Rozpad manželství je často lidsky i právně velmi komplikovanou záležitostí. Hroutící se manželský vztah může vyžadovat vedle samotného rozvodu i vyřešení celé řady dalších právních otázek. V případě manželství s nezletilými dětmi znamená nutnost vést nejméně dvě soudní řízení, a to o úpravu poměrů ke společným nezletilým dětem pro dobu po rozvodu a o rozvod manželství ve smyslu § 755 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“). Manželský konflikt se však může projevit také vedením řady dalších soudních řízení, např. o výživné manžela, o výživné rozvedeného manžela, o vypořádání společného jmění manželů nebo ve věcech bydlení po zániku manželství. Řízení o rozvod manželství a související řízení jsou v současnosti typicky vedena samostatně. To představuje samozřejmě časovou a finanční zátěž na straně účastníků a také soudního systému.
Že se jedná o zátěž významnou, dokládá např. to, že v roce 2019 bylo v ČR rozvedeno 24,1 tisíce manželství[1] a rozhodnuto v 14,1 tisíci řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu.[2] Řízení v ostatních výše zmíněných věcech představují z pohledu nápadu pro soudní soustavu menší zátěž, v roce 2019 bylo pravomocně rozhodnuto dohromady celkem v přibližně dvou tisících řízení ve věcech o vypořádání společného jmění manželů, výživného mezi manžely a rozvedenými manžely a bydlení po zániku manželství.[3] Z pohledu náročnosti se přesto jedná o řízení významně zatěžující soudní soustavu, což dokumentuje např. průměrná délka řízení o vypořádání společného jmění manželů, která činila v roce 2019 od zahájení do pravomocného skončení řízení 770 dnů.[4]
Proto je třeba hledat prostředky, které umožní rychlejší a efektivnější vyřešení otázek souvisejících s rozvodem manželství. Jednou z možných cest je zjednodušení rozvodu manželství bez zjišťování příčin rozvratu cestou novelizace zejména § 755 odst. 3 a § 757 o. z., např. tak, aby dohoda rodičů o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu po rozvodu nevyžadovala schválení soudem. Takový návrh v předchozím volebním období Poslanecké sněmovny byl předložen, avšak nebyl schválen.[5] Vedle toho je ale vhodné hledat také způsoby, jak efektivněji a hospodárněji řešit situace, kdy manželé nejsou schopni dohody, tedy v případě rozvodu se zjišťováním příčin rozvratu ve smyslu § 755 odst. 1 o. z. a s tím souvisejících otázek. Tradičním nástrojem civilního práva procesního směřujícím k zajištění hospodárnosti řízení je spojení věcí, v současnosti umožněné § 112 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého v zájmu hospodárnosti řízení„může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků“. Řada zahraničních úprav právě z výše uvedených důvodů obligatorně nebo fakultativně spojení řízení souvisejících s rozvodem manželství výslovně upravuje nebo možnost spojení dovodila soudní praxe.[6]
V současné době pro řízení v rodinněprávních věcech zákon spojení věcí explicitně a obligatorně stanovuje ve dvou situacích. Za prvé dle § 422 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), je s řízením o určení otcovství spojeno řízení o péči o nezletilé dítě a o výživě nezletilého dítěte s výjimkou řízení o určení otcovství souhlasnými prohlášeními rodičů. Za druhé dle § 468a z. ř. s. se řízení o svéprávnosti rodiče nezletilého dítěte spojí s řízením ve věci jeho rodičovské odpovědnosti.
V dalším textu rozebereme použitelnost právní úpravy spojení věcí podle § 112 o. s. ř. pro spojení řízení o rozvod manželství se zjišťováním příčin rozvratu s některými souvisejícími řízeními, konkrétně:
- o úpravě poměrů k nezletilému dítěti pro dobu před a po rozvodu manželství jeho rodičů,
- výživné manžela,
- výživné rozvedeného manžela,
- vypořádání společného jmění manželů.
Možnosti a limity spojení věcí
Než se budeme věnovat specifikům jednotlivých věcí souvisejících s rozvodem manželství, stručně rozebereme obecné požadavky pro spojení věcí plynoucí z právní úpravy, judikatury a doktríny.
Obecné podmínky pro spojení věcí plynoucí z § 112 o. s. ř. jsou následující:
a) jde o dvě zahájená řízení,
b) spojení věci je v zájmu hospodárnosti řízení, tedy zejména jeho rychlosti a nákladnosti,
c) věcný předpoklad spojení – věc se týká týchž účastníků nebo spolu věci skutkově souvisejí, postačí přitom splnění jedné z těchto podmínek.
Civilistická literatura navíc uvádí, že spojované věci by měly představovat řízení stejného druhu, když např. Hora hovořil o požadavku, aby bylo možné spojené věci projednávat týmž způsobem.[7] V současnosti např. Winterová a Macková uvádějí, že spojení není možné, pokud se týká nároků, z nichž jeden by měl být projednán ve sporném a druhý v nesporném řízení, přičemž pro tyto případy připouštějí spojení jen tehdy, je-li to zákonem výslovně stanoveno.[8] S ohledem na nevyjasněnou povahu řízení o rozvod manželství může být právě toto největší překážkou spojení s ostatními věcmi. Z našeho pohledu se však nejedná o překážku nepřekonatelnou, jak vysvětlíme dále.
