Předchozí část článku si můžete přečíst zde.
Rozvod manželství a spojení řízení
Řízení o rozvod manželství je jakýmsi „centrálním řízením“, jehož výsledek – rozvod manželství – má zásadní dopad na další vzájemná práva a povinnosti manželů. Z těch nejzásadnějších jde o zánik vyživovací povinnosti mezi manžely podle § 697 o. z., zánik společného jmění manželů ve smyslu § 765 o. z., zánik povinnosti přispívat na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti podle § 690 o. z. a případně vznik práva na výživné rozvedeného manžela ve smyslu § 760 o. z., potřeba vypořádání zaniklého společného jmění manželů ve smyslu § 736 a násl. o. z. nebo práva ve vazbě na bydlení po rozvodu manželství podle § 768 a násl. o. z.
Jak bylo uvedeno výše, spojení věcí může komplikovat výlučná příslušnost soudu. V případě řízení o rozvod manželství je místní příslušnost jako výlučná upravena, a to v § 383 z. ř. s. Ta je dána primárně (posledním) společným bydlištěm manželů v České republice, subsidiárně obecným soudem manžela, který nepodal návrh, a není-li takového soudu, obecným soudem manžela, který podal návrh. Judikatura připustila delegaci řízení o rozvod manželství ve smyslu § 12 odst. 2 o. s. ř. k jinému soudu z důvodu hospodárnosti a rychlosti, a to v konkrétním případě např. pro větší blízkost bydliště účastníka a sídla soudu, ke kterému měla být věc delegována.[1] Pro úplnost připomeňme, že věcně příslušné pro řízení o rozvod manželství jsou podle § 3 odst. 1 z. ř. s. soudy okresní a o věci rozhoduje dle § 36a o. s. ř. samosoudce.
Procesní pravidla pro řízení o rozvod manželství obsažená v § 371 a násl. z. ř. s. vykazují některá specifika. Z těch, která jsou významná pro náš kontext, upozorněme na zásadně obligatorní výslech manželů, povinné nařízení jednání ve věci, možnost soudu rozhodnout o klidu řízení, dokazování ovládané modifikovanou projednací zásadou s prvky zásady vyšetřovací, pravidlo, že obecně se náhrada nákladů řízení účastníkům nepřiznává, a odvolací řízení postavené na zásadě neúplné apelace.[2] V odborné literatuře nepanuje shoda na tom, zda řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu manželství podle § 755 o. z. považovat za řízení sporné, nesporné nebo řízení zvláštní povahy.[3] Přestože byly prezentovány přesvědčivé argumenty, proč řízení o tzv. sporném rozvodu dle § 755 o. z. považovat za řízení sporné,[4] není tato otázka v teorii dosud jednoznačně vyřešena. Mimo jiné zřejmě i proto, že v české právní teorii chybí jednoznačná shoda na tom, jaká jsou základní třídicí kritéria pro rozlišení sporného a nesporného řízení.[5]
Z výše uvedených specifik řízení o rozvod manželství by praktické potíže při spojení s jinými řízeními mohlo přinášet zejména rozložení důkazního břemene a problematika koncentrace řízení. V případě řízení o rozvod spočívá těžiště dokazování, s možností provést ve smyslu § 390 z. ř. s. i jiné než účastníky navrhované důkazy, ve zjišťování příčin rozvratu, jeho hloubky, trvalosti a nenapravitelnosti.[6] Soud je dále povinen zjišťovat, zda rozvodu nebrání ve smyslu § 755 odst. 1 písm. b) o. z. zájem nezletilého dítěte daný zvláštními důvody, byť realita rozvodových řízení je jiná.[7] Pokud jde o koncentraci, na základě § 20 odst. 2 z. ř. s. není pochyb, že v řízení o rozvod manželství, na rozdíl úpravy v o. s. ř., lze uvádět rozhodné skutečnosti a důkazy až do vydání nebo vyhlášení rozhodnutí. Pokud jde o problematiku neúplné apelace a koncentrace v odvolacím řízení, kloníme se k závěru, že novoty lze v odvolacím řízení uplatňovat jen za splnění předpokladů § 205a o. s. ř.,[8] a domníváme se, že dříve vyslovené pochybnosti o možném uplatňování novot nad rámec těchto limitů nejsou namístě.[9] Zda a případně jak tato specifika řízení o rozvod manželství ovlivní možnost spojení věcí, prozkoumáme v dalším textu.
