České právo, digitální svět a boj aneb nádivka konferencí podzimu 2015 – konference "ČPIT" Zdroj: Pavel Loutocký, Ústav práva a technologií MU Brno

České právo, digitální svět a boj aneb nádivka konferencí podzimu 2015 – konference "ČPIT"

Podzim přináší pestrobarevnou paletu konferencí a seminářů, o kterých se nám během léta může jenom zdát. Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně nabídla hned dvě orientované na právo IT, a to České právo a informační technologie 2015 (dále jen ČPIT) 24. a 25. září a mezinárodní konferenci Cyberspace 27. a 28. listopadu.

Alexandra Mitisková

Alexandra Mitisková

redaktorka

Alexandra Mitisková

redaktorka

Podívejme se, jak kyprý program byl a co všechno konference diskutovaly. Dnes přinášíme ohlédnutí za první z jmenovaných konferencí.

Novelizace českého autorského zákona

První den ČPIT otevřela panelová diskuze týkající se novelizace českého autorského zákona. Právě pro intenzivní práci na novele se ji bohužel v konečném důsledku nemohla zúčastnit Adéla Faladová (Ministerstvo kultury), budiž tedy čtenářům alespoň částečnou útěchou odkaz na obsah květnového autorskoprávního semináře.

Prvním tématem panelistů byla palčivá záležitost sazebníků a z nich vyplývající bezdůvodné obohacení. Zatímco Michal Šalamoun (AK Kovář & Šalamoun) komentoval současný princip odměňování autorů na základě sazebníku prostřednictvím kolektivního správce jako předražený, a to zejména ve fázi, kdy kolektivní správce zažaluje za neoprávněné užití díla třetí subjekt (subjekt, jenž neuzavřel licenční smlouvu s kolektivním správcem), Pavel Kříž (Ochranný svaz autorský) se snažil pozici kolektivního správce obhájit. Balanc mezi dvěma protipóly hledal Pavel Koukal (Katedra občanského práva Právnické fakulty MU v Brně).

Autor díla má nárok na dvojnásobek obvyklé odměny za užití jeho díla při absenci licenčního smlouvy třetího subjektu s kolektivním správcem (bezdůvodné obohacení), přičemž základní (obvyklou) výši odměny stanovuje kolektivní správce vzhledem k okolnostem (rozsah, způsob, účel užití, hospodářský prospěch atp.) a na základě svého spravedlivého sazebníku, který může být ovšem poněkud velkorysý, pokud kolektivní správce využije nejvyšší možné stanovení odměny za užití v dané kategorii, a tím pádem hodnotu v podstatě uměle nadsadí (třeba právě na dvojnásobek hodnoty skutečné). Nadsazenou odměnu, kterou třetí subjekt kolektivnímu správci odmítne zaplatit, však kolektivní správce může následně vymoci prostřednictvím žaloby za neoprávněné užití; výše bezdůvodného obohacení je dvojnásobkem odměny, která by byla obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. (Právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno.) Jinými slovy se zdá, že kolektivní správce výše popsaným „obchodním“ postupem neriskuje žádné finanční ztráty, naopak.

Pavel Kříž na tuto ilustraci případu ale namítl riziko zneužití dominantního postavení v rámci ochrany hospodářské soutěže, do kterého by se takovým postupem mohl kolektivní správce dostat. Jakou měrou ÚOHS do záležitostí v otázce kontroly/dohledu zasahuje, to spíše skepticky komentovali jak Pavel Koukal, tak Michal Šalamoun, a to s apelem na případ OSA vs. Mariánské lázně. Ten poměrně dobře deklaruje již zmiňovanou nadsazenost odměn v sazebnících, která je v porovnání se sazbami v Německu neúměrně vysoká a samotný SDEU poznamenal, že by tak vysoké odměny mohly být právě známkou zneužití dominantního postavení. Případ je zajímavý i v souvislosti s § 23 autorského zákona (dále jen "AZ"), který je v rozporu s nepřímo účinnou právní normou, směrnicí 2001/29/ES.

