Mgr. Lukáš Pulgret, LL.M., DBA

... aneb když se princip pacta sunt servanda obrátí proti jedné ze smluvních stran. Při vzniku a ukončení nájemního vztahu je třeba mít na paměti určité náležitosti, jejichž nesplnění může mít neblahé právní (nemluvě o morálních) důsledky.

Ohledně tzv. nepodmíněného příjmu, jeho ekonomickém modelování, výhodách a nevýhodách, se na internetu nachází nespočet informací. Prvním průkopníkem myšlenky nepodmíněného příjmu byl Thomas Moore (1478–1535) ve své knize Utopie, přičemž společnost prochází tak dynamickým vývojem, že to co se před 500 lety jevilo jako utopický konstrukt, lze v rámci soudobé společnosti shledat jako věc akceptovatelnou a právně realizovatelnou.

Povinnost správce daně, resp. úředních osob a osob zúčastněných na správě daní, zachovávat mlčenlivost o tom, co se při správě daní dozvěděly o poměrech jiných osob, ukotvená v ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), je stanovena poměrně rigorózně.

Mnohým čtenářům se po zhlédnutí názvu tohoto článku vybaví nejmenovaná populární televizní show, nabízející různé druhy setkání odloučených lidí po mnoha letech, a to před zraky diváků ve studiu i u televizních přijímačů. Jak bude popsáno níže, v českém právním systému však „podobná služba“ existuje a poskytuje ji Ministerstvo vnitra, byť bez televizní publicity.

Vzhledem ke skutečnosti, že jeden z autorů je vášnivým chovatelem morčat, jsme nejednou diskutovali problematiku ochrany práv domácích zvířat, přičemž jsme dospěli k zajímavým faktům. Podle ustanovení § 3 písm. e) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat“), se zvířetem v zájmovém chovu rozumí: „…zvíře, u kterého hospodářský efekt není hlavním účelem chovu, a to buď chované v prostorách k tomu určených, nebo v domácnosti, jehož chov slouží především zájmové činnosti člověka, nebo zvíře sloužící člověku jako jeho společník.“. Velmi zjednodušeně řečeno jde tedy o definici tzv. „domácích mazlíčků“.

K problematice Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), anglicky „General Data Protection Regulation“ (dále jen „GDPR“), již bylo publikováno nepřeberné množství odborných článků, vysokoškolských kvalifikačních prací, apod., nicméně my se zaměříme na specifický aspekt GDPR, a to jeho (ne)aplikovatelnost při správě daní.

Zatímco v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), zaniká trestní odpovědnost účinnou lítostí podle obecné úpravy obsažené v ustanovení § 33 TZ, tak pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle ustanovení § 241 TZ, zákonodárce stanovil zvláštní právní úpravu účinné lítosti obsaženou v ustanovení § 242 TZ.

Z oficiální informace o činnosti Finanční správy České republiky za rok 2019 vyplývá, že nejefektivnějším a nejvíce využívaným způsobem provádění daňové exekuce je daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb podle ustanovení § 190 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), tj. exekuce finančních prostředků z bankovního účtu daňového dlužníka.

Jak vyplývá z oficiálních informací Generálního finančního ředitelství, orgány finanční správy České republiky každoročně podávají stovky trestních oznámení, když za posledních 5 let (roky 2015 až 2019) bylo podáno celkem 10 419 trestních oznámení s celkovou výší oznámené škody 38 208 000 000,- Kč, tedy více než 38 miliard korun českých, což je v průměru téměř 21 milionů korun českých denně (!).