Udržování práva a násilí - I. část Zdroj: Fotolia

Udržování práva a násilí - I. část

Článek poukazuje na význam a podstatu práva a násilí a jejich vzájemné vztahy. Vymezuje rysy individuálního a kolektivního násilí, včetně jeho povahy a intenzity v nedemokratických a demokratických režimech. Ukazuje nezbytnou míru kolektivního násilí v demokratických režimech v závislosti na efektivnosti vládnutí výkonné moci. Konečně je pojednáno o nezbytnosti legitimnosti násilí a smyslu sankcí v mechanismu právního regulování.

doc. JUDr. Jaromír Harvánek, CSc.

Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika

doc. JUDr. Jaromír Harvánek, CSc.

Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika

Mgr. Karel Knaifl

Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika

Mgr. Karel Knaifl

Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika

Podle našeho názoru je zřejmé, že udržování právního pořádku bývá zaslouženě spojováno s pojem moci[1], který přitahoval pozornost vědců od samých začátků dějin společenských věd. Společnost před vznikem státu v rámci historického vývoje postupně objevila a vystřídala různé metody, kterými disciplinuje své členy. Dá se říci, že nejvýznamnější je na počátku spíše psychické ovlivňování, a to především tím, že jedinec porušujícímu pravidlu zazlívá toto porušování, odepírá mu úctu, přerušuje s ním běžné styky, napomíná ho anebo různým způsobem kárá. 

Jakmile tyto prostředky nestačí, vyhlásí rušitele řádu za zbaveného zvláštních výhod spolužití, a to např. že bude snížen jeho blahobyt, bude sesazen z významného místa nebo bude ze společenství izolován anebo konečně i vyobcován, což dosti dlouho fakticky znamenalo až trest smrti. 

Používání moci a fyzického násilí v té době se v rámci společenského života jeví spíše jako neobvyklé, ani se jím v podstatě nehrozí. Příklady násilí jsou velmi ojedinělé a zjevují se pouze až v případě krajní nouze a pobouřenosti. I v takovém případě je však zpravidla většina členů obvykle a zejména dodatečně neschvaluje. 

Okamžikem vzniku státu se metody mění. Motivační síla řádu, který je ve společnosti vládnoucí – právní řád jako určitý systém příkazů a zákazů má také na ostatní společenské systémy účinek, který nikdy nelze ignorovat a podceňovat. Pokud ale přesto občas, nebo také častěji nedostačuje, musí se vzájemně doplňovat. To se dá dosáhnout jedině prostředkem, který působí bez rozdílu na všechny společenské fenomény a všechny dotčené subjekty. A tak se stejně do popředí postupně vynořuje zejména problematika násilí a jeho použití.

Vznik práva 

Právo se nerodí samo sebou, právo se vyčleňuje na určitém stupni vývoje společnosti (nejspíše období tzv. agrární revoluce – vznik prvních měst) k samostatnosti. Pochází pravděpodobně z konglomerátu pověry plus morálka, náboženství a zvyklosti (lze velmi dobře demonstrovat na „Desateru přikázání“). Právo si postupně buduje relativní samostatnou existenci. Právě proto si, alespoň z počátku, dává, resp. dodává autority odkazem na božstva a později boha. 

Právní řád je kromě toho vysoce formalizovaný. Proto také musí účelně formalizovat i své obvyklé provádění. Významu si proto dodává také tajemností obřadů, které jeho praktické provádění provází (stanovené postupy, taláry, paruky, přísaha na Bibli, obřadné vyhlašování výsledků aj.). Právo je konečně předním štítem moci: podle něj je posuzována vláda a spravedlnost jejího vládnutí. V právních dějinách jsme často svědky pokusů o zdůvodnění, proč se musí lidské individuum podřizovat právu. Tak lze např. za otce a matku práva označit boha, přírodu, absolutního ducha nebo „věčné pravdy humanismu“ a vzápětí je druzí myslitelé víceméně „úspěšně“ potírají. Také Marxovo materialistické pojetí práva jako „vůle vládnoucí třídy“ lze napadnout nejen z hlediska zájmů poškozených, ale především vývoje lidské společnosti. Vždy ovšem přinejmenším potencionálně hrozí obava, že může být naplněna zásada - právo silnějšího je bezprávím, které může být navíc konané pod pláštíkem zákonů.

Výchozí otázkou je, proč bylo vlastně právo utvořeno, co je stimulem pro vytváření sociálních norem. Naše odpovědi mohou být různé, zejména k tomu, jaký světový názor daný autor zaujímá. Tak lze např. uvést mínění Bianchiho, že motivem vytvoření práva je strach subjektu před společností a jeho přání mít záštitu proti ní (negativní motivace). Dále potřeba člověka mít moc a z ní plynoucí možnost účinně ovlivňovat chování jiných, nebo sklon k soužití s ostatními subjekty, popř. k řešení jeho majetkové nerovnosti v rámci systému norem a právních institucí a konečně třeba z přirozené touhy po hře každého člověka (pozitivní motivace).[2]

Za obecně přijatelné lze povazovat, že právo se podílí na formování, existenci a efektivním fungování společnosti. To je realizováno v recentním státu cestou ideje vlády práva. Při určité míře zjednodušení se toho dosahuje cestou zakotvení moci vládnoucí skupiny (ve smyslu, že hlavním problémem v otázce složitě zprostředkovaného působení práva je především problém moci a jejího zakotvení). Takto v současnosti dochází k tomu, že je velmi obtížné nalézt oblast, která by nebyla regulována právem. Lze s ním polemizovat, (ne)souhlasit, ale nelze ho nikdy ignorovat.

