Užívání hypertextových odkazů k neoprávněně zveřejněným dílům
Soudní dvůr Evropské unie (“SDEU”) nedávno přišel s relativně průlomovým, avšak do jisté míry i trochu překvapivým rozhodnutím. Rozhodnutí se týká uveřejňování hypertextových odkazů na internetu, odkazujících na obsah chráněný autorským právem, avšak zveřejněný bez souhlasu autora – tedy neoprávněně. Přesto, že problematika uveřejňování hypertextových odkazů na webových stránkách nebo sociálních sítích se velmi často dotýká mnohých z nás, lze přepokládat, že jen velmi málo lidí by napadlo, že při této na první pohled banální činnosti bude třeba dodržovat určitá pravidla tak, aby nedocházelo k porušování autorských práv. Pojďme se podívat, jak se s touto problematikou SDEU vypořádal.
V předmětném rozhodnutí soudu ve věci GS Media BV proti Sanoma Media Netherlands BV (C‑160/15) (“Rozhodnutí”) se SDEU zabýval případem společnosti GS Media, která na svých webových stránkách zveřejnila hypertextové odkazy na australské webové stránky obsahující neoprávněně zveřejněné fotografie nizozemské modelky Britt Dekker, které byly pořízeny pro časopis Playboy a publikovány na těchto stránkách bez souhlasu vlastníka autorských práv. Na základě této skutečnosti byla společnost GS Media vlastníkem příslušných autorských práv k fotografiím, společností Sanoma Media, která je v Nizozemsku vydavatelem časopisu Playboy, upozorněna na to, že zpřístupněné hypertextové odkazy umožňují přístup k nelegálně zveřejněným fotografiím a měly by být z webových stránek společnosti GS Media staženy.
Na základě okolností daného případu SDEU dospěl k závěru, že ne každé uveřejnění hypertextových odkazů odkazujících na neoprávněně zveřejněná autorská díla se považuje za “sdělování veřejnosti” ve smyslu článku 3 odst. 1 směrnice 2001/29 ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (“Autorskoprávní směrnice”). To by podle SDEU mělo za následek silné omezení svobody projevu a informací a nerespektovalo by přiměřenou rovnováhu, kterou se Autorskoprávní směrnice snaží nastolit mezi touto svobodou a obecným zájmem na jedné straně a zájmem nositelů autorského práva na účinnou ochranu jejich duševního vlastnictví na druhé straně.
Ve svém Rozhodnutí byl SDEU veden převážně záměrem nepoškodit správné fungování internetu a s ohledem na tuto skutečnost se pokusil rozlišit dva možné scénáře, kterými se daný problém týkající se užívání hypertextových odkazů pokusil vyřešit. SDEU tak rozlišil užívání hypertextových odkazů v závislosti na tom, zda bylo učiněno za účelem dosažení zisku, či nikoliv.
V prvním z uvedených případů dochází ke zveřejňování hypertextových odkazů (odkazujících na obsah publikovaný na internetu v rozporu se zákonem bez předchozího souhlasu držitele autorských práv) osobou, která tak nečiní za účelem dosažení zisku. Například tedy fyzickou osobou, zveřejňující hypertextový odkaz na svém webu z ryze osobních důvodů. Za těchto okolností uveřejňování hypertextových odkazů nepředstavuje ani “sdělování veřejnosti” ve smyslu článku 3 odst. 1 Autorskoprávní směrnice, ani porušování autorského práva, není-li z okolností zřejmé, že daná osoba věděla nebo musela vědět o tom, že zveřejněný hypertextový odkaz zpřístupňuje nelegálně publikovaná díla – jako třeba v případě, kdy na to byla výslovně upozorněna samotným autorem.
Proto pokud dotyčný nebyl či nemohl být dostatečně informován o porušování autorských práv internetovým obsahem, na který jím uveřejněné hypertextové odkazy navigují, a cílem jejich zveřejnění by současně nebylo dosažení zisku, nelze od takového člověka rozumně požadovat, aby si byl vědom veškerých možných důsledků, které jeho internetové aktivity mohou mít vůči třetím osobám. Nelze tak ani dovozovat odpovědnost této osoby za podobné jednání.
