Mgr. Lukáš Pulgret, LL.M., DBA

Představme si právně mimořádně nepříjemnou situaci. Na místě činu jsou dvě osoby. Poškozený utrpí těžkou újmu na zdraví nebo zemře. Je prakticky jisté, že rozhodující útok vedl jeden z přítomných. Oba měli možnost čin spáchat, oba se pohybovali v bezprostřední blízkosti poškozeného, oba mohou mít motiv a každý tvrdí, že pachatelem byl ten druhý.

Trestní řízení stojí na jednoduchém, ale zásadním principu: Stát musí vinu prokázat. Nestačí silné podezření, mediálně působivý příběh, uvalení vazby, policejní zásah ani veřejný tlak. Dokud není vina vyslovena pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je potřeba na člověka hledět jako na nevinného.

Správní trestání zpravidla vychází z toho, že zjistí-li správní orgán přestupek, zahájí řízení, v němž rozhodne o odpovědnosti a případném správním trestu. Tento model chrání legalitu i rovnost. Vedle úmyslného, nebezpečného nebo opakovaného jednání však existují první, objektivně drobná a rychle napravitelná pochybení, zejména v evidenčních a oznamovacích povinnostech.

Odůvodnění správního rozhodnutí není úřední formalita ani prostor pro mechanické převyprávění spisu. Je to část rozhodnutí, v níž musí být rozpoznatelné, proč správní orgán dospěl právě k danému výroku.

Představme si, že po smrti blízkého člověka přijde rodině zpráva z chatovací aplikace. Není to starý e-mail ani automatická vzpomínka ze sociální sítě.

Daňová kontrola byla dlouho vnímána především jako nástroj zpětného ověření. Správce daně posuzoval, zda daňový subjekt v minulosti správně přiznal daň, zda doložil rozhodné skutečnosti a zda jeho tvrzení odpovídá realitě. Tento model má své pevné místo i v budoucnu. U části daňových rizik však naráží na praktický limit: pokud správce daně reaguje až ve chvíli, kdy je škoda způsobena, může být její náprava obtížná, ne-li fakticky nemožná.

České právo chrání dobrou víru, vyžaduje poctivost, zakazuje zneužití práva a v některých oblastech pracuje i s pojmem nepoctivého záměru. Přesto v něm stále chybí výraz, který by přesně pojmenoval určitou opakující se situaci: jednání, které se navenek opírá o právní pravidlo, avšak ve skutečnosti míří proti jeho smyslu.

Autonomní zbraňový systém může po aktivaci sám vyhledat objekt odpovídající předem nastavenému cílovému profilu a použít proti němu sílu. Člověk přitom nemusí předem znát konkrétní cíl, přesné místo ani okamžik zásahu. Právě tím se takový systém liší od běžného dálkově ovládaného dronu, u něhož konkrétní cíl zpravidla vybírá operátor. Právní otázka tedy nezní, zda o likvidaci cíle „rozhodl“ stroj, ale kdo rozhodl o vývoji, nastavení a nasazení systému, jaké měl informace a zda mohl jeho působení ovlivnit.

Digitalizace veřejné správy již dávno neznamená pouze elektronické formuláře, datové schránky nebo vedení spisu v elektronické podobě. Do veřejné správy postupně vstupuje další vrstva — systémy umělé inteligence, které nebudou jen pasivně ukládat informace, ale budou je třídit, shrnovat, vyhodnocovat, navrhovat další postup a v některých případech připravovat i samotné texty rozhodnutí. Tradiční otázka veřejné správy obyčejně zněla: „Kdo rozhodl?“ V době umělé inteligence se k ní přidává nová otázka: „Kdo rozhodnutí skutečně vytvořil?“

Automatizovaná vozidla nejsou pouze technologickou inovací automobilového průmyslu. Představují současně test schopnosti práva rozdělit odpovědnost ve světě, kde rozhodování vzniká v souhře člověka, softwaru, dat, výrobců, provozovatelů a infrastruktury. Tradiční otázka „Kdo řídil?“ se tak postupně mění na otázku „Kdo odpovídá za systém, který řídil?“.

Digitalizace veřejné správy postupně mění nejen způsob vedení řízení, ale i samotnou povahu dokazování. Tam, kde dříve hrály hlavní roli listiny, doručenky, úřední záznamy nebo svědecké výpovědi, dnes stále častěji vstupují do hry logy, metadata, časová razítka, změnové historie a workflow záznamy informačních systémů.

