Špatná víra v právu? Když formální výkon práva popírá jeho smysl

Nejde o prostý omyl. Nejde ani o běžné tvrdé hájení vlastního zájmu. Jde o stav, kdy subjekt ví, že právo používá účelově, manipulačně nebo proti účelu právní úpravy, a přesto tak činí, protože mu formální mezera, procesní prostor nebo doslovný výklad pravidla poskytují výhodu. Právě tuto oblast by mohl vystihovat pojem špatné víry.

1) Proč nestačí mluvit jen o dobré víře?

Dobrá víra patří k tradičním pojmům českého práva. Uplatňuje se při ochraně nabyvatele, držbě, zápisech ve veřejných seznamech, při posuzování důvěry ve stav věcí i v dalších situacích. Vyjadřuje představu, že určitý subjekt jedná v omluvitelném přesvědčení o právním nebo skutkovém stavu. Problém nastává tam, kde nejde pouze o absenci dobré víry. Není totéž, zda se někdo mýlí, zda jedná nedbale, nebo zda vědomě využívá právo způsobem, o němž ví, že odporuje jeho účelu.

Špatná víra by proto neměla být chápána jen jako mechanický opak dobré víry. Měla by označovat samostatnou kvalitu jednání. Nejde o pouhé „nevěděl/a jsem“ nebo „mohl/a jsem vědět“. Jde spíše o situaci typu: „Věděl/a jsem, že takto právo používat nemám, ale využil/a jsem jeho formální podobu, protože mi to dává výhodu.“ V tomto smyslu lze říci, že špatná víra není pouhý nedostatek dobré víry, ale jde o aktivní využití práva proti jeho smyslu.

2) Špatná víra mezi poctivostí, zneužitím práva a nepoctivým záměrem

Český právní řád samozřejmě není vůči účelovému jednání bezbranný. Občanské právo stojí na požadavku poctivosti. Výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Právo rovněž zná zákaz zneužití práva, obcházení zákona a v insolvenčním právu například pojem nepoctivého záměru. Tyto kategorie však nejsou totožné.

Dobrá víra se vztahuje především k omluvitelnému přesvědčení subjektu. Poctivost je obecný hodnotový korektiv. Zneužití práva dopadá na situace, kdy je právo vykonáváno v rozporu se svým účelem. Nepoctivý záměr je zase typický pro specifické oblasti, zejména insolvenční právo. Špatná víra by mohla stát mezi těmito pojmy, nejblíže zřejmě ke zneužití práva. Zneužití práva popisuje rozpor výkonu práva s jeho účelem, kdežto špatná víra by mohla lépe zachytit vnitřní kvalitu takového jednání — vědomou účelovost, manipulační nastavení a nepoctivé využití formálního práva.

3) Návrh definice špatné víry

Špatnou vírou se rozumí vědomý nebo hrubě nedbalý výkon práva, procesního oprávnění nebo smluvní pozice způsobem, který je sice navenek formálně opřen o právní pravidlo, avšak je v rozporu s jeho účelem, legitimním očekáváním druhé strany nebo základním požadavkem poctivosti.

Taková definice má několik důležitých prvků:

a) Špatná víra předpokládá určitou míru vědomosti nebo alespoň hrubé nedbalosti. Neměla by dopadat na běžný právní omyl, nejistotu ve výkladu nebo legitimní procesní taktiku.

b) Špatná víra se typicky projevuje formálně právním jednáním. Právě v tom spočívá její nebezpečnost. Subjekt se navenek opírá o doslovný, vytržený nebo účelově zúžený výklad pravidla.

c) Podstatný je rozpor s účelem pravidla, legitimním očekáváním druhé strany nebo požadavkem poctivosti. Nestačí tedy, že je jednání pro druhou stranu nevýhodné. Musí jít o jednání, které používá právo jako nástroj obcházení, blokace nebo manipulace.

Je namístě odlišit špatnou víru od tvrdého výkonu práva. Někdo může důsledně hájit vlastní zájem, využívat zákonné lhůty, procesní návrhy, smluvní ujednání nebo opravné prostředky. Takové jednání může být pro druhou stranu nepříjemné, ale samo o sobě není nepoctivé. Špatná víra nastupuje až tam, kde subjekt právo nevyužívá k ochraně zájmu, pro který bylo vytvořeno, ale jako nástroj účelové výhody. Nejde mu o věcnou ochranu práva, ale o obstrukci, nátlak, zastření skutečného stavu nebo popření účelu právní úpravy.

