Udržování práva a násilí - III. část Zdroj: Fotolia

Udržování práva a násilí - III. část

Připomeňme poněkud kontroverzní počínání zákonodárce stran směřování legitimního státního násilí v USA po 11. září 2001, zejména otázku tzv. detence osob podezřelých z členství v teroristických organizacích nebo z účasti na teroristických akcích zamířených proti USA na vojenské základně Guantanamo a jejich řízení před tzv. vojenskými komisemi, zřízenými na základě Zákona o vojenských komisích z roku 2006 (Military Comissions Act of 2006).[1]

doc. JUDr. Jaromír Harvánek, CSc.

Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika

doc. JUDr. Jaromír Harvánek, CSc.

Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika

Mgr. Karel Knaifl

Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika

Mgr. Karel Knaifl

Katedra právní teorie, Právnické fakulta, Masarykova univerzita, Brno, Česká republika

Předchozí části článku dostupné zde a zde. 

Tento přepis spolu s dalšími mimo jiné stanovuje výlučnou věcnou příslušnost vojenských tribunálů pro projednání věci, s vyloučením aplikace právních principů a důkazních pravidel jinak užívaných v trestních věcech obecnými soudy USA. Proces samotný rezignuje na obecně uznávané právní principy a uznávané důkazní zásady před obecnými soudy. Mj. a zejména umožňuje držet podezřelé osoby a zadržovat je po neomezeně dlouhou dobu.[2]

Zajímavý příklad z australského prostředí nabízí Sampford. Týká se zásahu australských speciálních sil na palubě norské kontejnerové lodi Tampa v srpnu roku 2001 a Sampford jej nazývá „Tantrovský rapl“ („The Tantra tantrum“).[3]

Ten počal dne 26. srpna 2001, kdy zmíněné norské plavidlo na žádost australské vlády zachránilo z mezinárodních vod ze ztroskotané lodi 433 trosečníků prohlašujících se za dílem Afgánce, dílem za Iráčany. S nimi měla v úmyslu přistát v Austrálii a z toho důvodu také zamířila do jejich výsostných vod. O pouhé dva dny později, tedy 28. srpna, byl kapitán lodi po zásahu australských speciálních sil, donucen loď otočit zpět na volné moře. Trosečníci pak byli násilím přemístěni na australská vojenská plavidla a větším dílem vysazeni na námořní základně na ostrově Nauru, v menším množství pak odvezeni na Nový Zéland. Toto vše se odehrálo v době projednávání návrhu zákona o ochraně hranic (Border Protection Bill 2001), jenž byl příslušným zákonodárným orgánem schválen až dne 29. 8. 2001.

Zde, podle článku 4 odstavce prvého byl velicí důstojník australských sil zmocněn „…podle svého vlastního uvážení navést kapitána lodi nebo jinou osobu pověřenou vedením lodi, jež se nachází na dosah (sic!) vnější hranice australských teritoriálních vod, tak, aby se tato loď a jakákoli osoba na palubě této lodi dostala mimo teritoriální vody.“ Zároveň, podle odstavce druhého téhož článku byl vyloučen jakýkoliv soudní přezkum takového postupu velícího důstojníka, a to před jakýmkoliv australským soudem.[4] Speciální novelou tohoto zákona ze dne 27. 9. 2001 se v článku 5 písmene a) uvádí., že tento zákon se výslovně vztahuje i na jednání vztahující se k této události, tedy nastalé před jeho účinností.[5]

Udržování násilí a právo 

Sampford tak ukazuje, jakým způsobem lze dodatečně legalizovat do té doby neupravený a tudíž nezákonný (násilný) zásah státní moci. Z právně teoretického jednání se jedná o vzácný, leč v demokratickém právním státě velmi sporný případ, procesního předpisu s dodatečnou zpětnou působností. Míra kolektivního násilí z hlediska pozitivního práva cca nenásilí?

I přes shora uvedené platí, že kolektivní násilí se v demokratickém právním státě nemůže dít jinak, než v mírách daných zákony, jež jsou samy o sobě v souladu s normami vyšší právní síly. Může se projevovat a nemůže být tolerováno žádným představitelným způsobem než pouze v zákonných svých mezích. K tomu nezbytně náleží nezbytně nutná míra ingerence, při maximální šetrnosti k základním lidským právům a svobodám. Příklady shora však ukazují, že v daném rámci se vztah násilí a moci tímto ani zdaleka nevyčerpává. Naopak, hovoříme-li o dosažení a udržení společenské homeostázy, můžeme také dost dobře hovořit o nastolení moci a následném udržení mocenského statu quo. V duchu Bianchiho antitetické motivace tak lze hovořit o strachu držitele moci o jeho přání mít záštitu proti jakýmkoliv nežádoucím změnám na straně jedné. Na straně druhé pak je namístě o přání jiných subjektů tento status quo změnit.