Vstupem Matěje Myšky (Právnická fakulta MU v Brně) se diskuze elegantně přehoupla do prostředí online a hledala odpověď na otázku, zda lze již zastupovaným autorům umožnit, aby některá svá díla šířili pod CC licencemi, přičemž u CC licencí by nešlo o licencování jednotlivých děl, ale práv a jiných předmětů ochrany. Dalším otazníkem byl také fakt, že AZ nezná termín „nekomerční užití“, zatímco Ministerstvo kultury má za to, že jde o transpozici a běžně užívaný pojem.

Nařízení eIDAS

Druhou panelovou diskuzi otevřel Radim Polčák (Ústav práva a technologií, Právnická fakulta MU v Brně) tématem Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES, které bude (až na určité výjimky) účinné od 1. 7. 2016, nařízením známým také pod zkratkou eIDAS (electronic idetification and services), které je součástí tzv. sekundárního práva EU. S Radimem Polčákem diskutovali Michal Koščík (Ústav práva a technologií, Právnická fakulta MU v Brně) a Miroslav Širl (nezávislý konzultant).

Kromě úvodní výkladově názorové přestřelky o správném termínu pro služby vytvářející důvěru, povšimněte, nikoli důvěryhodné služby, jsme měli opět možnost v diskuzi skloňovat interoperabilitu a harmonizaci vnitřního trhu.

Cílem nařízení je nejen sjednocení elektronické identifikace a její vzájemné uznávání mezi státy, ale také vybudování více aspektů důvěryhodnosti v online prostředí. Tyto aspekty budou založené na podmínkách, které stanoví, kdy členské státy uznají prostředky pro elektronickou identifikaci, na pravidlech (zejména pro e-transakce) a na právním rámci vztahujícím se k využívání nejen celého balíčku nástrojů (e-podpisy, e-razítka, e-pečetě, e-doručování…), ale také k certifikačním službám pro autentizaci internetových stránek (vč. možnosti jejich použití jako důkazu v soudním a správním řízení).

V současné době Ústav práva a technologií Právnické fakulty MU v Brně nařízení vytýká ponechání možnosti používání pseudonymů v certifikátech. Nařízení však zároveň zavádí režim odpovědnosti, podle kterého by všichni poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru měli odpovídat za škodu vzniklou v důsledku nesplnění povinností z nařízení. Nařízení také říká, že by právní účinky elektronických podpisů v členských státech měly být vymezeny vnitrostátním právem (s výjimkou požadavků stanovených v tomto nařízení), podle něhož by měl mít kvalifikovaný elektronický podpis rovnocenný právní účinek jako podpis vlastnoruční.

Jistou perličkou v nařízení je potom jakýsi institut „dočasného pozastavení platnosti kvalifikovaných certifikátů“, který právní jistotě, kterou si nařízení klade také za cíl, příliš nenahrává. V publikaci Ústavu práva a technologií PrF MU byla zveřejněna přehledná tabulka rozdílů právního řádu ČR vůči nařízení a je dostupná online zde.

Obsah druhého dne ČPITu se soustředil na čtyři oblasti vždy ve dvou paralelních sekcích, a to

a) Síťovou neutralitu a Evropské právo on-line a v právních informačních systémech

b) Elektronické důkazy a Právní ochranu výzkumných dat

Síťová neutralita

Do Brna téma síťové neutrality přivezl Zdeněk Kučera (AK Baker & McKenzie), jehož část jste měli možnost slyšet na povedené květnové konferenci Law FIT včetně tématu hazardních her Ondřeje Plešmída (Ministerstvo financí), byť v Praze byla diskuze k návrhu zákona o něco bouřlivější. Marka Antoše a Tomáše Kubešu jste ale měli možnost slyšet až v Brně.

Ve svém příspěvku Chrání česká ústava svobodný internet? Marek Antoš (Právnická fakulta UK v Praze) argumentoval, cituji: „V evropském kontextu má stát pozitivní závazky k zajištění svobody projevu, mezi něž patří i přijetí takové právní úpravy těchto (zdánlivých) detailů, která bude svobodu projevu respektovat a chránit.“ a došel k závěru, že zásahy do svobody internetu mají ústavněprávní relevanci a měly by být předmětem testu proporcionality, čímž v podstatě vyvrátil myšlenku amerického právníka Jacka M. Balkina: „Ústavněprávní garance svobody projevu s nástupem internetu vyčerpaly svůj potenciál a tím, co bude doopravdy určovat její podobu, budou napříště detaily v podústavních právních předpisech, které budou upravovat například síťovou neutralitu či neodpovědnost prostředníků.“ (2009, The Future of Free Expression in a Digital Age), která dle Marka Antoše v evropském kontextu neplatí, a to s odkazem na svobodu internetu, včetně síťové neutrality a neodpovědnosti prostředníků, tedy s odkazem na hodnoty, které mají lidskoprávní garanci (čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Státu připadá právo zasáhnout pouze v momentě, kdy jde o zásah přiměřený a sledující legitimní cíl. Příkladem Marek Antoš uvedl případ Prolux vs. Měšec (23 Cdo 2623/2011), Delfi vs. Estonsko či nařízení správci domény CZ.NIC k zablokování držitele v užívání některých závadných domén či zablokování jejího převodu.

