Ceny energií očima spotřebitele

Není cena jako cena

Svého dodavatele energií změnil v posledních měsících rekordní počet lidí. Podle čeho si spotřebitelé vybírají nové dodavatele energií? Ukazatelů je několik, prioritním je nepochybně cena za dodávanou komoditu. Její správné prezentování je proto otázkou s velkým praktickým využitím.

Prodejce[1] je při uzavírání smluv se spotřebitelem povinen uvádět[2] cenu za nabízenou službu[3] v její konečné podobě, tedy včetně DPH, cla, atp. To není žádné novum, neboť autoři,[4] předpisy[5] i judikatura[6] konstantně a ve shodě tento závěr uvádí. Nepřípustné je proto uvádět cenu bez DPH, ať již je uváděna (i.) přímo na zboží,[7] (ii.) v ceníku nebo (iii.) jiným přiměřeným způsobem.[8] 

Jak se však postavit k situaci, kdy v ceníku je za jednu konkrétní službu uvedena cena dvojí – s DPH i bez DPH?[9] Na první pohled je totiž informační povinnost ohledně ceny splněna – alespoň jedna z prezentovaných cen je uvedena včetně DPH. Nicméně tento „jednoduchý“ přístup není vhodný, celá věc je komplikovanější.

Dle preambule a článku 1 směrnice o cenách[10] je totiž cílem unijní úpravy, která reguluje prezentaci cen ve vztazích B2C, zlepšit informovanost spotřebitelů o cenách a usnadnit jejich vzájemné porovnávání. Dále nelze zapomenout na výklad práva pro spotřebitele nejpříznivější, k jehož použití nabádá Ústavní soud.[11] A konečně povinnost uvádět ceny transparentním způsobem zakotvují i energetické směrnice.[12] 

S ohledem na výše uvedený (i.) cíl právní úpravy a s ohledem na nutnost (ii.) vykládat právní předpisy ve prospěch spotřebitele a (iii.) eurokonformním způsobem mám za to, že uvedení dvojí ceny (s DPH a bez DPH) u nabízené služby je porušením zákona v situaci, kdy cena s DPH je uvedena v závorce, popř. menším písmem, a jednoznačně tak vzbuzuje ve spotřebiteli dojem své menší podstatnosti.[13] Zájem spotřebitele je přitom přesně opačný – spotřebitele zajímá výsledná cena s DPH. Na nezákonnosti popisované praktiky nic nezmění ani v zápatí ceníku nevýrazným způsobem uvedená informace o tom, že cena uvedená jako první v pořadí je bez DPH.[14] 

Je na zvážení, zda se jedná 

1. o porušení jen § 4 odst. 4 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dál jen ZOchSp), tím, že je naplněna skutková podstata uvedená v § 5 odst. 2 písm. d) ZOchSp,[15] anebo
2. o porušení jak § 4 odst. 4 ZOchSp (výše popsaným způsobem), tak i o porušení § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dál jen CenZ) a § 1811 odst. 2 písm. c) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dál jen ObčZ), tím, že není splněna povinnost uvést u služby pouze[16] její konečnou cenu.

Osobně se kloním k druhé variantě. Orgánem, který dozoruje a má možnost trestat (i.) nezákonné uvádění cen a (ii.) porušování zákazu nekalých obchodních praktik, je v oblasti energetiky Energetický regulační úřad (dál jen ERÚ).[17] 

Kromě veřejnoprávních ustanovení, která řeší informační povinnost o ceně, připadá do úvahu i aplikace dalších, tentokrát už ryze soukromoprávních ustanovení. Jejich vzájemný vztah je speciální k obecné (řeší ovšem věc se shodným výsledkem). Obecným ustanovením je § 584 odst.1 ObčZ, ustanovením speciálním je § 1821 ObčZ.[18] Vzhledem k matné hranici mezi § 583 a § 584 ObčZ se k této úpravě krátce vyjádřím.

Podle § 583 ObčZ je smlouva uzavřená v omylu[19] neplatná, týkal-li se omyl rozhodující okolnosti. Naproti tomu podle § 584 odst. 1 je smlouva uzavřená v omylu platná, týkal-li se okolnosti, která není rozhodující; spotřebitel má však nárok na přiměřenou náhradu. Kloním k závěru, že uzavřel-li spotřebitel smlouvu o dodávkách energií v omylu ohledně DPH (ne)zahrnutého do ceny, jde o omyl ve vedlejší okolnosti.[20] Jakmile je jednání kvalifikované jako jednání v nepodstatném omylu, vytlačí obecnou úpravu v § 584 odst. 1 ObčZ speciální úprava v § 1821 ObčZ. Spotřebitel bude dle ní mít povinnost hradit jen tu cenu, která mu byla prezentována jako podstatná, neboť se o ní oprávněně domníval, že jde o cenu konečnou. 

Jako nejjistější varianta se pro spotřebitele jeví tento postup: nejprve (i.) zaplatit vyúčtování počítané dle nezákonně prezentované ceny, a až následně (ii.) se obrátit na dodavatele s reklamací. V případě zamítnuté reklamace lze poté (iii.) vyvolat spor před ERÚ.[21]

Dílčí závěr: Uvádění dvojích cen – tj. ceny bez DPH vedle ceny včetně DPH – způsobem zvýrazňujícím cenu bez DPH je nezákonné. V jednočinném souběhu jsou porušovány soukromoprávní i veřejnoprávní předpisy. ERÚ může toto jednání pokutovat. Spotřebitel není povinen nezákonně prezentovanou cenu hradit, vyúčtování z ní počítané by měl reklamovat, popř. se obrátit na ADR při ERÚ. 

