Udržování práva a násilí - II. část

Existence státní moci je jedním z výsledků organizovaného a také systémově strukturovaného násilí. Jedná se však o jev trpící jistým paradoxem: jsou-li vlády jako představitelé státní moci v prosazování svých cílů slabé (třeba z i důvodu rozbujelé korupce), ve společnosti běžně propuká interpersonální násilí. U silných vlád toto násilí ve společnosti naopak slábne. Obě ale buď udržují kontrolu nad koncentrovanými prostředky násilí v podobě ozbrojených sborů, justice a podobně, anebo přinejmenším vyvíjejí potřebné úsilí pro získání u udržení takové kontroly.

JH
Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika
KK
Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika
Foto: Fotolia

První část článku dostupná zde. 

Pro státní moc je rovněž typické prolínání kolektivního násilí a nenásilné politiky, kdy zejména otázka užití kolektivního násilí bývá zhusta předmětem sporu. Rozlišujeme proto mezi oprávněným užitím síly a násilím tohoto atributu zbaveného.[1] A contrario, míra kolektivního násilí je závislá na míře vzájemné interakce mezi držiteli státní moci (jejími institucemi) a občany. V obvyklém, „mírumilovném“ případě, je daná placením daní, jednáním s úřady, pobíráním důchodu či dávek státní sociální podpory bez toho, aby se zde vznikal spor jedním ze způsobů výše uvedeným.[2] Organizace státní moci a podstata násilí v demokratickém a nedemokratickém režimu.

Povaha a intenzita tohoto kolektivního násilí se liší v závislosti jak na míře schopnosti držitele státní moci vládnout na straně jedné, tak na straně druhé pak míře demokracie v takovém státě. Jestliže schopností vládnout se rozumí míra, v níž vládní činitelé kontrolují své zdroje, aktivity a populaci na daném území, pak je demokracii oproti tomu třeba chápat jako míru, v níž příslušníci dané pospolitosti udržují vztahy s představiteli státní moci, uplatňují kontrolu nad nimi a jsou chráněni před svévolným jednáním ze strany státu.[3]

Máme zde tedy na jedné straně zjevně vynakládané úsilí státní moci disciplinovat své zdroje, včetně obyvatelstva, a to způsobem, který je svojí povahou daleko nejjednostrannější. Nejlépe je lze doložit na příkladu trestního práva hmotného, jakkoliv její obecné rámce bývají vyhrazeny předpisům s nejvyšší právní silou. Na druhé straně zde máme obyvatele, tedy adresáty v dané pospolitosti, na které takováto snaha dopadá, a to jejich osobním přáním, světonázoru či pocitům navzdory.

Podle Kallaba takto organizované násilí - v podobě normy obyčejové a povýtce sakrální povahy - zde existovalo již na počátku právního vývoje každého národa.[4] Je to ostatně starozákonní Bůh, který se již v knize Genesis projevuje vůči lidstvu neobvykle krutě, počínaje vyhnáním Adama a Evy z Ráje, přes Potopu a kupříkladu zničení Sodomy a Gomory. Kniha pátá, Deuteronomium, pak obsahuje i velmi kruté tresty za odpadlictví od Boha Izraele, jako kupříkladu vyhlazení celého města.[5] Každopádně náboženství, od kmenových obyčejů a moci otcovské nad rodinou, postupně s rozvojem státní moci přerůstá toto kolektivní organizované násilí v normy či normách státního práva trestního. Zde si již státní suverén osobuje pravomoc být arbitrem sporu, kdy přes prvotní pokusy o psanou kodifikaci (tzv. hrdelní řády) vývoj kontinuálně dospívá k moderním sbírkám trestního práva.[6] 

I přesto, jak Tilly připomíná, po pět tisíc let, kdy většinu části světa vedly vlády většího než vesnického měřítka, fungovala ohromná většina režimů jen s malou nebo nulovou demokracií. Významnější počet demokratických režimů se objevil až teprve v posledních dvou stoletích a ani v recentním typu státu demokratické režimy netvoří převážnou většinu.[7]

Proto také i nadále, podle míry vzájemné korelace, rozlišujeme: 

  1. režimy nedemokratické s vysokou mírou schopnosti vládnout, jakými jsou Čína nebo Írán; 
  2. režimy nedemokratické s nízkou mírou schopnosti vládnout, kupříkladu Somálsko; 
  3. režimy demokratické s vysokou mírou schopnosti vládnout – Německo, Japonsko; a 
  4. režimy demokratické s nízkou mírou schopnosti vládnout, například Belgie.[8] 