Expanze lidstva do vesmíru s sebou přináší nové právní výzvy, trestní právo nevyjímaje. S rozvojem vesmírného turismu a budoucím osídlováním vesmíru vyvstávají klíčové otázky: Jaká jsou rizika trestné činnosti vesmírných turistů a osídlenců? Jak lze v prostředí bez tradičních právních institucí vynucovat právo?

Dar lze odvolat ze dvou zákonných důvodů, a to pro nouzi dárce nebo pro nevděk obdarovaného, přičemž předložený článek pojednává o variantě druhé. Co když obdarovaný mezitím dar zcizil, spotřeboval, zničil apod., co má být potom vráceno?

Dne 11. 10. 2023 byl vynesen jeden z prvních (ne-li první) rozsudků českého soudnictví, poskytující odpověď na otázku, zda a kdo je autorem grafiky vytvořené umělou inteligencí na základě zadání fyzické osoby – uživatele softwaru.

Současná kriminalistická, resp. trestně-právní teorie i praxe ve značné míře předjímá, že identifikace pachatelů trestných činů podle analýzy DNA je víceméně neomylná, přičemž této kategorii důkazů je přikládán klíčový význam. Co když je to ale jinak?

Spojené státy americké mají ze všech zemí na světě nejvyšší známý (nejsou dostupná data např. z KLDR) počet uvězněných osob. Odhlédneme-li od argumentace např. kulturními rozdíly, existují zde – pro mnohé velmi překvapivé – právní příčiny. Pojďme si o nich něco povědět.

Pokyn Do Not Resuscitate (DNR, Neoživovat) je rozhodnutí lékaře či spolurozhodnutí více lékařů (někdy činěné v participaci s pacientem nebo rodinou pacienta neschopného komunikace) o tom, že při zástavě dechu a srdeční akce nebude indikován pokus o oživení pacienta, neboť takovou léčbu shledají za medicínsky neadekvátní, marnou – např. u starých, komorbidních pacientů nebo pacientů v terminálním stádiu nevyléčitelné nemoci. Při pokynu DNR jsou na lékaře kladeny vysoké eticko-medicínské nároky. Nabízíme alternativní – byť třeba minoritní – pohled na problematiku.

Ten, kdo si přisvojí cizí zvíře chované v zájmovém chovu (tj. „domácího mazlíčka“) tím, že se jej zmocní, se podle současné právní úpravy může dopustit trestného činu krádeže podle § 205 trestního zákoníku. Ve smyslu de lege ferenda však máme za to, že by mělo jít o zvláštní trestný čin.

…tj. pozměňovacím návrhům, kterými se ten či onen návrh zákona „zanáší“ úpravou zcela nesouvisející s legislativní předlohou. Viz např. zákon č. 60/2005 Sb., kterým se mění dva spolu nikterak nesouvisející zákony - zákon o surových diamantech a zákon o veřejných zakázkách.

Relativně nový institut preventivní restrukturalizace je již hojně diskutován ve veřejném prostoru (web Právní prostor nevyjímaje), nicméně zůstávají nezodpovězené otázky: Lze nedoplatky na daních zahrnout do preventivní restrukturalizace, resp. může se finanční úřad stát dotčeným věřitelem? Je v tomto ohledu vzájemně kompatibilní zákon o preventivní restrukturalizaci a daňový řád? A může finanční úřad daňové nedoplatky vymáhat, byla-li u dlužníka zahájena preventivní restrukturalizace?

Problematika reklamace zboží je široce prodiskutována napříč různými platformami a zároveň se na ni vztahuje poměrně podrobná právní úprava. Jak je to ale se službami, resp. kadeřnickými službami?

V první části článku byl uveden skutečný případ poškozeného Adama (smyšlené jméno), který se stal terčem dehonestující pomluvy na pracovišti. V nynějším článku se dozvíte další vývoj případu.

Klasický příklad: Samoobslužné pokladny. Mělo by být pro zaměstnavatele výhodnější provozovat samoobslužnou, resp. automatickou pokladnu nebo zaměstnávat lidského pokladního? Jsou dobře domyšleny důsledky první varianty? Jak to souvisí s uvalením zvláštní daně na práci autonomních strojů? Pojďme bádat.

Jakým způsobem se bránit proti pomluvě na pracovišti v případě, kdy pomluva cílí od anonymního autora vůči konkrétní osobě? Tentokrát se nebudeme pohybovat jen v akademických teoriích, ale budeme vycházet ze skutečných událostí.

Kdo nebo co je nositelem inteligence a kdo nebo co je nositelem rozumu, či citu? Je inteligence zárukou rozumu? Může být nerozumné rozhodnutí zároveň inteligentní? Jak tyto řečnické otázky souvisí s předestřeným tématem, nechť probudí chtíč po vědění.