Tyto vůči sobě za jistých okolností i zcela protikladné motivy sociálního chování mohou být nadány značnou společenskou dynamikou, zejména co se míry a způsobu projeveného násilí týká. Takovýto „překotný vývoj“ právní předpisy, přesněji řečeno tu kterou právní normu v jejich prostorových a časových mezích, předbíhá a z mezí daných tou kterou právní normou vykračuje.

Násilí je přitom stejně „netolerantní“ jako právo samotné. Z týchž důvodů zásadně nebere v potaz jakákoliv osobní, věcná, obsahová či jiná specifika. Bezesporu se ale snazší do práva „halit“ a právem projevy kolektivního násilí ospravedlňovat. Na druhou stranu, třebaže jako ultima ratio, je násilí v právu bezesporu „poznanou nutností“. Ne nadarmo Derrida kdysi prohlásil, že „Ne-násilí je v jistém smyslu tím nejhorším násilím“[6] a v tomto hledu mnohem radikálnější Žižek dodává: „Někdy je nejnásilnějším činem nedělat nic.“[7]

Legitimnost násilí 

Na počátku této úvahy je možné říci, že velkým kladem disciplinárního prostředku spočívajícího v předpisech objektivního práva a jeho státního donucení - před normami jiných normativních systémů je, že není pouhým obligatorním znakem, ale současně i legitimací (legitimností) práva.

Intolerantní převaha právního řádu, která zdolává naprosto vše, je totiž také současně i oprávněním demokratického zákonodárce. To ale nesouvisí s problematikou hodnotnosti práva vůči jiným systémům. Právo zkrátka není a snad ani nemůže být „hodnotnější“. Právní norma „nezve“ k určitému sociálnímu soužití, solidaritě a společenskému míru mezi jednotlivci, nýbrž stanoví zásadně povinnost - jde o výraz nezměnitelné, autonomní a autokraticky dané a slovně zformulované společenské vůle, usilující více méně o uniformitu chování všech subjektů. Principiálně nepřihlíží a dost dobře ani nemůže brát v potaz jakákoli osobní, věcné, obsahové, teritoriální či jiná specifika, resp. osobitosti (maximálně zcela výjimečně poskytuje možnost jistého změkčení nebo výjimky).

Je známý Kantův výrok, že ten, kdo nemá dost moci, aby chránil každého jednotlivce před přehmaty jiných, není ani oprávněný mu dávat rozkazy. Právní pravidla proto může stanovovat pouze ten, kdo je dostatečně silný, a by je také dokázal proti komukoliv uplatnit. 

Násilí však také existuje víceméně pouze proto, že je vždy ospravedlňované skutečností, že se téměř vždy halí do roucha práva, o kterém se sice přiznává, že je produktem nedokonalého a omylného lidského ducha, pokud k němu přistoupíme pozitivisticky. Vždy je ovšem představováno jako činitel objektivní, vyšší, nestranný, rovný, nezávislý, neutrální, neodvratný, spravedlivý a působící na všechny subjekty vždy a za všech okolností „stejně a rovně“. Konec konců přece platí, že nevládnou lidé, ale zákony (z čehož vyplývá také základní myšlenka právního státu).

Naopak vzato z druhé strany – právo bez moci, bez železné pěsti násilí, je zase směšným strašákem.

„Bezprávná moc“ a „bezmocné právo“ mají stejně krátký život. První je molochem, který sám sebe nezadržitelně zvětšuje až k sebezničení, druhý pól zase představuje pouhou formalistickou a politování hodnou hříčku, neškodného strašáka.

Právní historie předvádí, že mezi právem a mocí může nastat větší nebo menší posun, resp. přesun, ale nesrovnalosti, resp. jejich nerovnováha mezi oběma časem ustupují v jakési tendenci splynout v jedno. Při úvahách o problému práva a moci nezbývá než konstatovat, že jde vlastně o snahu ospravedlnit násilí proti svébytnému dospělému jednotlivci jako svobodnému individuu, byť tvoru, jenž musí žít v kolektivu a společnosti. Dovedeno do konce se domníváme, že nelze dojít k ničemu jinému než konstatování holé skutečnosti nutnosti použití násilí ve službách práva. Jakékoli vysvětlování či snaha ho ospravedlnit, ať už psychologického, axiologického, morálního nebo funkcionálního rázu, totiž podle našeho názoru selhává. Jde prakticky vždy „jen“ o to pokusit se maximálně tento fakt zkrášlit či zastřít a objektivní právo tím tendenčně idealizovat.