Pro všechny nicméně platí, že ono organizované násilí v předchozí kapitole popsané ve svých typických šesti formách má zejména podobu jednání předepsaných, tolerovaných a zakázaných. Projevy jednání předepsaného mají zpravidla povahu aktů loajality (zpěv národní hymny, pozdravy vlajce) a transferu zdrojů (daně, podrobení se vojenské službě). Mezi projevy tolerované, tedy projevy zdrženlivosti kolektivního násilí, lze kupříkladu zařadit realizaci základních lidských práv a svobod. Mezi projevy zakázané pak obecně patří jednání mající rysy kolektivního násilí a směřující proti státní moci a jejím zdrojům, anebo naopak směrem od strany státní moci k občanům.[9]

Pro režimy nedemokratické s vysokou schopností vládnout je pak typická velká škála jednání předepsaného a zakázaného a oproti tomu malé množství jednání tolerovaného. Je-li i přesto takové, bývá hojně využíváno a vcelku pravidelně bývá to které z nich změněno na zakázané.

Režimy nedemokratické s nízkou mírou schopnosti vládnout jsou oproti tomu nuceny tolerovat celou řadu společenských projevů, neboť nemají dost sil je regulovat. Proto se soustředí o to více na jisté penzum jednání předepsaných a na okázalé sankcionování některých jednání zakázaných. Společenské projevy se zde odehrávají zhusta mimo jednání předepsaná a oscilují mezi jednáním tolerovaným a zakázaným.

Režimy demokratické s nízkou mírou schopností vládnout tolerují rovněž řadu projevů. Oproti tomu za zakázané jich prohlašují mnohem menší penzum. Většina jednání se zde tak odehrává ve sféře tolerované, leč zasahující (nikoliv oscilující) do jednání zakázaného.

Konečně pro demokratické režimy s vysokou schopností vládnout je typické poměrně malé penzum jednání předepsaného a zakázaného, leč na jejich dodržování a trestání jejich porušení se striktně dbá. Většina společenského jednání pak má rysy aktů tolerovaných.

Z toho plyne, že vysoká míra násilí, projevující se v oněch shora popsaných šesti typických formách je vlastní nedemokratickému režimu s nízkou schopností vládnout; připomeňme, že hovoříme nejenom o projevech násilí ze strany státní moci, ale i jejich obyvatel. Pro nedemokratické režimy s vysokou mírou schopnosti vládnout a pro demokratické režimy s nízkou schopností vládnout je typická střední forma násilí. Nízká úroveň násilí je pak vlastní demokratickým režimům s vysokou schopností vládnout.[10]

Míry kolektivního násilí neboli míry „bezprávného práva“ 

Ona míra takové nesouvztažnosti je přitom různorodá, od pouhé potřeby „vykročení“ násilí z mezí té které normy, jejíž existence jinak není zpochybňována, až po její úplné popření.

O něm před pěti sty lety Machiavelli prohlásil: „… pokud je lze vůbec ospravedlnit, pak pouze zpočátku, jako akt sebeobrany a naráz… kdo se chce udržet u moci, musí už předem zvážit všechny potřebné tvrdosti a provést je naráz, aby se k nim později už nemusel vracet, aby se dokázal bez nich obejít a získával poslušnost jinak, rozumnými a většině prospěšnými činy. Počíná-li si však jinak, ať už ze strachu nebo ze zpupnosti, nesmí pustit dýku z ruky a spoléhat na přátele nebo poddané.“[11]

Machiavelli zde vlastně nepopisuje nic jiného, než jakési dočasné „opuštění práva“ ve prospěch moci za účelem jejího nastolení a udržení, a to ve své – pravda – nejextrémnější podobě. O čtyři sta let později Lenin tuto záležitost upřesňuje: „…Neomezená moc, neohlížející se na zákon, opírající se o sílu v nejvlastnějším slova smyslu – taková moc je diktatura… Vědecký pojem diktatury nezná nic jiného než ničím neomezenou moc, neohraničenou žádnými zákony a naprosto žádnými předpisy, nýbrž opřenou o násilí.“[12]

