Kdo odpovídá za škodu, když vozidlo řídí algoritmus?

Nejde přitom o vzdálenou budoucnost, neboť právní řády již dnes reagují na různé stupně automatizace řízení. Přechod od asistenčních systémů k podmíněné automatizaci zásadně mění pohled na odpovědnost. V českém prostředí je od roku 2026 možné využívat vozidla s podmíněnou automatizací SAE Level 3. Jde o režim, v němž za splnění stanovených podmínek přebírá řízení samotné vozidlo, zatímco člověk musí být připraven převzít řízení zpět na výzvu systému. Automatizovaná mobilita současně otevírá hlubší otázku: kdo má právo předem nastavit hodnoty, podle nichž bude stroj jednat v situaci, kdy každé možné řešení znamená určitou újmu?

Nehoda bez řidiče a řidič, který neřídí. Zaostává právo za technologiemi?

Vozidlo jede městem v automatizovaném režimu – systém vyhodnocuje dopravní značení, okolní provoz, pohyb chodců i stav vozovky. Do vozovky náhle vstoupí člověk. Vozidlo během zlomku sekundy zvolí reakci, přesto však dojde k tragickému následku. Následně se policie, pojišťovna, soud i veřejnost ptají: kdo za takovou událost odpovídá? Osoba sedící ve vozidle? Výrobce? Dodavatel softwaru? Provozovatel? Nebo někdo jiný? Právní problém automatizovaných vozidel nezačíná otázkou, zda auto umí samo jet. Začíná otázkou, zda současné právní kategorie dokážou zachytit situaci, kdy škoda nevzniká jako důsledek jediné lidské chyby, ale jako výsledek složitého technického, datového a organizačního systému.

Dopravní právo bylo dlouhodobě založeno na jednoduchém předpokladu: vozidlo má řidiče, řidič vozidlo ovládá a za jeho provoz odpovídá. Automatizovaná mobilita tuto představu postupně narušuje. Pokud dynamické řízení vozidla vykonává automatizovaný systém, nelze bez dalšího předpokládat, že osoba sedící za volantem plní stejnou roli jako tradiční řidič.

Právní úprava proto bude muset stále přesněji rozlišovat mezi osobou, která vozidlo skutečně řídí, osobou vykonávající dohled nad systémem a osobou, která je již fakticky pouze pasažérem. Právě vymezení těchto rolí bude jednou z klíčových otázek budoucí odpovědnosti za provoz automatizovaných vozidel.

Automatizovaná vozidla ukazují obecnější problém moderního práva: technologie se vyvíjejí rychleji než právo. Úkolem práva není inovace brzdit. Jeho úkolem je vytvořit důvěryhodný rámec, který dokáže předvídat základní rizika a odpovědnostní vztahy ještě předtím, než se nová technologie stane běžnou součástí každodenního života. To neznamená předem regulovat každou technickou eventualitu. Znamená to stanovit základní principy odpovědnosti, přístupu k datům, provozu systémů a ochrany poškozených osob.

Odpovědnost se rozpadá do řetězce

U klasické dopravní nehody bývá možné začít posouzením chování konkrétního řidiče. U automatizovaného vozidla však může být škodní následek výsledkem celé řady na sebe navazujících faktorů. Na bezpečnosti systému se mohou podílet výrobce vozidla, dodavatelé softwaru a dat, provozovatel vozidla, servisní organizace, správce komunikace i veřejná moc. Každý z těchto subjektů může ovlivnit výslednou bezpečnost provozu, aniž by v okamžiku nehody vozidlo přímo řídil.

Budoucí odpovědnostní rámec proto pravděpodobně nebude založen na jediném právním institutu. Bude kombinovat provozní odpovědnost, povinné pojištění, odpovědnost za vadný výrobek, smluvní vztahy mezi jednotlivými aktéry, pravidla kybernetické bezpečnosti a v krajních případech i trestněprávní odpovědnost konkrétních osob.

Představme si automatizované taxi provozované ve schválené městské oblasti. Vozidlo během jízdy nesprávně vyhodnotí pohyb cyklisty a dojde ke střetu. Právně významné bude posouzení, zda vozidlo bylo provozováno v souladu se schválenými podmínkami, zda byl software řádně aktualizován, zda výrobce dostatečně vymezil provozní scénáře a zda bylo možné příčiny nehody zpětně technicky rekonstruovat. Taková situace ukazuje, že odpovědnost bude nutné posuzovat v celém kontextu fungování systému, nikoli pouze jako jednání jedné osoby.

V praxi bude u automatizovaných vozidel zásadní roli hrát pojištění. Poškozený nemůže čekat řadu let na konečné vyřešení otázky, zda za škodu odpovídá výrobce, provozovatel, dodavatel softwaru nebo jiný subjekt. Pojištění však samo o sobě neřeší otázku odpovědnosti. Může zajistit rychlou kompenzaci, ale nenahradí potřebu zjistit příčinu škodní události a předcházet obdobným situacím v budoucnu. Vedle kompenzační funkce proto musí existovat i funkce preventivní, která umožní identifikovat systémové nedostatky a přijímat nápravná opatření.

