktické závaznosti rozhodnutí vyšších soudů, vše rámováno zřetelným příklonem zákonodárce k principu právní jistoty a legitimního očekávání cestou předvídatelnosti soudních rozhodnutí.