Na ústavněprávní rozměr problematiky síťové neutrality navázal Tomáš Kubeša (Právnická fakulta MU v Brně) z pohledu ochrany hospodářské soutěže, kdy předmětem ochrany má být samotná soutěž, nikoli účastník relevantního trhu (trhu vzájemně zastupitelného zboží, dále definován v § 2 odst. 2) zákona č. 143/2001 Sb.) či spotřebitel. Klíčovým kritériem pro hodnocení narušení hospodářské soutěže je tržní síla a z ní případně vyplývající zneužití dominance, kdy dominantní postavení umožňuje jednat nezávisle na jiných soutěžitelích či spotřebitelích (v praxi známé praktiky jako tying/bundling (nesouvisející plnění), margin squeeze, omezení výroby/odbytu/prodeje atd.). Zásadní hodnotící kritérium je také vymezení tzv. relevantního trhu s ohledem na vertikální dohody a případné výjimky z nich (např. tzv. 30 % „Safe Harbour“). V potaz je nutné brát tržní situaci, bariéry vstupu, technická omezení… Tomáš Kubeša uvedl několik příkladů potenciálního narušení síťové neutrality a svůj příspěvek uzavřel zhodnocením, že z pohledu hospodářské soutěže může mít narušení síťové neutrality samozřejmě pozitivní dopady a být prospěšné.

Evropské právo on-line a v právních informačních systémech

Paralelní sekcí k síťové neutralitě byla sekce právních informačních systémů v režii Danuše Spáčilové (Právnická fakulta MU v Brně). Pro dosažení společného evropského systému pro identifikaci a metadata přijala dne 22. prosince 2010 Rada Evropské unie dokument nazvaný Závěry Rady, které doporučují zavedení identifikátoru evropské judikatury (European Case Law Identifier - ECLI), a stanovení minimálního souboru jednotných metadat o judikatuře (2011/C 127/01). Vcelku detailní technické/IT parametry ve svém příspěvku prezentovala Radka Feberová (Nejvyšší soud ČR). Nám nyní postačí uvést jen některé základní. Identifikátor ECLI se skládá z pěti prvků (označení ECLI, kódu země, kódu soudu, roku vydání rozhodnutí a pořadového čísla). Každá jednotlivá země může jmenovat pouze jednoho vnitrostátního koordinátora ECLI z vládní nebo soudní organizace. V České republice byl tímto koordinátorem v roce 2011 jmenován Nejvyšší soud a od 1. dubna 2012 byla všechna rozhodnutí opatřena ECLI číslem. ECLI číslo navržené Oddělením dokumentace a analytiky judikatury ČR a následně schválené Evropskou komisí vypadalo takto: „ECLI:CZ:NS:2012:spisová značka.1“ (spisová značka se uvádí bez mezer a bez lomítka – jsou nahrazeny tečkami, číslo 1 je pořadové číslo rozhodnutí u stejné spisové značky).