Právní normy obsažené v právních předpisech stanoví pravidla chování vždy „obecně závazně“. To ovšem samo o sobě nezaručuje ani, že je lidé budou znát nebo vnímat, respektovat anebo žádoucím způsobem dodržovat. Pokud se tak neděje, nezbývá než, aby nastoupilo násilí. To v obecné právní teorii bývá poněkud zastíráno a idealizováno pojmem „státního donucení“. Donucení bývá představováno v podobě chápané co nejširší-jako jak státní „péče“ o dodržování norem práva. Po vyčerpání mírnějších a přesvědčovacích prostředků pak nastupují ostřejší formy. Přímé (fyzické) – bezprostřední donucení od státního orgánu či ozbrojené složky, nebo také jiná podoba jako nepřímého donucení – prostřednictvím nastoupení právních sankcí. Při vědomí skutečnosti, že k hlubšímu poznání společenského významu a funkce násilí je nutné vzít v úvahu zejm. právní normu jako výchozí jednotku právního řádu, její strukturu, specifické znaky.

Ať už budeme považovat normu za výraz něčeho co býti má [3] nebo za měřítko chování, buď ve smyslu společenského pravidla chování - základní[4] elementární článek právního systému, ještě smysluplná jednotka, určitý imperativ, prvek poskytující informaci, nebo pravidla mající určitý axiologický charakter, popřípadě soud o objektivní nutnosti jednati, čili povinnosti [5], omezuji se tematicky na problematiku násilí.

Násilí 

Ospravedlnění použití násilí v rámci působení právních norem vůči svobodnému individuu je prima facie zvláště naléhavé. Na tuto otázku se postupně objevily různé odpovědi. Ty spočívají ve snaze: 

a) vůbec se myšlence o nutnosti používání násilí vyhnout, anebo šlo o to, 

b) zastřít násilí rouškou spravedlnosti nejčastěji v zájmu „celku“. Tak se postupně objevuje snaha vytvořit rozdíl mezi mocí a násilím a mocí ve spojení s použitím násilí, aby se fyzické násilí, používané v zájmu právních předpisů, zbavilo určité příchuti brutality. Toto rozlišování má více méně rétorickou hodnotu a velmi málo přispívá k vlastnímu řešení problému. Je pravděpodobně z obdobného soudku, když např. hlasatelé společenské smlouvy tvrdí, že rušitel práva dává předem svůj souhlas k tomu, aby bylo vůči němu použito „hrubého“ násilí.

Základní myšlenka, že násilí je nerozlučně spojeno s právem, je na první pohled dost zarážející. V oblasti soukromého práva, které samo deklaruje princip autonomní svobodné vůle, se jedná o ještě větší paradox. Aby se stala aspoň poněkud přijatelnější, obvykle se poukazuje na to, že násilí se používá v „zájmu“ celku, a je tedy zejména v zájmu těch, kteří jsou a budou obyčejně poslušní a jejichž eventuální poklesek představuje pouze výjimku, náhodu nebo nahodilý exces.

Někdy se k tomu dodává, že se státní společnost použitím násilí vlastně také disciplinuje sama pro sebe, a to přes osobu svého občana. Na tyto názory je možné nalézt v právní historii dva krajní póly odpovědi.

Anarchisté pak např. stejně jako Tolstoj tvrdí, že násilí je podstatou práva. Obdobná teze je vyjadřována např. ve formě, že násilí kdysi „předcházelo právo“ a je i zdrojem, pramenem veškerého práva.

Naproti tomu se objevují jiné myšlenky v tom směru, že násilí nepatří k podstatě práva, ale že se uplatňuje až jako pouhý výpomocný, a případně či eventuálně možný prostředek. Přitom se rozcházejí názory na otázku, zda je násilí jako takové nevyhnutelné, anebo je možné se mu vyhnout.

Úvahy o (ne)zbytnosti násilí patří k těm „větším“, považujeme je však i v dnešní době za spíše akademické. Násilí jako takového se nelze zatím a žel vzdát. Je to podepírané buď pouze pod hrozbou zániku systému objektivního práva, nebo hladkého fungování či až rozvratu společenského pořádku. 

Na pravidelné „nutnosti“ používání násilí, byť označeného jako nejkrajnější prostředek, je založena tzv. teorie konfliktu, která vysvětluje společenský řád tím, že je to právě konflikt, který je znakem a důvodem vzniku, existence, vývoje, střídání, změny či zániku dané společnosti. Konflikt je dle tohoto směru trvalý, neboť ve společnosti existují rozdílné hodnoty a nedostatek statků.