Podle Winterové a Mackové dále není možné spojovat věci – řízení o nárocích, u nichž rozhodnutí o prvním z nich teprve vytváří předpoklad pro vznik druhého.[9] Výslovně pak jako příklad takového vyloučeného spojení uvádějí řízení o rozvod a vypořádání společného jmění manželů. Tento názor zřejmě opírají autorky zejména o § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, a vycházejí z toho, že teprve právní moci rozsudku o rozvodu manželství zanikne společné jmění manželů, což je nezbytný předpoklad pro možnost vypořádání soudním rozhodnutím. V právní úpravě se však setkáme se situacemi, kdy jsou takové nároky spojeny a rozhodováno je jedním rozsudkem – např. je možné rozhodnout zároveň o určení otcovství, o výživném a péči o nezletilé dítě podle § 422 z. ř. s., nebo rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a jeho vypořádání podle § 1143 o. z. Výroky o péči, výživném nebo o vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou pak zákonitě ve smyslu § 206 odst. 2 o. s. ř. výroky závislými. Nicméně v obou těchto případech spojení věcí výslovně a obligatorně stanoví právní předpis. I při absenci výslovné právní úpravy by však mohlo být řešením situace, kdy je jedno rozhodnutí předpokladem pro vznik druhého, vydání částečného rozsudku podle § 152 odst. 2 o. s. ř. Ukáže-li se např. v průběhu řízení, že pro část předmětu řízení (rozvod manželství) již jsou prokázány rozhodné skutečnosti, přicházelo by v úvahu vydání částečného rozsudku, kterým soud manželství rozvede, a zbývající část předmětu řízení bude zralá k rozhodnutí nejdříve po právní moci částečného rozsudku.
Ve smyslu § 89 o. s. ř. nebrání spojení věcí, ani má-li o každé věci rozhodovat jiný místně příslušný soud. Doktrinální literatura však uvádí, že spojení věcí může bránit, pokud by byly výlučně příslušné jiné soudy nebo by bylo nutné soud obsadit jinak.[10] Případnou překážku různé výlučné místní příslušnosti však lze překlenout delegováním věci podle § 12 odst. 2 o. s. ř. z důvodu vhodnosti k soudu, který teprve následně věci spojí ve smyslu § 112 o. s. ř. Judikatura se k možnosti delegace věci, pro kterou je dána výlučná místní příslušnost, staví spíše zdrženlivě, ale nevylučuje ji, pokud budou dány zvláštní okolnosti konkrétní věci.[11] Obecně platí, že k ní lze přistoupit pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci.[12]
Spojení nebrání, pokud by o spojovaných věcech měl dle rozvrhu práce rozhodovat u stejného soudu odlišný soudce (resp. senát).[13]
O spojení věcí může soud rozhodnout i bez návrhu, nicméně pravidelně ke spojení bude docházet na návrh některého z účastníků, kterému by měl soud s ohledem na zásadu procesní ekonomie vyhovět, pokud není další vedení samostatných řízení z nějakého důvodu rozumným řešením. Z pohledu procesní ekonomie je také vhodné, byť ne nezbytné, aby účastník navrhující zahájení řízení ve více souvisejících věcech v jeden okamžik využil složeného petitu v jednom návrhu.
Pokračování článku naleznete zde.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] Vývoj obyvatelstva České republiky. Rozvodovost. Dostupné z https://www.czso.cz/documents/10180/121768528/13006920a03.pdf/b0901bf0-25ef-4d2f-a0bb-2055e3d5d9ab?version=1.1 [cit. 1. 11. 2021].
[2] S-SL-O – statistický list O, přehled o pravomocných rozhodnutích soudů v opatrovnických věcech – počet věcí. Dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_pdf&id3=id_dokumentu=1733523&id4=pdf&id5= 5bdb9f5701d61e31af9e57c141b79ded&id6=null [cit. 1. 11. 2021].
[3] Viz Ministerstvo spravedlnosti ČR. Statistický přehled soudních agend, druhá část, rok 2019, str. 12, dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_pdf&id3=id_dokumentu=1890866&id4=pdf&id5=a64f65521df5 5f72dd8a3b192e926fae&id6=null [cit. 1. 11. 2021].
[4] S-SL-O – statistický list O, Přehled o průměrných délkách řízení ode dne nápadu do dne právní moci ve dnech. Dostupné z https://cslav.justice.cz/InfoData)servlet/FileServlet?id1=1&id2=obsah_dokumentu_xml&id3=id_dokumentu=1733527&id4=xml&id5=c33d2b5bce9ba4c5 28b2083a3c46d083&id6=null [cit. 1. 11. 2021].
[5] Sněmovní tisk 899, Poslanecká sněmovna, 8. období, od 2017. Dostupné z https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=8&CT=899&CT1=0 [cit. 1. 11. 2021].
[6] Srov. v Německu úpravu obsaženou v § 137 Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit (FamFG), nebo pro Rakousko in H. Fasching: Zivilprozessrecht, Manz, Wien 1990, str. 1135.
[7] V. Hora, J. Spáčil (ed.): Československé civilní právo procesní, I.-III. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2010, str. 246.
[8] A. Winterová, A. Macková a kol.: Civilní právo procesní, Díl první, Řízení nalézací: soudy, notářství, advokacie, exekutorské úřady, sporné řízení soudní, nesporná (zvláštní) řízení, rozhodčí řízení, mediace, 9. aktualizované vydání, Leges, Praha 2018, str. 211.
[9] Tamtéž.
[10] Viz komentář k § 11 dle K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová: Občanský soudní řád, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 470.
[11] M. Králík: Přikázání věci z důvodu vhodnosti v současné civilní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, Soudní rozhledy č. 6/2007, str. 209-218, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Nd 211/2001 (C 674).
[12] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Nd 354/2017.
[13] Srov. J. Jirsa a kol.: Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 1. 11. 2021], nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 18 Co 297/2010 (R 118/2011).
Diskuze k článku ()