Násilí jako prostředek, jež právo zcela pomíjí, se tak bezesporu táhne jako červená nit celou historií a je třeba je pokládat za typický způsob a prostředek coup d’etat, ať již se jedná o Filipa Makedonského, Julia Caesara, Velkou francouzskou revoluci, o teror nastalý po tzv. Velké říjnové socialistické revoluci a později po komunistických převratech v zemích střední a východní Evropy, včetně extrémů v podobě permanentního a systematického vraždění svých skutečných i domnělých poltických odpůrců v Albánii za éry Envera Hodži (anebo nyní v KLDR). Všem těmto aktům byla společná jedna věc: násilí se zde buď s pozitivním právem zcela míjelo, anebo je ad hoc utilitaristicky vytvářelo a realizovalo ve vlastních vytvořených institucích, ať se jim říkalo Zvláštní komise (Čeka), Akční výbory, Mimořádný tribunál, Výbor veřejného blaha, či aktuálně Disciplinární komise, pokud se okruhu poradců stávající hlavy státu týká. Z méně známých příkladů jednání srovnatelného s trestním řízením lze zmínit Titovu Jugoslávii. Slovinský premiér Stane Kavćić za svůj nesouhlas se způsobem přerozdělování zdrojů v bývalé SFRJ byl v roce 1972 obviněn, sesazen a po zbytek života více či méně perzekuován. Oficiálním důvodem bylo spáchání– jak Wanner doslova uvádí – „záhadného zločinu technokratismu“.[13]

Bylo-li přesto řečeno, že kolektivní násilí v této podobě ani zdaleka není záležitostí dvacátého století, třeba připomenout kupříkladu Djilase, jenž poukazuje na jeden zcela podstatný rozdíl. Zatímco ony tzv. buržoazní revoluce, všem svým výstřelkům navzdory, vedly posléze k nastolení demokratického právního řádu, revoluce bolševické byly po celou svoji dobu charakterizovány větší či menší mírou onoho kolektivního násilí stojícího zde oproti právu a ke změně společenských poměrů došlo až v důsledku rozpadu Sovětského svazu.[14] Na druhou stranu Žižek připomíná, že žádná z revolucí, jakkoliv si tak předsevzala, neodstranila příčinu svého vzniku a vždy spolehlivě zdegenerovala, ať již do podoby bonapartismu spojeného s biedermeierem, anebo do brežněvovské byrokracie.[15]

Udržení statusu quo a kolektivního násilí v nedemokratických režimech s vysokou schopnostní vládnout

V předchozí partii bylo popsáno násilí jako prostředek pro nastolení moci a v protikladu k němu postup, jenž by měl být po provedení takovýchto mocenských změn užit. Pomineme-li Machiavellim popsanou možnost permanentního násilí, můžeme pojednat i o násilí v míře menší, či v míře „nezbytně nutné“.

Žižek připomíná, že každý zákonný nebo explicitně normativní právní řád musí spoléhat na komplexní síť neformálních pravidel, která nám říkají, jak máme obecně závazné předpisy vlastně aplikovat, kdy je do jaké míry máme brát doslovně a kdy a jak je smíme ignorovat. Neboli, znát zvyky určité společnosti znamená podle Žižeka znát metapravidla, jak aplikovat explicitní právní normy. Jedním ze strategií totalitních režimů, tedy režimů nedemokratických s onou vysokou schopnostní vládnout, je proto existence tak přísných předpisů (zásadně z oblasti trestního práva hmotného), že pokud by byly brány doslova, byl by každý něčím vinen. Tyto zákony tak nejsou nikdy plně vymáhány, a režim tak může předstírat svoji shovívavost.[16]

Z hlediska teoreticko-právního se zde nabízí možnost „prostorového“ excesu z mezí té které právní normy. Příkladem budiž trestní právo nacistického Německa, konkrétně novela z 28. června 1935 (tzv. Novela o analogii Říšského trestního zákoníku z 15. května 1871), jež „…dává soudci možnost trestati, byť zákona výslovně nepodroboval trestu některý skutek bez potrestání hodný. Budoucně nemá proto platit ’Žádný trest bez zákona’, nýbrž ’Žádný zločin bez trestu’.“[17]

Obdobně tomu bylo v případě Sovětského svazu v podobě ustanovení čl. 16 obecné části Trestního kodexu RSFSR ze dne 22. listopadu 1927, účinného od 1. ledna 1927, kde se hovořilo o tom, že „Pokud určité společensko-nebezpečné jednání není tímto kodexem přesně upraveno, pak odpovědnost za takové jednání je určována podle těch článků kodexu, které upravují trestné činy druhově nejpodobnější.“[18]