(ne)Fixace ceny

Zjistil-li spotřebitel konečnou cenu za nabízenou komoditu, je dalším kritériem, které ovlivňuje jeho výběr, možná proměnlivost nabízené ceny. Dle dosavadní praxe spotřebitelské poradny dTestu se spotřebitel rozhoduje mezi: 

1. smlouvou s dynamickým určováním ceny,[22] kde se ceny počítají podle vzorce, který přímo zohledňuje aktuální cenu elektřiny nebo plynu na burze,[23]
2. smlouvou se „standardně“ určenou cenou, která není přímo odvislá od výkyvů burzy, ale zároveň neobsahuje slib budoucí neměnnosti, a tím pádem je jednostranně změnitelná skrze § 11a odst. 2 EnZ, nebo
3. smlouvou, v jejímž rámci je sjednána fixní/neměnná/garantovaná cena na nějaké časově omezené období[24] (a u nichž jednostranná změna skrze § 11a odst. 2 EnZ z podstaty věci není možná[25]).

Spotřebitel velice často vybere druhou nebo třetí možnost, protože – jak potvrdila nedávná praxe – jde o bezpečnější produkty. Avšak u třetí varianty se setkávám s dost svérázným přístupem dodavatelů. Dodavatelé totiž fixní cenu buď protiprávně jednostranně mění,[26] anebo smlouvu na dobu neurčitou (v jejímž rámci je sjednaná např. na rok fixace ceny) vypoví, čímž se zbaví povinnosti fixní produkt dodržet.[27] Jak druhá jmenovaná praktika probíhá konkrétně?

Dodavatel uzavře se spotřebitelem smlouvu na dobu neurčitou, zároveň mu slíbí, že prvních (např.) 12 měsíců mu bude dodávat komoditu za fixní cenu. Tento produkt však nabízí dodavatel s vědomím, že fixaci nemusí dodržet a smlouvu může kdykoliv[28] vypovědět. Dodávky za fixovanou cenu bude dodavatel v takové situaci realizovat nikoliv po celé původně smluvené „fixní období“, ale pouze po již uběhlou část a následnou výpovědní dobu.[29] Je tento postup v souladu se zákonem?

ERÚ oznámil, že dodavatele postupující výše popsaným způsobem bude prošetřovat za spáchání nekalé obchodní praktiky.[30] Správná kvalifikace této praktiky jako nekaloobchodní podle mě závisí na tom, zda ERÚ prokáže, že dodavatelé měli a mohli v době uzavírání smluv s fixací ceny dopředu vědět, že je nebudou schopni plnit, a i přesto je nadále nabízeli s vidinou získání nového zákazníka, kterého se „zbaví“ jednoduchou výpovědí smlouvy ve chvíli, kdy se jim smlouva přestane vyplácet. Pokud se povede toto jednání prokázat, pak jde o jednání, které je od samotného počátku

• nepoctivé (§ 6 ObčZ),
• zjevně zneužívající smluvní oprávnění (§ 8 ObčZ) a
• nespravedlivě přesouvající rizika na slabší smluvní stranu,[31]
• kterou svým jednáním navíc i klame.

Promyšlenost výše popsané praktiky je třeba opravdu důsledně prokázat, protože pouhé nabízení fixované ceny na např. 12 měsíců u smlouvy na dobu neurčitou není podle mě nekalou obchodní praktikou (per se), a stejně tak podle mého názoru není nekalou praktikou, pokud dodavatel vypoví smlouvu na dobu neurčitou, v jejímž rámci zrovna probíhá časově omezený produkt fixování ceny. Slib fixované ceny totiž neznamená pro průměrného spotřebitele slib nevypovědět závazek. Ze strany dodavatele nejde o implicitní vzdání se práva ze závazku uniknout. Navíc možnost ujednat si právo výpověď smlouvy na dobu neurčitou využívá většina dodavatelů,[32] není tedy nijak překvapivá.

K výše uvedenému je ovšem nutné podotknout, že dle dat spotřebitelské poradny dTestu dodavatelově výpovědi zpravidla předchází nátlak na spotřebitele, aby přistoupil na novaci[33] smlouvy o dodávkách energií. Účelem takové novace je pochopitelně navýšení fixované ceny, protože navýšení provedené na základě oboustranné dohody (a nikoli na základě jednostranné změny ve smyslu § 11a odst. 2 EnZ[34]) je možné i přes prvotně ujednanou fixaci. Spotřebitelům je při „jednání“ o novaci zpravidla sděleno, že pokud na nové znění smlouvy o dodávkách energií nepřistoupí, dodavatel využije svoje oprávnění smlouvu vypovědět. Spotřebitelé tomuto nátlaku – s vidinou toho, že budou opět muset shánět nového dodavatele – zpravidla ustupují.[35] Takové jednání je agresivní obchodní praktikou ve smyslu § 5b ZOchSp. Dozorovým orgánem v této oblasti je ERÚ.[36]

Dílčí závěr: Smlouvu o dodávkách energie na dobu neurčitou může dodavatel bez hrozby postihu (zásadně) vypovědět i tehdy, je-li v jejím rámci sjednána fixace ceny na nějaké časově omezené období, které právě probíhá. 

Hrozba (byť oprávněné) výpovědi nesmí být použita jako nástroj k donucování spotřebitele, aby přistoupil na nabízenou novaci původní smlouvy (resp. na zvýšení ceny).

Produkty s fixní cenou může dodavatel nabízet i u smluv na dobu neurčitou, pokud lze rozumně předpokládat, že je bude schopen splnit. V opačném případě jde o klamání spotřebitele.