Mgr. Lukáš Pulgret, LL.M., DBA

K problematice Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), anglicky „General Data Protection Regulation“ (dále jen „GDPR“), již bylo publikováno nepřeberné množství odborných článků, vysokoškolských kvalifikačních prací, apod., nicméně my se zaměříme na specifický aspekt GDPR, a to jeho (ne)aplikovatelnost při správě daní.

Zatímco v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“), zaniká trestní odpovědnost účinnou lítostí podle obecné úpravy obsažené v ustanovení § 33 TZ, tak pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle ustanovení § 241 TZ, zákonodárce stanovil zvláštní právní úpravu účinné lítosti obsaženou v ustanovení § 242 TZ.

Z oficiální informace o činnosti Finanční správy České republiky za rok 2019 vyplývá, že nejefektivnějším a nejvíce využívaným způsobem provádění daňové exekuce je daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb podle ustanovení § 190 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), tj. exekuce finančních prostředků z bankovního účtu daňového dlužníka.

Jak vyplývá z oficiálních informací Generálního finančního ředitelství, orgány finanční správy České republiky každoročně podávají stovky trestních oznámení, když za posledních 5 let (roky 2015 až 2019) bylo podáno celkem 10 419 trestních oznámení s celkovou výší oznámené škody 38 208 000 000,- Kč, tedy více než 38 miliard korun českých, což je v průměru téměř 21 milionů korun českých denně (!).