4) Nepoužitelnost špatné víry v trestním řízení

Zvláštní opatrnost je namístě v trestním právu, kde by pojem špatné víry neměl být používán vůbec. Trestní právo představuje samostatný normativní režim s vlastním pojmovým aparátem zavinění, odpovědnosti a procesních záruk. Zavádění další kategorie by mohlo oslabit požadavek právní jistoty a zásadu, že trestnost činu a tresty musí být stanoveny zákonem.

Ještě citlivější je použití tohoto pojmu v trestním řízení. Obviněný má právo hájit se, nevypovídat, navrhovat důkazy a využívat opravné prostředky. Výkon těchto práv nesmí být zpětně označován za špatnou víru jen proto, že ztěžuje nebo prodlužuje řízení. Právě proto by měla špatná víra zůstat především kategorií civilního, správního, daňového, insolvenčního či veřejnoprávního posuzování, nikoli volným korektivem trestní odpovědnosti nebo obhajoby.

5) Špatná víra v soudním řízení civilním a správním

Výrazný význam by pojem špatné víry mohl mít v soudním řízení, zejména v civilních sporech. Civilní proces stojí na zásadě, že účastník může využívat procesní prostředky k ochraně svých práv. Má právo navrhovat důkazy, vznášet námitky, podávat opravné prostředky, vyjadřovat se k tvrzením druhé strany a zvolit si procesní strategii. Samotná procesní aktivita proto nemůže být považována za nežádoucí.

Současně však musí existovat hranice, za níž se výkon procesního práva mění v nástroj maření řízení. Typicky může jít o účelové námitky, opakované návrhy bez reálného věcného cíle, zamlčování podstatných skutečností, vyčkávání s důkazem až do procesně výhodného okamžiku, podání činěná pouze kvůli průtahům nebo účelové zpětvzetí a nové podání téže věci.

Soudní řízení nemůže trestat účastníka za to, že využívá svá práva. Musí však umět rozpoznat okamžik, kdy se procesní právo mění z prostředku ochrany práva v nástroj obstrukce, nátlaku nebo sabotáže řízení. Špatná víra by zde mohla pomoci odlišit legitimní procesní obranu od procesní manipulace. Nešlo by o omezení práva na spravedlivý proces, ale o ochranu řízení před jeho účelovým vyprazdňováním.

6) Špatná víra v civilním právu

V civilním právu by pojem špatné víry mohl pomoci zejména tam, kde se formální výkon práva dostává do napětí s požadavkem poctivosti. Může jít o účelové uplatňování smluvních práv, spory o nájem, sousedské konflikty, vlastnické vztahy, obchodní jednání nebo účelové převody majetku. V praxi se často objevují situace, kdy jedna strana sice formálně postupuje podle textu smlouvy nebo zákona, ale činí tak způsobem, který popírá smysl daného ujednání nebo legitimní očekávání druhé strany.

Typickým znakem špatné víry by zde nebyla pouhá tvrdost, ale vědomé vychýlení právního vztahu. Například využití smluvní mezery, která nebyla zamýšlena jako nástroj jednostranné výhody, nebo formální trvání na právu v situaci, kdy je zřejmé, že jeho účel již odpadl. Civilní právo dnes podobné situace řeší zejména přes poctivost, dobré mravy nebo zákaz zneužití práva. Pojem špatné víry by však mohl přesněji pojmenovat subjektivní a manipulační rozměr takového jednání.

7) Špatná víra ve správním, daňovém a insolvenčním právu

Ve správním a daňovém právu se problém špatné víry projevuje velmi silně. Subjekt může formálně splnit jednotlivé požadavky, ale celý jeho postup může být nastaven tak, aby obešel zákon, oddálil povinnost, ztížil kontrolu nebo vytvořil falešný obraz reality.