Věci související s rozvodem manželství
Péče, výživa a styk se společnými nezletilými dětmi
Od 1. 9. 1959 do 31. 7. 1998 právní úprava vyžadovala, aby v rozsudku o rozvodu manželství bylo rozhodnuto také o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem (dnešní terminologií o péči), resp. ex lege stanovila spojení těchto dvou věcí.[10] Tento model však byl opuštěn a od 1. 8. 1998 je o poměrech nezletilých dětí pro dobu po rozvodu rozhodováno rozsudkem v samostatném řízení. Hlavní důvody pro změnu byly následující: 1. Vyloučení záležitostí dítěte k samostatnému řízení mělo vést ke zklidnění a zjednodušení řízení o rozvod manželství. 2. K rozvodu nemůže dojít, dokud nejsou závazně upraveny poměry dítěte, což má zamezit dlouhodobým sporům o děti po rozvodu manželství. 3. O dítěti rozhoduje specializovaný soudce, který již dítě může znát z předešlých řízení a může o něm rozhodovat i po rozvodu.[11] Zkušenost však ukazuje, že žádný z těchto zamýšlených důvodů nenašel reálné naplnění, případně že by týchž cílů bylo možné dosáhnout i při zachování spojení řízení.[12] Např. tak, že by řízení o úpravě poměrů k nezletilému pro dobu po rozvodu bylo „hlavním řízením“, se kterým by bylo spojeno řízení o rozvod. Tím by bylo zajištěno, aby o dítěti rozhodoval specializovaný opatrovnický soudce, pro kterého by neměl být zároveň problém „zvládnout“ rozhodnout také o rozvodu manželství.
Úmyslem zákonodárce očividně bylo novelizací procesních předpisů v roce 1998 docílit vedení řízení o rozvod manželství a řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu samostatně. Výslovně však spojení těchto věcí vyloučeno není, a proto se v dalším textu stručně vypořádáme s tím, zda je fakultativní spojení věcí ve smyslu § 112 o. s. ř. přesto možné.
Pokud jde o kritérium místní příslušnosti, ve věcech nezletilého, který není plně svéprávný, je dle § 467 a § 4 z. ř. s. místně příslušný soud, ve kterém má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popř. jiných rozhodujících skutečností, své bydliště a jedná se o místní příslušnostvýlučnou. Vzhledem k tomu, že i místní příslušnost ve věci rozvodu je stanovena jako výlučná, mohou nastat situace, kdy budou místně příslušné odlišné soudy. Např. pokud manželé ukončí společné soužití a jeden z nich se spolu s nezletilým dítětem (se souhlasem druhého rodiče) odstěhuje do obvodu jiného soudu. Věcně příslušné jsou pro řízení podle § 3 odst. 1 z. ř. s. soudy okresní a o věci rozhoduje dle § 36a o. s. ř. samosoudce. Rozdílná místní příslušnost by tedy spojení věcí mohla bránit, avšak tuto překážku by bylo možné v odůvodněných případech překlenout delegací řízení o rozvod manželství podle § 12 odst. 2 o. s. ř. k soudu, který vede řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu.
Účastníky řízení o úpravě poměrů k nezletilým pro dobu po rozvodu manželství jsou ve smyslu § 6 z. ř. s. rodiče (tj. manželé) a nezletilé dítě zastoupené kolizním opatrovníkem (zpravidla orgánem sociálně-právní ochrany dětí dle § 469 odst. 2 z. ř. s.). Okruh účastníků je tedy oproti rozvodu manželství širší, byť částečně shodný.