Evropský rámec: Automatizovaná mobilita nevzniká v právním vakuu

Evropské právo již dnes vytváří základní rámec pro schvalování a provoz automatizovaných vozidel. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2144 stanoví obecný bezpečnostní rámec pro motorová vozidla a jejich systémy a současně vytváří právní základ pro schvalování automatizovaných vozidel v Evropské unii. Na něj navazuje prováděcí nařízení Komise (EU) 2022/1426, které stanoví technické požadavky pro schvalování automatizovaných systémů řízení.

Významnou roli bude hrát také regulace umělé inteligence. Pokud bude AI systém představovat bezpečnostní součást vozidla, může za splnění zákonných podmínek spadat mezi vysoce rizikové systémy podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689 (AI Act).

Auditní stopa a přístup k datům

Pokud dojde k nehodě automatizovaného vozidla, bude rozhodující nejen to, co se stalo navenek, ale také to, co systém zaznamenal a jak situaci vyhodnotil. Klíčovou roli proto sehrají auditní stopy umožňující zpětnou rekonstrukci rozhodovacího procesu. Rozhodující mohou být záznamy ze senzorů, stav systému, aktivovaný režim řízení, verze softwaru, systémová varování nebo okamžik výzvy k převzetí řízení.

Současně bude nutné vyřešit, kdo a za jakých podmínek získá k těmto datům přístup. Data mohou být významná pro policii, soudy, pojišťovny, znalce i poškozené osoby. Nelze však přehlížet ani ochranu osobních údajů, obchodního tajemství a bezpečnosti systému. Bez transparentních pravidel přístupu k relevantním datům by mohl být poškozený vystaven informační nerovnováze vůči výrobcům nebo provozovatelům, kteří kontrolují přístup ke klíčovým informacím.

Etika krizového rozhodnutí: Má auto chránit posádku, nebo okolí?

Veřejná debata o automatizovaných vozidlech často pracuje s mezními scénáři. Má vozidlo chránit posádku za každou cenu, nebo má minimalizovat celkovou újmu, i kdyby tím vystavilo vyššímu riziku osoby uvnitř vozidla? Tyto příklady nepředstavují běžný provozní scénář. Jejich význam spočívá v tom, že ukazují hodnotové nastavení systému. Automatizované vozidlo totiž nejedná instinktivně – jeho reakce je výsledkem předem nastavených pravidel.

Klíčovou právní otázkou není samotné filozofické dilema (ačkoliv se jedná také o významné a obsáhlé téma), ale legalita a legitimita pravidel, podle nichž bude systém v krajních situacích jednat. Rozhodnutí, zda má systém chránit primárně posádku, minimalizovat počet obětí nebo zvýhodňovat určité skupiny účastníků provozu, není pouze technickou otázkou. Je otázkou odpovědnosti, legitimity a veřejné kontroly. Automatizovaná vozidla tak otevírají zásadní otázku: pokud člověk předá řízení stroji, předává mu současně i právo rozhodovat o prioritách ochrany lidských životů?

Důvěra veřejnosti v automatizovaná vozidla

Automatizovaná mobilita není pouze soukromou inovací výrobců automobilů. Jde o změnu, která zasáhne chodce, cyklisty, města, pojišťovny, policii, soudy, správce komunikací i stát. Regulace proto nemůže být redukována pouze na technické schválení vozidla. Musí zahrnovat pravidla odpovědnosti, pojištění, přístupu k datům, kybernetické bezpečnosti, aktualizací softwaru i kontroly provozu v reálných podmínkách. Současně musí vytvářet důvěru veřejnosti. Společnost nepřijme technologii pouze proto, že je efektivní. Přijme ji tehdy, pokud bude vnímána jako bezpečná, kontrolovatelná a odpovědnostně uchopitelná.

Veřejnost musí mít jistotu, že systémy fungují transparentně, že existují jasná pravidla odpovědnosti a že případná pochybení lze nezávisle přezkoumat. Bez této důvěry bude i technicky vyspělá technologie narážet na společenský odpor. Právě schopnost propojit inovaci s odpovědností bude jedním z rozhodujících faktorů dalšího rozvoje automatizované mobility.

Závěr

Automatizovaná vozidla mohou zvýšit bezpečnost, plynulost dopravy i dostupnost mobility. Současně však přinášejí nové otázky odpovědnosti, přístupu k datům, kybernetické bezpečnosti a důvěry ve strojové rozhodování. Klíčovou výzvou nebude pouze určit, kdo nahradí škodu po nehodě, ale také kdo stanoví pravidla, podle nichž bude systém jednat v krajních situacích. Automatizovaná mobilita tak otestuje moderní právo, zda je schopné vytvořit pravidla pro svět, v němž nerozhoduje pouze člověk. Pokud člověk předá řízení algoritmu, nesmí se tím ztratit odpovědnost. Musí se jen přesněji vymezit a rozdělit. Auto bez řidiče nesmí znamenat odpovědnost bez člověka.

Oba autoři článku jsou státní zaměstnanci Finanční správy ČR. Shora uvedený text je vyjádřením soukromého názoru autorů, který se nemusí shodovat s právním názorem Finanční správy ČR, a tedy nemůže založit (nebo změnit) případnou správní praxi v dané oblasti.