Zástavce vs. zástavní dlužník aneb označení smluvních stran ve smluvní dokumentaci

A jak to tedy je? Kdo je vlastně zástavce? A kdo zástavní dlužník?

Dle právní teorie platí[1], že:

„Zástavní věřitel“ je osoba, v jejíž prospěch bylo zřízeno zástavní právo.

„Zástavní dlužník“ je vždy vlastník zástavy.

„Osobní dlužník“ je vždy osoba, jejíž dluh je zajištěn zástavním právem.

„Zástavce“ je osoba, která věc zastavila, tedy osoba uzavírající zástavní smlouvu.

přičemž ve většině případů bude osoba zástavního dlužníka, zástavce a osoby osobního dlužníka zcela totožná.

Rozlišení shora uvedených jednotlivých subjektů tohoto právního vztahu je však velmi důležité v případě, že zástavním dlužníkem je osoba odlišná od zástavce, neboť určitá práva a povinnosti se vztahují pouze na zástavce; a naopak jiná práva a povinnosti se vážou pouze k osobě zástavního dlužníka.

A kdy může být osoba zástavce odlišná od osoby zástavního dlužníka?

Občanský zákoník umožňuje (§ 1343 a násl. občanského zákoníku), aby zástavce dal do zástavy cizí věc, přičemž však je nutné, aby s tím vlastník věci vyslovil souhlas. Výjimkou je situace, kdy zástavce odevzdá cizí movitou věc zástavnímu věřiteli bez souhlasu vlastníka – v takovém případě zástavní právo vznikne (i bez takového souhlasu vlastníka), je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli, který ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit.

Dle shora uvedeného pravidla je tedy výslovně občanským zákoníkem umožněno, aby byla do zástavy dána věc cizí v případě, že s tím její vlastník souhlasí (výjimkou viz bod výše).

Pro úplnost rovněž uvádím, že i za trvání zástavního práva může dojít k „rozdělení“ osoby zástavce a zástavního dlužníka, a to zejména v případě, že obligační dlužník, jakožto zástavce i zástavní dlužník v jedné osobě, předmět zástavy následně převede na třetí osobu.

Stejně tak může dojít i ke splynutí osoby zástavního dlužníka a zástavce v průběhu existence zástavního práva, a to v případě, kdy zástavce nabyde zastavenou věc do svého vlastnictví.

Ze shora uvedeného tak jasně vyplývá, že:

• zástavním věřitelem je vždy obligační věřitel;
• v případě, že obligační dlužník je současně i vlastník zástavy (nejčastější případ), je takový obligační dlužník rovněž i zástavním dlužníkem a zástavcem;
• v případě, že obligační dlužník dává do zástavy cizí věc, měl by být takový obligační dlužník nazýván zástavcem a vlastník zástavy zástavním dlužníkem, neboť platí, že zástavcem je osoba uzavírající zástavní smlouvu a zástavním dlužníkem osoba, která je vlastníkem zástavy.

Pro názornost uvádím níže modelovou situaci

Společnost A, jakožto úvěrující (obligační věřitel) uzavře se společností B, jakožto úvěrovaným (obligační dlužník) úvěrovou smlouvu, na jejímž základě se společnost A zaváže poskytnout společnosti B úvěr.

V rámci úvěrové dokumentace je společností A, jakožto úvěrujícím, vyžadováno po společnosti B, jakožto úvěrovaným, mj. i zajištění úvěru formou zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti C.

Mezi společnostmi A, B a C je tedy uzavřena trojstranná smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, kdy:

• strana A, jakožto úvěrující (obligační věřitel), je označena jako zástavní věřitel;
• strana B, jakožto úvěrovaný (obligační dlužník), je označena jako zástavce; a
• strana C, jakožto poskytovatel zástavy, je označena jako zástavní dlužník.

V předmětné smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitostem je jasně stanoveno, že strana B, jakožto zástavce, takovouto smlouvou zřizuje ve prospěch strany A, jakožto zástavního věřitele, zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví společnosti C, jakožto zástavního dlužníka, a to za účelem zajištění úhrady zajišťovaných dluhů uvedených v úvěrové smlouvě, a zástavní věřitel toto zástavní právo přijímá. Společnost C podpisem předmětné smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem výslovně souhlasí s poskytnutím zástavy za podmínek stanovených v zástavní smlouvě.

Závěr

Je tedy patrné, že přesné a správné rozlišení pojmů “zástavce” a “zástavní dlužník” je klíčové pro hladký průběh zřízení a existence zástavního práva a ochranu všech zúčastněných subjektů. Ve složitějších případech, kde zástavce a zástavní dlužník nejsou totožné osoby, je obzvláště důležité, aby byly tyto pojmy jasně a správně používány, a to za účelem předcházení nedorozuměním a právním komplikacím.

V nedávné době jsme se setkali s tím, že shora uvedené označení pojmů zástavce a zástavní dlužník katastrální úřad nepovažoval za správné a vyžadoval po nás opravu vkladových listin. Nutno však říci, že v návaznosti na výše uvedené katastrální úřad nakonec uznal naši argumentaci ve smyslu výše uvedeného, a vklad námi navrhovaných práv bez dalšího povolil.

V této souvislosti proto doporučujeme vždy dbát na přesnost a jednoznačnost právní dokumentace, aby bylo zajištěno, že všechny strany mají jasně definovaná práva a povinnosti v rámci zástavního práva.

---

[1] SPÁČIL, Jiří a kol. Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C. H. Beck, s. 217.