Velmi odlišný přístup však SDEU přijal ve svém Rozhodnutí v případě, kdy osoba hypertextové odkazy na internetu zveřejňuje za účelem dosažení zisku. Za těchto okolností by osoba uveřejňující hypertextové odkazy naopak měla vyvinout dostatečné úsilí pro to, aby zjistila a dozvěděla se o veškerých možných následcích, které by její internetové aktivity mohly mít na ostatní. Musí proto vědět, nebo alespoň být schopna dostatečně předpokládat, že by jejím jednáním mohlo dojít k případnému porušení autorských práv. Z toho důvodu se podle Rozhodnutí SDEU v takovém případě uplatní vyvratitelná domněnka vědomosti o neposkytnutí souhlasu se zveřejněním děl na internetu ze strany vlastníka autorských práv (je-li zveřejněním hypertextových odkazů sledován zisk). Pokud tato domněnka nebude dostatečné vyvrácena, bude se podle Rozhodnutí jednat o “sdělování veřejnosti” a tím pádem i o porušování autorského práva k dílům, které je nezákonné a dotyčný tak za něho může být patřičně sankcionován.
Rozhodnutí ESD nepochybně podstatně vyjasnilo některé podmínky zveřejňování hypertextových odkazů na internetu. Na druhou stranu se tím zvýšily všeobecné požadavky na umísťování hypertextových odkazů na internet, a bude tak do budoucna nutné na tyto věci vynaložit více opatrnosti, zejména pokud jde o případy uveřejňování hypertextových odkazů za účelem dosažení zisku. To by totiž mohlo být soudy vykládáno poměrně široce a snadno tak docházet k porušování autorských práv, jakož i k ukládání neočekávaných sankcí.
Další články
Právní průšvihy při nasazování AI nástrojů – praktické zkušenosti, kdy se to nepovedlo (2. část)
Zavádění umělé inteligence ve velké české nemocnici ukazuje, že realita má k bezhlavému nadšení daleko a naráží na přísnou regulaci. Praktické zkušenosti z compliance projektu odhalují rizika spojená s neoficiálním využíváním AI nástrojů a chybějící interní správou. Ukazuje se tak, že bezpečné zavádění AI se neobejde bez jasné strategie, auditů a kontinuálního vzdělávání zaměstnanců.
Digitální klon zemřelého člověka: Právní limity simulace identity po smrti
Představme si, že po smrti blízkého člověka přijde rodině zpráva z chatovací aplikace. Není to starý e-mail ani automatická vzpomínka ze sociální sítě.
Právní průšvihy při nasazování AI nástrojů – praktické zkušenosti, kdy se to nepovedlo (1. část)
Implementace nástrojů umělé inteligence už pro právníky není hudbou budoucnosti, ale každodenní realitou. Zapomeňte však na tradiční přístup „odškrtávání checklistů“. V éře AI totiž regulace přímo diktuje samotný technický design produktů. Jak se úspěšně zorientovat v džungli desítek evropských předpisů, na co si dát pozor při mapování datových toků a proč musí právníci při vývoji aplikací sedět u jednoho stolu s programátory a produktovými manažery?
Kdy musí zahraniční firma odvádět daně v tuzemsku? Někdy stačí i jediný zaměstnanec na home office
Práce na dálku z jiné země je čím dál častější. Přestože se podmínky prezence na pracovišti rozvolnily, žádná benevolence už neplatí v tom, kde a jak firmy, potažmo zaměstnanci musí odvádět daně. Systém přitom není nejpřehlednější, a tak svádí k chybám.
Prediktivní analytika při správě daní
Daňová kontrola byla dlouho vnímána především jako nástroj zpětného ověření. Správce daně posuzoval, zda daňový subjekt v minulosti správně přiznal daň, zda doložil rozhodné skutečnosti a zda jeho tvrzení odpovídá realitě. Tento model má své pevné místo i v budoucnu. U části daňových rizik však naráží na praktický limit: pokud správce daně reaguje až ve chvíli, kdy je škoda způsobena, může být její náprava obtížná, ne-li fakticky nemožná.




