Tzv. překvapivá rozhodnutí v civilních řízeních

Uvedenému se ve své obecné části věnuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“) a staví na ni i četná soudní judikatura. Uvedená zásada zakládá legitimní očekávání toho, kdo se u soudu domáhá právní ochrany, že soudy budou v jeho věci rozhodovat podobně jako v jiných obdobných věcech, a pokud by tomu mělo být jinak, svou případnou odchylku od ustálené rozhodovací praxe pečlivě zdůvodní.

Význam zásady legitimního očekávání

V občanském právu je zásada legitimního očekávání obsažena zejména v ustanovení § 13 občanského zákoníku, podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Byl-li však právní případ rozhodnut soudem jinak, má v takovém případě dotyčný právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu takovéto odchylky. V uvedené zásadě je do jisté míry promítnut obecný princip rovnosti v právech, podle něhož by se s „obdobnými věcmi mělo nakládat obdobně a s různými věcmi různě“. Zákaz překvapivých soudních rozhodnutí je tedy naprosto logický a vyplývá ze zcela elementárních právních zásad a principů. Pokud by totiž mělo být v podobných věcech soudy rozhodováno jinak, bez potřebného odůvodnění takovýchto odlišných rozhodnutí a přístupů, stalo by se právo zcela nepředvídatelné a vznikla by tím obrovská právní nejistota, což je samozřejmě nepřípustné.

K zákazu překvapivých rozhodnutí, promítnutému v zásadě legitimního očekávání, se již mnohokrát vyjádřil jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud. Velmi trefně se k dané problematice vyjádřil například Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 12. 8. 2004, čj. 2 Afs 47/2004-83, v němž dovodil, že „pokud stejný senát krajského soudu posuzuje procesně zcela srovnatelné případy procesně odlišně, a to bez jakéhokoliv odůvodnění, dopouští se tím jurisdikční libovůle odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost rozhodování (…), mající v konečném důsledku dopady i na princip rovnosti účastníků soudního řízení.“

Právo legitimně očekávat od českých soudů obdobné rozhodování v obdobných věcech přísluší samozřejmě každému, kdo se právní ochrany domáhá, ať už se jedná o fyzickou či právnickou osobu. Uvedené právo nepochybně náleží kterémukoliv účastníku civilního soudního řízení, bez ohledu na to, zda jde o žalobce, žalovaného či jiného účastníka řízení. Důvodné očekávání určitého soudního závěru či rozhodnutí však musí být vždy založeno na ustálené rozhodovací praxi českých soudů – v civilních řízeních pak zejména na ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Těžko lze totiž důvodně očekávat nějaký přístup soudu v kauze, o které soudy ještě nikdy v minulosti nerozhodovaly nebo o níž bylo rozhodováno jen ojediněle, a to ještě nižšími soudními instancemi. Občanský zákoník nadto pro vznik legitimního očekávání vyžaduje, aby se oba právní případy shodovaly v podstatných charakteristických rysech (znacích). Vzhledem k tomu, že je prakticky takřka nemožné, aby se dva různé právní případy ve svých rysech shodovaly zcela, bude vždy otázkou výkladu, co by mělo či nemělo být považováno za shodu v podstatných znacích. Nelze proto nastavit přesnou metodiku posuzování podstatných znaků dvou různých právních případů.

Odchylka od ustálené judikatury

Na druhou stranu, ani přes zákonem ukotvenou zásadu legitimního očekávání, nelze nikdy vyloučit, že dva zdánlivě totožné občansko-právní případy budou nakonec soudem rozhodnuty rozdílně a odchylně od ustálené soudní judikatury. Pokud by však k takovémuto rozhodnutí mělo kdy dojít, mělo by být vždy důkladně zdůvodněno - nic totiž nebrání odlišnému posouzení věci, pokud to budou vyžadovat mimořádné okolnosti daného případu – např. změní-li se právní úprava, bude-li rozhodující orgán považovat ustálenou rozhodovací praxi za nesprávnou nebo budou-li existovat zřejmé důvody ke změně judikatury v důsledku neudržitelnosti dosavadního právního názoru.

V případě, kdy se rozhodující soud cíleně odchýlí od obdobného již rozhodovaného případu, bude povinen takovouto odchylku v odůvodnění svého rozhodnutí velmi důkladně a přesvědčivě vysvětlit, jinak dojde k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V uvedeném světle se k problematice vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu vedeném pod sp. zn. II. ÚS 387/18, ze dne 17. 8. 2018, v němž dospěl k závěru, že „ani ve skutkově podobných věcech není vyloučeno odchýlení se soudu od předchozí judikatury, avšak dojde-li k němu a navíc to účastník v řízení namítá, musí soud důvody tohoto svého odchýlení řádně a přesvědčivě vysvětlit. V případě, že soud nenaplní tuto svou povinnost, jedná se o porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím také porušení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces.“

Závěr

Zásada legitimního očekávání musí být soudy v občansko-právních řízeních bezezbytku ctěna a respektována. Neodůvodněné odchýlení se od očekávaného výkladu nastaveného ustálenou judikaturou totiž bude považováno za libovůli a nepředvídatelnost soudního rozhodování, které je v právním státě nepřípustné a v ústavní rovině představuje dokonce porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu Listiny základních práva a svobod.