Řízení o úpravě poměrů k nezletilému dítěti je tradičně považováno na řízení nesporné.[13] Zatímco v řízení o rozvod může soud dle § 390 z. ř. s. provést jiné než účastníky navržené důkazy, jen je-li nutné zjistit skutečnosti v zájmu nezletilých dětí, pro něž nemůže být manželství rozvedeno, ač je rozvráceno, nebo je-li to třeba ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu, v řízení o úpravě poměrů k nezletilému soud zjišťuje v souladu s vyšetřovací zásadou skutkový stav dle § 20 z. ř. s. a provede dle § 21 z. ř. s. i jiné než účastníky navržené důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu. Právě tyto rozdíly mohou být na první pohled důvodem, proč by řízení měla probíhat zvlášť. Pokud se zaměříme na věcnou stránku, není zřejmě problém v tom, aby soud v souladu s vyšetřovací zásadou zjišťoval skutečnosti a prováděl důkazy v rozsahu potřebném pro posouzení otázek péče o dítě, jeho výživy a případně styku. Zjištění přitom učiněná mohou být samozřejmě významná i pro řízení o rozvod manželství, tak by tomu však fakticky bylo i v případě vedení oddělených řízení. Tehdy je totiž stejně nutné provést v řízení o rozvod manželství důkaz rozsudkem, kterým byly upraveny poměry k nezletilému dítěti, aby bylo zjištěno, zda byla splněna podmínka rozvodu dle § 755 odst. 3 o. z. Fakticky tak stejně dochází ke „vtažení“ skutkových zjištění obsažených v odůvodnění příslušného rozhodnutí z předchozího řízení do řízení o rozvod manželství.
Zároveň zdůrazněme, že spojení řízení nebrání ani zmiňovaný § 755 odst. 3 o. z., podle kterého soud manželství nerozvede, dokud nerozhodne o poměrech společného nezletilého dítěte v době po rozvodu manželů. Soud sice o rozvodu manželství nemůže rozhodnout dříve, než rozhodne o poměrech dítěte, ale právní úprava nezapovídá možnost rozhodnout o obou věcech zároveň jedním rozsudkem. Výrok o rozvodu manželství by v takovém případě byl jednoznačně ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. závislý na výroku o úpravě poměrů k nezletilému. Případně by bylo možné o poměrech k nezletilému rozhodnout dříve (částečným) rozsudkem a o rozvodu až následně.
Řízení o rozvod manželství a o úpravě poměrů k nezletilému dítěti jsou v kontextu podmínek § 112 o. s. ř. řízeními, která se týkají částečně stejných účastníků a jedná se o věci, které spolu přinejmenším částečně skutkově souvisí.
Domníváme se proto, že spojení řízení o rozvod manželství s řízením o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu by za stávající úpravy bylo teoreticky možné. Lze však předpokládat neochotu soudní praxe, a to zejména s ohledem na nevyjasněnou povahu řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu manželství a nespornou povahu řízení o úpravě poměrů k nezletilému.
Článek byl publikován v Advokátním deníku
[1] V citovaném rozhodnutí bydlištěm manželky. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Nd 354/2017 (NS 781/2018).
[2] Ke specifikům řízení o rozvod manželství blíže např. K. Mencnerová: Rozvod manželství, C. H. Beck, Praha 2020, str. 55-101.
[3] Srov. tamtéž, str. 50-54 a tam uvedená literatura, nebo P. Lavický a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Zákon o veřejných rejstřících, Řízení nesporné: praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 2.
[4] Např. M. Šlejharová: Česká, rakouská a švýcarská právní úprava řízení o rozvod manželství v komparativním pohledu, in: Cofola 2016, Sborník z konference, Masarykova univerzita, Brno 2016, str. 1396.
[5] Srov. M. Wipplingerová, R. Zahradníková, K. Spurná: Zvláštní soudní řízení, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 9-11.
[6] Srov. K. Svoboda: § 390 [Dokazování], in K. Svoboda, Š. Tlášková, D. Vláčil, J. Levý, M. Hromada, a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2020, str. 783.
[7] Srov. Z. Králíčková, L. Zatloukalová: Dokud nás smrt nerozdělí: úvahy nad právem na rozvod, Právní rozhledy č. 17/2019, str. 573-580.
[8] Shodně op. cit. sub 2, str. 98.
[9] K. Svoboda: Nové problémy v řízení o rozvod manželství, Bulletin advokacie č. 5/2014, str. 31-33.
[10] Dle § 240 zák. č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních, ve znění novely provedené zákonem č. 46/1959 Sb., a později § 113 zák. č. 99/1963 Sb., ve znění do velké novely zákona o rodině, provedené zákonem č. 91/1998 Sb.
[11] Sněmovní tisk 899, Poslanecká sněmovna, 8. období, od 2017, str. 10. Dostupné z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=899&CT1=0 [cit. 1. 11. 2021].
[12] Tamtéž.
[13] Viz komentář P. Lavický a kol., op. cit. sub 3, str. 777 a násl.
Diskuze k článku ()