Začátkem března 2014 také Ústavní soud implementoval identifikátor ECLI do své vnitřní databáze NALUS a i Nejvyšší správní soud za pomoci Nejvyššího soudu směřuje k implementaci ECLI. Dle slov Radky Feberové je v databázi Nejvyššího soudu číslem ECLI označeno přibližně 80 000 rozhodnutí, každý měsíc přibude zhruba 450 dalších a s ECLI číslem/identifikátorem jsou již uváděna i rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Cílem zavedení tohoto jednotného systému číslování judikatury je dostupnost judikatury členských zemí EU jakožto důležitého informačního zdroje, který vyhledávání evropské judikatury zjednoduší. Účast států je dobrovolná, avšak současným známým heslem EU je právě interoperabilita. Dne 26. září iniciovala Evropská komise vytvoření ad hoc testovacích skupin (ECLI Testing Focus Group), kdy každý z koordinátorů projektu ECLI měl možnost nominovat odborníky, kteří se do testování beta verze vyhledávače ECLI zapojili. Za Českou republiku se do testování v rámci této skupiny zapojili akademičtí pracovníci právnických fakult v Praze, Brně a Plzni, a v současné době probíhá Evropskou komisí organizovaný sběr dat. Pod záštitou Evropské komise na projekt ECLI zároveň navazuje tzv. program Building on ECLI (vedoucím programu je Nizozemí - Ministry of the Interior and Kingdom Relations, Knowledge Center Official Publications). Tento navazující program si mimo jiného slibuje rozšíření povědomí o indexaci soudních rozhodnutí ECLI identifikátorem mezi odbornou právnickou veřejnost.

U technické stránky systému, tentokrát IS EUR-Lex, média, na němž je zveřejňován Úřední věstník EU, zůstali i další dva přednášející, Pavel GardavskýRoman Makara z AION CS, jenž v letech 2015 – 2019 poskytuje služby právní analýzy a indexace všech právních aktů zveřejněných na portálu IS EUR-Lex. Technický ráz sekce s návazností na samotnou strukturu již zmíněného IS EUR-Lex podpořil Jakub HaraštaMartinem Loučkou příspěvkem Využití celexového čísla pro automatizaci rešerší. Cílem členů Ústavu práva a technologií Právnické fakulty MU v Brně je vytvořit nástroj, který by využil vazeb mezi dokumenty (skrze celexové číslo) a vizualizoval průběh jednotlivých řízení vázaných ke konkrétní směrnici včetně zjišťování nerozhodnutých předběžných otázek. Mimo jiné k technickým výzvám patří i implementace ECLI.  

Po přestávce následovalo další duo paralelních sekcí. Elektronické důkazy a Právní ochrana výzkumných dat.

Elektronické důkazy

Sekce byla uvedena příspěvkem Tomáše AbelovskéhoUchovavanie a vydanie počítačových údajov podl’a slovenského trestného poriadku”, na kterou poté navázal příspěvek Analýza SSL provozu (Secure socket layer) Václava Stupky; míra zneužití tohoto nástroje, založeného na asymetrickém a symetrickém šifrování, roste. Cílem následného příspěvku Libora Kyncla bylo diskutovat meze proporcionality zpracování údajů o platebních transakcích a podezřelých obchodech a následujícího odkladu splnění příkazu klienta a zajištění peněžních prostředků, podle nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2485/13

V rámci evropské úpravy mimo jiné Libor Kyncl poukázal na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, která bude od 26. 6. 2017 nahrazena Směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 ze dne 20. května 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES.

Do základních specifik elektronického dokazování při mimosoudním řešení sporů posléze zasvětil Pavel Loutocký (Právnická fakulta MU v Brně).

Právní ochrana výzkumných dat

Tuto sekci naplnily příspěvky na téma: Otázky tvorby a zveřejňování dat ČHMÚ od Víta Pekárka (ČHMÚ), Open Data v rámcovém programu Horizont 2020 od Jiřího Koutoučka z Akademie věd ČR, Ochrana výzkumných dat na Masarykově univerzitě od Pavla Koukala (Právnická fakulta MU v Brně), Konflikt současného systému ochrany osobních údajů a open data od Jakuba Míška (Právnická fakulta MU v Brně) a nakonec i Ochrana databází v aktuální judikatuře SDEU: (Ne)očekávané důsledky rozhodnutí Ryanair od Matěje Myšky a Jakuba Harašty - tedy téma, které najdete publikované v 11. čísle Revue pro právo a technologie, publikaci Ústavu práva a technologií MU, jenž je dostupná také online

Letošní povedeným ročníkem konference ČPIT však zkoumání IT práva neskončilo, ob měsíc na to na ČPIT volně navázala mezinárodní konference Cyberspace, jejíž podobně speciální reportáž vám redakce Právního prostoru přinese v následujících dnech.

konference právo informačních technologií elektronizace IT právo eIDAS ECLI autorský zákon

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze