Preventivní restrukturalizace a oddlužení podnikatelů jako nové prvky insolvenčního práva?

Preventivní restrukturalizace

Podle článku 4 návrhu směrnice mají mít státy povinnost zajistit pro dlužníky, kteří se nacházejí ve finančních obtížích, přístup k účinnému rámci pro preventivní restrukturalizaci, který jim umožní restrukturalizovat své dluhy nebo podnikání a obnovit svou ekonomickou životaschopnost a vyhnout se platební neschopnosti.

Předpoklady pro preventivní restrukturalizaci budou v českém právním řádu v některých případech splněny institutem hrozícího úpadku a následnou restrukturalizací. Ten je totiž již nyní definován v § 3 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon) jako stav, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků. Podle ustanovení § 97 odst. 7 insolvenčního zákona pak v případě hrozícího úpadku může podat insolvenční návrh pouze dlužník a tento stav je podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona možno řešit reorganizací.

Nicméně pro splnění nutných podmínek podle ustanovení § 316 odst. 4 insolvenčního zákona pro přípustnost reorganizace musí dlužník buď zaměstnávat alespoň 50 zaměstnanců v pracovním poměru nebo jeho celkový roční úhrn čistého obratu za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu musel dosáhnout částky 50 000 000 Kč.

Tato podmínka nově nebude v souladu s evropskou legislativou a český zákonodárce se nevyhne přijetí nové úpravy, která omezení ve výši obratu a počtu zaměstnanců zruší.

Oddlužení podnikatelů

Naprosto novým prvkem, který v současné době v českém právním řádu neexistuje, je oddlužení podnikatele jakožto fyzické osoby. Insolvenční zákon sice i ve svém současném znění umožňuje oddlužení osoby, která má dluhy z podnikaní, nicméně pouze za předpokladu, že s tím její věřitel souhlasí (viz ustanovení § 389 odst. 1 písm. b) a § 389 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona) nebo jsou splněny další specifické podmínky.

Tzv. druhá šance pro podnikatele představuje jeden z pilířů této směrnice (viz např. str. 6 předmluvy ke směrnici) a je zřejmé, že se ji předkladatel v průběhu schvalování nevzdá.

Nové prvky v oddlužení

V souvislosti s navrhovaným institutem oddlužení pro podnikatele je dále stanovena maximální lhůta, po jejímž uplynutí budou předlužení podnikatelé zcela zbaveni svých závazků, a to na tři roky (viz ustanovení článku 20 odst. 1 navrhované směrnice). Toto ustanovení je třeba vnímat obzvláště obezřetně, neboť zejména formulace „zcela zbaveni“ může mít v českém insolvenčním právu novátorské dopady, například směrem k zajištěným pohledávkám.

Další novinkou je pak stanovení maximální lhůty pro oddlužení na 3 roky. Ačkoliv směrnice upravuje pouze oddlužení podnikatelů, její článek 1 odst. 3 předpokládá možné použití i na fyzické osoby, které nejsou podnikateli. Nejinak tomu bude podle názoru autora v tomto případě. Zřejmě totiž není politicky obhajitelné, aby fyzické osoby – podnikatelé měli lhůtu pro oddlužení 3 roky, zatímco fyzické osoby – nepodnikatelé měli tuto lhůtu 5 let, jak je dnes stanoveno v ustanovení § 398 odst. 3 insolvenčního zákona.

Procesní postup podobný současné právní úpravě spojený s uplynutím lhůty potřebné pro oddlužení pak přináší ustanovení článku 20 odst. 2 navrhované směrnice, které stanovuje, že podnikatelé mají být s koncem lhůty zbaveni dluhů, aniž by se museli obracet na soud nebo správní orgán. Toto ustanovení prakticky kopíruje ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, které stanoví, že v případně řádného plnění splátkového kalendáře vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

Dále směrnice požaduje, aby byla konsolidována řízení v případě oddlužení osoby, která má dluhy z podnikání i dluhy s takovouto výdělečnou činností nesouvisející, a to buď přímo spojením těchto řízení nebo jejich koordinací. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že i kdyby český zákonodárce nechtěl upravovat procesněprávní aspekty oddlužení fyzických nepodnikajících osob, k novele současných ustanovení insolvenčního zákona v případě přijetí směrnice musí vzhledem k výše popsaným dopadům i tak dojít.

Závěr

Faktem je, že v současné době neexistuje v České republice odpovídající právní rámec pro řešení úpadku fyzických osob – podnikatelů, kteří jsou v případě neúspěchu stigmatizování velkým množstvím exekučních řízení a nemají možnost, jak svoji situaci řešit. Na druhou stranu je otázkou, jestli je tříletá lhůta odpovídající a nepovede k neúměrnému zkrácení věřitelů.

Úkoly pro zákonodárce tak budou v souvislosti s transpozicí této směrnice, samozřejmě bude-li schválena, spočívat v rozšíření okruhu subjektů, které jsou oprávněni žádat o řešení hrozícího úpadku reorganizací o ty subjekty, které v současnosti nesplňují zákonné podmínky, a také ve stanovení pravidel pro oddlužení podnikatelů.