Digitální klon zemřelého člověka: Právní limity simulace identity po smrti

Text reaguje na současný rodinný problém, používá typický humor zesnulého a připomíná společné zážitky. Když někdo odpoví, systém pokračuje v rozhovoru. Zná jeho slovník, fotografie, hlasové zprávy, pracovní návyky, vztahy i roky elektronické komunikace. Může psát jeho stylem. Může mluvit jeho hlasem. A při dostatku dat může vytvářet dojem, že člověk určitým způsobem stále „je přítomen“.

České ani evropské právo zatím nezná samostatný institut digitálního dvojčete. Přesto nejde o právní vakuum. Otázka zní: Může někdo po smrti člověka vytvořit a provozovat systém, který jej věrohodně napodobuje, aniž s tím člověk za života souhlasil?

Deepfake je jen začátek, digitální simulace jde dál

AI Act[1] označuje jako deepfake obrazový, zvukový nebo videoobsah vytvořený či zmanipulovaný umělou inteligencí, který se podobá skutečným lidem, objektům, místům, subjektům nebo událostem a může falešně působit jako autentický nebo pravdivý (Čl. 3 bod 60 AI Act). Digitální simulace člověka je širší jev. Nejde o jedno podvržené video nebo hlasovou nahrávku. Jde o systém, který z dřívějších dat vytváří nové odpovědi. Může vést rozhovor, reagovat na otázky, vyjadřovat postoje nebo radit lidem, kteří jej vnímají jako kontinuitu konkrétní osoby.

Je namístě rozlišovat digitální archiv a digitální simulaci. Archiv uchovává minulost: fotografie, dopisy, nahrávky, e-maily nebo videa. Digitální simulace z těchto stop vytváří nová sdělení. A právě nová sdělení mohou okolí připadat jako názor, rada nebo vůle člověka, který je nikdy nevyslovil.

Současná ochrana podle občanského zákoníku

Základní oporu poskytuje občanský zákoník[2], který chrání osobnost člověka včetně jeho přirozených práv; zákon výslovně uvádí zejména důstojnost, vážnost, čest, soukromí a projevy osobní povahy (§ 81 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Digitální model může zasahovat do více těchto rovin současně.

Bude-li vystupovat pod jménem konkrétního člověka, může být významná i ochrana jména (§ 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud pracuje s rozpoznatelnou podobou, zákon zásadně vyžaduje svolení jednak k pořízení podoby umožňující určit totožnost člověka, tak i k jejímu šíření (§ 84 a § 85 odst. 1 občanského zákoníku). Digitální avatar nebo syntetické video mohou být právně citlivé tehdy, když podle nich lze konkrétní osobu určit. Nejde tedy jen o technickou kvalitu obrazu, ale o rozpoznatelnost člověka v konkrétním kontextu.

Stejně podstatné je soukromí. Bez zákonného důvodu nelze zasahovat do soukromí člověka, využívat záznamy z jeho soukromého života ani šířit soukromé písemnosti osobní povahy (§ 86 občanského zákoníku). Právně citlivé proto mohou být e-maily, soukromé chaty, osobní poznámky, hlasové zprávy nebo rodinné fotografie, pokud vypovídají o soukromém životě člověka. Ne každá digitální komunikace bude automaticky soukromou písemností osobní povahy. Rozhoduje její obsah, okolnosti vzniku i očekávání důvěrnosti. U modelu trénovaného na rozsáhlé soukromé komunikaci ale tento rozměr nelze přehlížet.

Občanský zákoník zároveň obsahuje zákonné výjimky. Svolení nemusí být třeba například při výkonu nebo ochraně jiných práv a právem chráněných zájmů, pro úřední účel stanovený zákonem, při veřejném vystoupení ve věci veřejného zájmu nebo přiměřeně pro vědecké, umělecké či zpravodajské účely (§ 88 odst. 1 a 2 a § 89 občanského zákoníku). Ani zákonná výjimka však nesmí být využita nepřiměřeně a v rozporu s oprávněnými zájmy člověka (§ 90 občanského zákoníku).

Digitální simulace proto není automaticky zakázaná ani automaticky přípustná. Záleží na zdroji dat, účelu, způsobu prezentace, míře napodobení a na tom, zda systém vytváří klamný dojem, že jde o skutečný projev konkrétní osoby.

Po smrti člověka zaniká osobnost, ale ne její ochrana

Člověk má právní osobnost od narození až do smrti (§ 23 občanského zákoníku). Digitální model proto není právním pokračováním zemřelého. Nemůže jeho jménem nově právně jednat, dávat platné pokyny ani vytvářet jeho novou vůli. To ale neznamená, že po smrti zaniká ochrana jeho osobnosti. Občanský zákoník výslovně stanoví, že po smrti člověka se ochrany jeho osobnosti může domáhat kterákoli osoba jemu blízká (§ 82 odst. 2 občanského zákoníku). Je-li zásah neoprávněný, lze požadovat, aby od něj bylo upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 občanského zákoníku).