Daňové právo již pracuje s kategoriemi, jako je zneužití práva, účelové transakce nebo posuzování skutečného obsahu právního jednání. Přesto by pojem špatné víry mohl být užitečný jako širší hodnotová a procesní kategorie. Nešlo by pouze o otázku, zda byla určitá transakce umělá nebo zda postrádala ekonomický smysl. Šlo by také o posouzení, zda subjekt vědomě vytvořil formální konstrukci za účelem zmaření smyslu právní povinnosti.

Podobně v insolvenčním právu se pojem špatné víry přímo nabízí. Insolvenční právo již zná nepoctivý záměr, ten je však spojen především s konkrétními procesními a hmotněprávními důsledky. Špatná víra by mohla sloužit jako širší analytická kategorie pro jednání dlužníků, věřitelů i třetích osob Může jít o účelové vytváření pohledávek, ovlivňování hlasování, převody majetku před úpadkem, podání insolvenčního návrhu jako nátlakového nástroje nebo využití restrukturalizace jako štítu proti legitimnímu vymáhání.

Zvláště citlivé jsou situace, kdy se jednotlivé kroky jeví odděleně jako formálně obhajitelné, ale v celkovém kontextu tvoří účelový plán. Právě zde má pojem špatné víry potenciál zachytit celek, který se při izolovaném pohledu na jednotlivé úkony ztrácí.

8)  Špatná víra ve veřejných zakázkách

Největší riziko veřejné zakázky často nespočívá v tom, že zadavatel poruší pravidla otevřeně, ale v tom, že je splní způsobem, který popře jejich smysl. Zadavatel může formálně dodržet postup, zveřejnit zakázku, nastavit kvalifikační předpoklady a hodnoticí kritéria. Přesto může být celý proces fakticky připraven tak, aby vyhovoval předem vybranému dodavateli nebo aby vyloučil nežádoucí konkurenci.

Špatná víra by zde neoznačovala každou chybu v zadávací dokumentaci ani každé nevhodně zvolené kritérium. Mířila by na situace, kdy je z kontextu patrné, že formální pravidla byla použita jako krytí pro předem zamýšlený výsledek.

9) Riziko neurčitosti pojmu špatné víry

Zavedení pojmu špatné víry by však mělo i svá rizika. Největším z nich je neurčitost. Pokud by se špatná víra stala volnou morální nálepkou, mohla by být nebezpečná. Mohla by sloužit k trestání každého, kdo jedná tvrdě, procesně aktivně nebo strategicky.

To by bylo nepřijatelné. Právo musí chránit i možnost hájit vlastní zájem důsledně. Účastník řízení nemůže být sankcionován za to, že využívá zákonné prostředky obrany. Smluvní strana nemůže být automaticky označena za nepoctivou jen proto, že trvá na výhodném ujednání. Daňový subjekt nemůže být trestán pouze za to, že volí právně příznivější variantu svého jednání.

Proto by špatná víra musela být používána restriktivně. Neměla by být samostatnou sankční kategorií bez jasných mezí. Spíše by měla sloužit jako interpretační a argumentační pojem, který pomáhá soudům a správním orgánům pojmenovat kvalitu jednání, jež je formálně právní, ale materiálně nepoctivé.

Závěr

České právo umí chránit dobrou víru. Umí pracovat s poctivostí, dobrými mravy, zákazem zneužití práva i nepoctivým záměrem. Méně přesně však pojmenovává situace, kdy někdo právo používá vědomě proti jeho smyslu. Právě zde se otevírá prostor pro pojem špatné víry.

Neměl by být používán ledabyle, přičemž v trestním právu by neměl být používán vůbec. Neměl by se stát gumovou kategorií pro potrestání každého, kdo jedná tvrdě nebo procesně obratně. Měl by být vyhrazen pro případy, kdy je z okolností zřejmé, že subjekt právo nevyužívá k ochraně právem chráněného zájmu, ale jako nástroj obcházení, blokace, nátlaku nebo manipulace.

Právo nemůže postihovat člověka za to, že zná svá práva. Musí však umět rozpoznat okamžik, kdy se znalost práva mění v jeho účelové zneužití.

---

Oba autoři článku jsou státní zaměstnanci Finanční správy ČR. Shora uvedený text je vyjádřením soukromého názoru autorů, který se nemusí shodovat s právním názorem Finanční správy ČR, a tedy nemůže založit (nebo změnit) případnou správní praxi v dané oblasti.