Násilí, obecné otázky

Podle antropologů projevy násilí představují jistou formu komunikace, jež působí z velké části skrze představivost. Jedná se pravděpodobně o jediný projev lidského chování, který dává možnost působit na druhého bez komunikační vzájemnosti a bez nutnosti vynaložit potřebné úsilí pro pochopení celé složitosti mezilidských vztahů.[6] Přitom pouze rovnocenní partneři takovéhoto vztahu – ten, kdo násilí vyvolává a oproti němu jeho adresát – se snaží proniknout do mysli toho druhého, je lhostejné, zda se se jedná o soupeře v boxu nebo o vojevůdce před bitvou. Ve vztahu stát jako organizovaná forma společnosti x jedinec tudíž nemůže být o takové rovnocennosti řeči. Proto obvykle postačuje pouhá hrozba jeho užití. Hovoříme tak zde o tzv. „strukturovaném (kolektivním) násilí“.[7] Právo se potom bezesporu jeví jako jeden z jeho projevů. Většina interpersonálních vztahů se nicméně odvíjí bez užití násilí či hrozby jejího užití, jakkoliv se takováto interakce může v násilnou změnit.[8] I pro právo je proto typické, že představuje až ultima ratio.

Individuální a kolektivní násilí

Násilí individuální nastává tehdy, kdy jediný aktér, případně pokud několik na sobě nezávislých účastníků vstupuje bezprostředně a převážně do destruktivní interakce s jiným. Tak je tomu jak v případě páchání trestného činu určitou osobou na straně jedné, tak na straně druhé kupříkladu v případě zákroku policisty proti takovému pachateli. 

Oproti tomu násilí kolektivní je kupříkladu charakterizováno jistými specifickými rysy:

  1. Ritualizací, kdy alespoň jedna dobře vymezená a koordinovaná skupina dodržuje známý scénář interakce (postup orgánů činných v trestním řízení v rámci trestního řízení, ale také kupříkladu lynčování, fotbalová utkání spojená s násilnými střety fanoušků a podobně). 

  2. Koordinovanou destrukcí, kdy osoby či organizace specializující se na zacházení s donucovacími prostředky plní daný program poškozování osob a věcí (ozbrojené složky při plnění svých úkolů, ale také koordinované teroristické útoky).

  3. Oportunismem, kdy jednotlivci či jejich skupiny užívají bezprostředně poškozující prostředky k dosažení obecně zakázaných cílů, jež jsou skryty před běžným dohledem a represí (rabování při živelných pohromách, plenění při vláčných operacích, poškozování majetku při demonstracích a podobně). Žižek mezi takové projevy řadí i ponižování vězňů v Abú Ghraib příslušníky americké vojenské policie, jež považuje za zvrácenou parodii na víceméně latentně homosexuální „iniciační“ procedury při přijímání do různých studentských spolků na univerzitách, anebo v rámci uzavřených společenství, kupříkladu ozbrojených sborů.[9] 

  4. Rvačkami, kdy původně nenásilná interakce se změní ve fyzický střet. 

  5. Rozptýlenými útoky, kdy v průběhu nenásilné interakce reagují její účastníci na překážky poškozujícím jednáním (násilné střety účastníků demonstrací s policií), a konečně 

  6. Přerušenými vyjednáváními za situace, kdy různé formy kolektivního vyjednávání vyvolávají odpor či soupeření stran, na které jedna ze stran reaguje jednáním poškozujícím osoby nebo věci, a to od demonstrací přes státní převraty.[10]

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Srov. URBANOVÁ, M. Systémy sociální kontroly a právo. Plzeň: nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 19 a násl.

[2] Srov. BIANCHI H. Der Mensch und sein Rechtssystem, Neue Anthropologie, sv. 4 Kulturanthropologie. Stuttgart: Georg Thieme Vlg., s. 225 a násl.

[3] WEYR, F. Teorie práva. Praha – Brno: Orbis, 1936, s. 34.

[4] GRAHN, W. Die Rechtsnorm. Leipzig, 1979, s. 6.

[5] CHYTIL, V. Norma a postulát. Sborník prací k narozeninám Karla Engliše. Brno: Barvič & Novotný a Praha: Orbis, 1930, s. 508.

[6] GRAEBER, D. Revoluce naopak. Eseje o politice, násilí, umění a představivosti. Olomouc: Broken books, 2014, s. 69–70.

[7] GRAEBER, op. cit., sub 6, s. 70–71.

[8] TILLY, C. Politika kolektivního násilí. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, s. 21.

[9] ŽIŽEK, S. Násilí. Praha: Rybka Publishers, 2013, s. 158–162.

[10] TILLY, op. cit., sub 8, s. 24–25.

 

teorie práva Weyrův den právní teorie

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.
Hodnotil 1 čtenář

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články