Právě zde však nastává problém digitální simulace. Zákon přiznává oprávnění každé osobě blízké, nikoli pouze dědici, ale nevytváří zvláštní pravidlo, kdo má rozhodovat o provozu digitálního modelu zemřelého. Neřeší ani situaci, kdy se rodina zásadně neshodne. Jedno dítě může digitální podobu rodiče vnímat jako citlivou vzpomínku. Druhé ji může považovat za nepřijatelný zásah do jeho památky. Platná úprava poskytuje nástroj obrany proti neoprávněnému zásahu, ale neobsahuje samostatný režim pro správu digitální identity po smrti.

Souhlas s aplikací není souhlas s posmrtnou simulací

Člověk může dát svolení k pořízení nebo šíření své podoby či k použití zvukového nebo obrazového záznamu. Takové svolení lze odvolat (§ 87 odst. 1 občanského zákoníku). Zároveň se předpokládá, že člověk, který svolil k pořízení své podoby souhlasí i s obvyklým rozmnožováním a šířením, které mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat (§ 85 odst. 2 občanského zákoníku). Právě tato hranice bude u digitálních dvojčat klíčová.

Nahrání hlasové zprávy, zveřejnění fotografie nebo používání chatovací služby samo o sobě obvykle neznamená, že člověk rozumně předvídal vznik interaktivního modelu, který po jeho smrti vytváří nové odpovědi jeho jménem. Zvlášť to platí, má-li být model veřejně dostupný, komerčně využívaný nebo spojovaný s reklamou či veřejnými postoji. Platné právo proto nabízí dílčí nástroje ochrany, nikoli však univerzální odpověď pro každý případ. Digitální služby by neměly obecné obchodní podmínky považovat za neomezené oprávnění k posmrtnému využívání identity uživatele.

Digitální model nesmí v žádném případě nahrazovat vůli zemřelého

Největší riziko nevzniká ve chvíli, kdy systém přehraje starou nahrávku nebo připomene známou historku. Riziko vzniká tehdy, když začne vytvářet nové postoje. Co by podle něj zesnulý chtěl udělat s rodinným domem? Koho by podpořil v dědickém sporu? Jaký názor by zaujal k dnešní politické události? Co by doporučil svým dětem? Takový výstup může být přesvědčivý. Nemůže však nahradit skutečně projevenou vůli zemřelého.

Digitální model není osoba ve smyslu občanského zákoníku a odpověď vytvořená algoritmem není novým právním jednáním člověka, jehož právní osobnost smrtí skončila. Je to výstup vytvořený na základě dat, nastavení systému a rozhodnutí jeho provozovatele. Čím věrněji bude systém člověka napodobovat, tím zřetelněji musí být pro okolí oddělena vzpomínka od předstírané vůle.

Co v právu chybí?

Současné právo nabízí ochranu osobnosti, podoby, soukromí, soukromých písemností a památky zemřelého. Neobsahuje ale samostatný režim pro vznik, provoz, předání a ukončení digitální simulace člověka po smrti. Budoucí úprava by nemusela vytvářet novou kategorii „digitální osoby“. Mohla by ale jasněji stanovit několik hranic.

Člověk by měl mít možnost předem rozhodnout, zda po jeho smrti smí vzniknout interaktivní AI model založený na jeho datech. Toto rozhodnutí by mělo rozlišovat soukromý rodinný projekt, veřejné vystupování a komerční využití. Mělo by být také zřejmé, kdo po smrti vykonává známou vůli člověka v oblasti digitální identity. Ne jako vlastník jeho osobnosti, ale jako osoba, která chrání jeho dříve projevené přání. A konečně by měl existovat srozumitelný mechanismus pro vypnutí a odstranění simulace, pokud vznikla bez odpovídajícího oprávnění nebo se dostala do rozporu s oprávněnými zájmy zemřelého a jeho blízkých.

Právo na digitální ticho

Technologie nemusí být nepřítelem vzpomínek. Zachovaný hlas, fotografie, rodinné video nebo citlivě vytvořený archiv mohou mít pro pozůstalé skutečnou hodnotu. Rozdíl je v tom, zda technologie minulost uchovává, nebo zda jejím jménem začíná vytvářet novou přítomnost. České právo dnes nezná výslovné právo na digitální ticho po smrti. Jeho stávající principy ale vedou k jednoduché úvaze: Člověk by neměl být redukován na soubor dat, z něhož může kdokoli vytvořit novou verzi jeho osobnosti. Nejde tedy jen o právo nebýt digitálně simulován. Jde o právo člověka rozhodnout, zda po něm zůstane archiv, vzpomínka, digitální model — nebo ticho.

[1] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689 ze dne 13. června 2024 (dále jen „AI Act“)

[2] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“)

Oba autoři článku jsou státní zaměstnanci Finanční správy ČR. Shora uvedený text je vyjádřením soukromého názoru autorů, který se nemusí shodovat s právním názorem Finanční správy ČR, a tedy nemůže založit (nebo změnit) případnou správní praxi v dané oblasti.