Podobným projevem kolektivního násilí, respektive jeho hrozby bývají široce formulované skutkové podstaty některých trestných činů. Opět lze vzít za příklad již zmíněnou bývalou Socialistickou federativní republiku Jugoslávii a její článek 134 odstavec 1 Trestního zákoníku SFRJ z 1. 7. 1977. Zde, za jednání, jímž se „prostřednictvím propagandy nebo jiným způsobem podněcuje nebo rozdmýchává“ mimo jiné „nesoulad mezi národy a národnostmi žijícími v SFRJ“ bylo lze uložit pachateli trest odnětí svobody v rozpětí od jednoho do deseti roků.[19] Bylo všeobecně přijímaným faktem, že tento článek slouží jako nástroj k ukáznění těch, co „dělají potíže“.[20]

Tedy možná absolutní vina, kdy cokoliv může být pokládáno za trestné, tedy za netolerovatelné, se zde mísí s nejasným dobrodiním milosrdenstvím s „nejistotou milostí zločincovou“, zda jeho jednání je beztrestné, anebo je trestné a pouze díky nezájmu či oné shovívavosti státní moci prozatím netrestané.[21]

Kolektivní násilí v demokratických režimech

V režimech s vysokou schopností vládnout se koncentrují jisté formy násilí, kupříkladu v podobě terorismu, jež vede státní moc k tomu, že jistou kombinaci legálních kroků spojenou s počínáním přinejmenším utajeným vedeným snahou o fyzickou eliminaci osob, které takovéto útoky páchají. Extrémním případem budou zřejmě tzv. „mokré operace“ tajných služeb. Tím je zároveň naznačeno, do jaké kategorie zjevně spadá putinovské Rusko, pokud v režimech zároveň demokratických takovéto projevy kolektivního násilí jsou brány za cosi zcela výjimečného, snad se specifickou výjimkou státu Izrael. Shora uvedené však platí i pro počínání Spojených států. Žižek, kterého jen sotva lze označit za příznivce USA, kvituje, že ani po invazi do Iráku v roce 2003 se nikdo odpovědný v USA (a mutatis mutandis ani ve Velké Británii) nepokusil naaranžovat falešné důkazy o existenci zbraní hromadného ničení, měly-li být důvodem pro intervenci.[22] Na druhou stranu, ani demokratické režimy s vysokou schopností vládnout, tedy takové, jež jsou jinak nadány nejmenší mírou projevů organizovaného násilí, se tohoto násilí vůči jistým skupinám dopouštějí, a to za víceméně souhlasu společnosti.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] TILLY, op. cit., sub 8, s. 35.

[2] TILLY, op. cit., sub 8, s. 52.

[3] TILLY, op. cit., sub 8, s. 49.

[4] KALLAB, J. Nástin přednášek o trestním právu hmotném. Praha: Spolek českých právníků Všehrd, 1920, s. 9.

[5] RÖMER, T. Skrytý Bůh, Sex, krutost a násilí ve Starém zákoně. Jihlava: Mlýn, 2006, s. 9–10.

[6] KALLAB, op. cit., sub 14, s. 10–11.

[7] TILLY, op. cit., sub 9, s. 49–50.

[8] TILLY, op. cit., sub 9, s. 55.

[9] TILLY, op. cit., sub 9, s. 54.

[10] TILLY, op. cit., sub 8, s. 56-59.

[11] MACHIAVELLI, N. Vladař. Praha: XYZ, s. r. o., 2007, s. 74–75.

[12] Stať „K dějinám otázky diktatury“ in: LENIN, V. I. Spisy, sv. 31. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1955, s. 348–351.

[13] WANNER, J. Brežněv a východní Evropa 1968–1982. Praha: Karolinum, 1995, s. 190.

[14] DJILAS, M. Nová třída. Zürich: Demos, české vydání, 1977, s. 29. 

[15] ŽIŽEK, op. cit., sub 9, s. 183–186.

[16] ŽIŽEK, op. cit., sub 9, s. 147–148.

[17] MANDL, V. Právní soustava Německé říše. Praha: V. Linhart, 1939, s. 66.

[18] Viz https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prameny/10/trestni_kodex_RSFSR_schvalney_usnesenim_VUVV_22_11_1926_ucinny_od_1_1_1927. pdf

[19] Viz http://www.refworld.org/docid/3ae6b5fe0.html

[20] ŽIŽEK, op. cit., sub 9, s. 147–148.

[21] ŽIŽEK, op. cit., sub 9, s. 147–148.

[22] ŽIŽEK, op. cit., sub 9, s. 147–148.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články