K právu advokáta odmítnout právní pomoc

Na tomtéž místě ve druhé větě se ale říká, že právní pomoc lze odmítnout pouze v určitých případech, takže zdá se, že nalezneme celou řadu aspektů, které nejsou úplně průhledné.

Jaké pojmy používáme?

První věc, na kterou bych rád upozornil, je, že v různých souvislostech se o činnosti, kterou provádí advokát, hovoří různě. Někdy se o ní hovoří jako o poskytování právních služeb, někdy se jí říká právní služba, někdy se jí říká právní pomoc a někdy, snad abychom nebyli příliš konkrétní, výkon advokacie. Pokud se hovoří o poskytování právních služeb, zní to „živnostensky“ - jako instalatér nebo něco podobného – služba jako služba. Když budete hovořit o právní službě, tak to zní skoro duchovensky, že sloužíme. Výkon advokacie je neprůhledný, za advokacii se může schovat leccos, ale důležitý je pojem právní pomoci – ta má v sobě něco dobrého, něco žádoucího, něco důležitého. A taky zjistíte, že na právní pomoc má každá lidská bytost ústavní právo, což je zakotveno v Listině základních práv a svobod. Je pravda, že se tím zpravidla chápe zastoupení před soudem nebo jiným orgánem, ale takto explicitně to v Listině napsáno není. Já sám musím říct, že jsem byl jednou komorou určen, abych poskytl právní pomoc jedné staré paní, a nejednalo se vůbec o řízení před soudem, ale zastoupení u smlouvy. Ta smlouva byla speciální, jednalo se o autorská práva k softwaru, který zdědila po svém zemřelém synovi. Zjevně by ji byli oškubali jak husu. Pokud se tedy na činnost díváme z různých pohledů, lze ji chápat různě, s různou naléhavostí.

Ztotožňování advokátů s klienty

Dalším problémem, na který jako advokáti narážíme, je ztotožňování nás, advokátů, s našimi klienty. Pokud někdo zakládá s.r.o., tak to ještě není tak zlé, ale pokud zastupujete zvlášť surového vraha, tak laická veřejnost na nás často kouká s pocitem, že on ho zastupuje, protože se mu to líbí, anebo za peníze udělá všechno, že zastupuje takového “hnusáka”. Tohle ztotožňování advokáta s jeho klientem je dvojnásob nebezpečné. Zaprvé oslabuje úlohu advokáta v celém justičním systému (a role advokáta v tomto systému je důležitá, protože je v řízení jedinou osobou, neplatí a neřídí stát). A druhá věc, která je důležitá, je, že to podkopává důvěru v právní stát. Mimochodem, předseda CCBE, tedy Rady evropských advokátních komor, označil ztotožňování advokáta s jeho klientem, a tudíž jaksi přiřknutí trestné činnosti advokátovi, za jedno z vážných ohrožení nezávislosti advokacie. Má to samozřejmě své důsledky v praktickém životě. Setkáváme se opakovaně s tím, že orgány činné v trestním řízení mají tendenci chápat činnost advokáta jako projev toho, že je do zločinné činnosti také zapojen. A někteří tvůrčí pracovníci orgánů činných v trestním řízení na to jdou ještě rafinovaněji, když pracují umně s kvalifikací. Tak lze například daňové poradenství kvalifikovat jako přípravu trestného činu zkrácení daně (a to prosím není vtip, to se skutečně stalo), což už začíná být trošku problematické. Proto vždy říkáme, že si nevolíme svoje klienty podle toho, že se nám líbí to, co dělají, ale protože je to naše práce a důležité poslání.

Poslání nebo podnikání?

Další otázkou je, jestli je advokacie poslání, nebo podnikání. Ono je to obojí, ale jedno nepopírá druhé. Jak se tedy srovnává, že zastupujeme klienty, protože to je potřeba, a ne proto, že bychom schvalovali to, co dělají nebo to nějak hodnotili s tím, že máme právo poskytování právních služeb odmítnout? Kdy má tedy advokát odmítnout? Někdo přijde s problémem a advokát bezdůvodně řekne “ne”. Takto to asi nefunguje. Odmítnout určitě můžu, můžu říct, rád bych vám pomohl, ale jsem starý a hloupý nebo mám toho moc nebo mě bolí v krku nebo zrovna jsem se rozhodl zastupovat protistranu… To jsou samozřejmě legitimní důvody. Odmítnout bez důvodu je ale problematické, stejně jako odmítnout z hloupého důvodu. Nedávno například jeden kolega, v souvislosti s aktuálními událostmi, veřejně vyhlásil, že nebude zastupovat Rusy. Prosím, u některých Rusů to máme dokonce nařízeno, když jsou na sankčním seznamu, ale udělat to takto plošně z hlediska etnického, národnostního, to pak taky můžu říct, že nebudu zastupovat Romy nebo Židy nebo Araby, muslimy atd. A to už asi všichni cítíme, že není úplně v pořádku. Každý praktik řekne, že klienta je vždy možné odmítnout tak, aby to bylo v pořádku, nenapadnutelné. Je ale samozřejmě otázkou, když důvod nenajdeme, jestli máme, i když formálně, právo odmítnout – a to je vždy trošku problematické. Já si nemyslím, že vám dám jasnou odpověď. Možná ani nemám pravdu. Jenom si myslím, že i o těchto věcech je potřeba mluvit a přemýšlet, protože to nejsou věci, které by byly úplně jednoduché.

Stalo se mi jednou, že jsem musel odmítnout poskytování právní pomoci potenciálnímu klientovi. Ale tady to bylo trošku jiné, protože přece jen advokát, když se snaží někomu pomoct, tak očekává, že klient bude mít aspoň minimální percepční schopnost, že bude poslouchat a bude aspoň uvažovat, že by se řídil tou radou. Zatímco tenhle ten pán, který měl zájem o moje služby, mně oznámil hned zkraje, aby bylo jasno, že když budu jeho advokátem, jeho právním zástupcem, tak budu dělat jenom to, co mi řekne a jak mi řekne, a že moje názory ho vůbec nezajímají. Tak jsme si vysvětlili, že opravdu asi pro něj nejsem ten pravý, že jsem málo submisivní.

Někdy je to otázka důvěry. Často, zejména u „trestařů“, jsem viděl, že byli dotazováni, jestli vždy chtěli vědět, zda jejich klient čin spáchal nebo nespáchal. Někteří říkali: to jsem vždycky chtěl vědět, a někteří říkali: proč, tohle moje práce a tím se to nijak nemění. Jestli nám přísluší mít nějaký hodnoticí vjem, když máme poskytnout právní pomoc tomu, kdo ji potřebuje, jestli to tedy máme posuzovat a říct, tomu pomůžu, tomu nepomůžu, nevím, kde je přesně ta mez. Ale připadá mi, stejně jako lékař osobě nehodné, leč krvácející, nešlápne na krk, tak ani my bychom neměli právní služby rozdělovat a poskytovat selektivně.

Závěrem

Sám věřím v to, že advokacie a právní služba v sobě má etický rozměr, je to něco víc než jenom činnost, kterou bychom vykonávali pouze za účelem obživy a za peníze, i když tedy důvod je to dobrý. Ale myslím si, že je v tom přece jen o trošku víc, a to bychom si měli hýčkat. Není to jednoduché, protože právníci, nejen advokáti, právníci obecně, nepatří k nejoblíbenějším povoláním a anekdot o právnících je neuvěřitelné množství. Ale je s nimi jeden problém. Právníkům nepřipadají vtipné. A ty ostatní nepovažuji za anekdoty.