S cílem otupení a zastření této skutečnosti bývá uváděno, že právní řád nepoužívá násilí v první palebné linii, je potencionálně v právní normě zakódován, jedná se o určitý druh zálohy nebo jde až a pouze o poslední prostředek řešení sporů.

Násilí zakódované v podobě sankce ve struktuře právní normy ve službách právního řádu, které vždy doprovází v latentní podobě každou normu jako určitý stín, má být správně chápané jako násilí „budoucí“, eventuální, jako Damoklův meč nebo jako určitá výstraha. Skutečně nastupuje až když jsou vyčerpány všechny ostatní prostředky ochrany. Jeho úlohou je mj. sloužit jako motiv poslušnosti. V případě potřeby se používá násilí skutečně pouze proto, aby v ostatních případech mohlo hrát či sehrát svoji motivační roli. Nakolik je to skutečně efektivní postup, zda je nastoupení sankce v odlišném konkrétním případě aspoň potencionálně důvodem pro dodržování této normy u jiného subjektu, nelze prakticky stanovit.

I když se zdá, že výroky typu – „moc ohlupuje“,“ absolutní moc ohlupuje absolutně“ anebo „moc je sama o sobě zlomyslná“, „moc kazí lidi a troška moci ničí“ jsou na první pohled bonmoty, jež přehání, nelze je bez dalšího ignorovat. Z druhé strany historie i empirie ukazují, že přece jen je pravda, že je moc náchylná k různým chorobám. K nim zejména patří příliš velká touha se zajistit na věčné časy, rozšířit se a stát se pomalu nebo rychle z nezbytného a dávkovaného zla až samoúčelem a vykonat „bezpráví“.

Současně je však nutné konstatovat, že vlastně téměř každé použití násilí, jež následuje po porušení právního pravidla, je sui generis společenským selháním a zbytečnou ztrátou společenské energie. Musíme vzít v těchto intencích v úvahu, že se vlastně již jedná o jakýsi patologický a vlastně nežádoucí projev práva. Smyslem práva je spíše předejít porušení svých pravidel, resp. představám o nich. Jestliže už k tomu došlo, právní řád při této příležitosti musí co nejvíce šetřit míru použití donucovací energie a jeho rozměry přesně resp. úměrně stanovit tak, aby vyplňoval působení mezi právem a ostatními společenskými normami, ale aby násilí, resp. jeho používané množství také odpovídalo zejména právnímu vědomí, ostatním normativním systémům, hodnotám, ekvitě a event. dalším motivačním faktorům působícím ve společenském řádu.

Jaké tudíž mají být sankce? Drastické nebo sametové? Použití malé míry násilí je stejně tak škodlivé jako použití drakonických sankcí (byť na první pohled je hodnotitelné jako horší). Je zde stále přítomné riziko, že hebké sankce jsou vysmívány a drakonické vzbuzují pocit sounáležitosti s postiženým, namísto požadovaného ztotožnění se sankcionářem. Subjekt, který byl totiž této sankci, která je pociťována jako neadekvátní podroben, se záhy stává objektem lítosti, sympatií anebo dokonce podpory ze strany veřejného mínění.

Právní řád se tedy musí spokojit s co nejmenším nákladem násilí (energie vydané k reparaci nežádoucího jednání), ztělesněné v sankčních částech právních norem, které obyčejně postačí k dosažení stanoveného cíle, byť tomu tak není možné dostát ve všech případech. Toto minimum je však třeba použít pokaždé, energicky, rychle, autoritativně, bezodkladně a bezohledně, jedním slovem efektivně. Potřeba tohoto postupu je prokazována mj. i současným stavem českého soudnictví – časové prodlevy mnoha měsíců v civilních věcech mezi podáním žaloby a pravomocným rozsudkem nejen narušují, ale mnohdy v podstatě likvidují nejen víru v právníky, v právní řád, jeho efektivní působení ale i spravedlnost.

Jde i o to, že běžný mechanismus společenského života, kdy je dosahováno osobního prospěchu spíše nikoli vlastní aktivní činností, ale především pasivním podřízením se autoritě, resp. víře v dosažení úspěchu při tomto počínání, takto bývá, je či může být různě silně narušen.

Příliš mnoho násilí, nervózní mrhání násilím, je znakem akutní nebo dokonce chronické poruchy státního organismu, stejně tak jako nežádoucí případ z opačného pólu, kdy státní vrchnost nedokáže nebo se neodváží energicky zakročit, samozřejmě tehdy a pokud se to jeví vzhledem ke všem okolnostem jako nezbytné.

Podle našeho mínění empirie společenského života ukazuje, že by možné sankce, snad ve všech právních odvětvích, by měly být spíše lehce „přísnější“. Současně jedním dechem považujeme za významné připomenout i námitku svého druhu z opačné strany, kdy dochází v některých krajních případech k rozporu právního předpisu, resp. některých právních norem a principů obecně-morálních nebo jiných normativních regulátorů. Poté je nezbytné neprávnost trestnost takového jednání modifikovat nebo anulovat.

Tak např. známý případ odpírání vojenské služby z důvodů svědomí (rozsáhlejší publicity snad „poprvé“ mělo odpírání vojenské služby občanů USA ve válce ve Vietnamu.) Obdobné pnutí se objevilo v devadesátých letech mezi špičkami soudní soustavy v ČR. Tato situace není obvykle v právně-teoretické literatuře řešena jen dle relativně jednoduché rovnice – kdo porušuje ustanovení zákona, musí za to nést adekvátní následky stanovené trestním právem. K tomu lze především uvést Dworkinovo stanovisko, které odpovídá jeho ideji směrování práva jako produktu morálky, že společnost má odpovědnost vůči odpíračům vojenské služby z důvodů svědomí a že se od ní žádá, aby za to nebyli trestně stíhaní, ale spíše by měly být změněny tyto zákony či tomu alespoň byly uzpůsobeny postupy při ukládání trestů.[8] Některé dříve těžko představitelné kontrasty v jednání někdy vyvolávající konflikty – nošení burky nebo hindžábu, jindy souhlas nebo mlčení – vyvěšení kříže ve škole, budou muset být optimálně řešeny. Tyto mezní situace dokládají mínění, že nejlepší řešení problému najde vzdělaný soudce, který se zejména opírá o právní teorii.

Při vědomí toho, že vis legis není ve společnosti zdaleka vše řešitelné, můžeme stručně shrnout – v mechanismu právní regulace je, podle našeho názoru, nutné vždy udržet nutnou míru, jakousi náležitou rovnováhu či homeostázu mezi „bezmocným“ a na straně druhé „bezprávným“ právem, aby byla zachována jak existenčnost, tak funkčnost daného právního řádu.

Stanovení toho, zda je pro společnost v konečném důsledku nebezpečnější ten či onen extrém, je prakticky nemožné. Zdá se, že je ale ještě nebezpečnější podlehnout představě, že je to zcela nepodstatné. Na tomto faktu nic nemění ani okolnost, že se tato skutečnost zpravidla jakoby nebere příliš v potaz a na první pohled se dokonce jeví zdánlivě jako dosti nepraktická a relativně málo potřebná.

Text vznikl jako výstup konference Weyrovy dny právní teorie, která byla pořádána Právnickou fakultou Masarykovy univerzity, a byl publikován též v oficiálním sborníku příspěvků z této konference.


[1] Viz https://www.congress.gov/bill/109th-congress/senate-bill/3930/text?overview=closed

[2] HLADKÁ, E. Právní postavení „nezákonných kombatantů“ ve vztahu k aplikaci Ženevských úmluv. Diplomová práce. Brno: MU, 2012, s. 25.

[3] SAMPFORD, Ch. Retrospectivity and the Rule of Law. 2. vyd. Oxford, New York: Oxford University Press, 2009, s. 2–3.

[4] Viz https://www.legislation.gov.au/Details/C2004B01017. V originále „(1) An officer may, in his or her absolute discretion, direct the master or other person in charge of a ship that is within the outer limits of the territorial sea of Australia to take the ship, and any person on board the ship, outside the territorial sea. (2) A direction given under subsection (1) must not be called into question, or challenged, in any proceedings in any court in Australia.“

[5] Viz https://www.legislation.gov.au/Details/C2004A00886

[6] BALIBAR, E. Násilí a civilita. Praha: Rybka Publishers, 2016, s. 5. 

[7] ŽIŽEK, op. cit., sub 9, s. 197.

[8] DWORKIN, R. Taking Rights Seriously. 3. print. Cambridge: Harvard University Press, 1977, s. 278. 

teorie práva Weyrův den právní teorie právo a nasilí

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články