Zločiny sportovních fanoušků

U krádeže hraje roli hodnota věci. Aby šlo o trestný čin, musí škoda překročit částku 10 000 Kč.[2] Ovšem u loupeže nerozhoduje cena věci, ale způsob jejího odnětí. Kdo se cizí věci zmocní násilím nebo pohrůžkou násilí, dopouští se loupeže bez ohledu na to, zda jde o fanouškovskou šálu za několik set korun.

Právě stadion je prostředím, kde hádka mezi fanoušky přeroste v prudké stržení šály z krku a krátké přetahování a z emotivního konfliktu je rázem zločin. Judikatura přitom vychází z toho, že i síla použitá k překonání odporu poškozeného naplňuje znak násilí. Stejně tak může postačit i hrozba. Pokud dva fyzicky dominantní muži sejmou šálu člověku, který se nebrání jen proto, že má oprávněný strach, trestněprávní kvalifikace a s ní spojená odpovědnost se nemění.

Tím se dostáváme k paradoxu. Právní řád správně chrání právo člověka nebýt násilím zbaven své věci. Jenže v praxi může stejná skutková podstata dopadat i na jednání, jehož společenská škodlivost je nesrovnatelně nižší než u typických případů loupeže. Mezi přepadením a stržením šály je propastný rozdíl, přesto obě situace mohou skončit pod stejným paragrafem.

Při obhajobě sice lze v tomto smyslu zkusit apelovat na zásadu subsidiarity trestněprávní represe. Ta říká, že trestní zákoník by měl být používán jen v případě společenské škodlivosti. Tato argumentace ovšem nemůže uspět, protože tím, že trestní zákoník danou skutkovou podstatu již označuje za zločin, dává najevo, že dané jednání je vysoce společensky škodlivé.

Pokud soud bude shovívavý, uloží obžalovanému podmíněný trest výkonu odnětí svobody na dva roky. Ovšem je důležité vědět, že i ta představuje reálné riziko nástupu do vězení. Stačí se dopustit zcela banálního přestupku, časté jsou například dopravní přestupky způsobené rychlou jízdou, a odsouzený náhle z pohledu soudu nevede řádný život, čímž naplnil podmínku a dosud podmíněný trest se stává nepodmíněným.

Další cestou do vězení za loupež šály je už být v podmínce za jiný trestný čin. Soudce v tomto případě nemůže uložit další podmínku, a tak odsouzený nastoupí do vězení minimálně na dva roky za loupež, a také i za prvotní trestný čin, u kterého naplnil podmínku.

Soudci mohou připojit k podmíněnému trestu odnětí svobody i trest zákazu vstupu na sportovní akce. Ten ale zpravidla nepokryje všechny fotbalové akce. Soudce ve výrokové části rozsudku definuje zakázané akce na základě pořadatele. Nejčastěji uvede LFA[3], jejímž členem musí být každý klub hrající první a druhou českou nejvyšší fotbalovou soutěž a nepovinně se mohou připojit i další kluby. Širší okruh zakázaných akcí je vymezen tehdy, když je jako pořadatel uvedena i UEFA[4]. Největší záběr má uvedení pořadatele FIFA.

Ovšem i když soudce zakázané akce definuje všemi třemi výše uvedenými pořadateli, stále nejsou pokryta přátelská utkání organizovaná sportovními kluby. Také nejsou vymahatelné zápasy konané v zahraničí. V praxi tak může být přísněji zasažen fanoušek, který si může dovolit jen domácí soutěže, zatímco majetnější odsouzený si najde cestu na utkání za hranicemi.

Přesto mám za to, že tento typ sankce je účinný. Oproti odnětí svobody míří přímo do prostředí, kde byl čin spáchán. Pachatel tak nepociťuje jen abstraktní represivní zásah státu, ale také přímý a srozumitelný následek svého jednání. Právě tato bezprostřední souvislost mezi skutkem a sankcí zvyšuje pravděpodobnost, že trest splní svůj výchovný účel.

Nabízí se otázka, zda by pomohlo zavedení minimální hodnoty věci i u loupeže. Tím by se odlišily násilné útoky na majetek od stadionových excesů, které by byly sice také trestuhodné, ale s ohledem na svou povahu by mohlo být vhodnější za ně ukládat pouze určitý typ trestů. Domnívám se ale, že by to nebylo ideální řešení. Právo musí umět přísně postihnout i násilné odnětí věci malé hodnoty, pokud útok dosahuje určité intenzity. Problém tedy nespočívá v samotné existenci skutkové podstaty loupeže, ale v tom, že dává jen omezený prostor odlišit násilné přepadení od fanouškovského incidentu.

Možná proto není nejzásadnější změnit definici loupeže, ale připomínat, jak tvrdé následky může zdánlivá fanouškovská legrace mít. Kdo na stadionu strhne soupeři šálu, neriskuje jen vyvedení z tribuny. Může si odnést status pachatele zločinu a v krajním případě i cestu do vězení.

Tento článek obsadil 2. místo v soutěži o nejlepší článek s právním tématikou “Ukaž svou kreativitu XIII.”, kterou pořádá CODEXIS Academia, ve spolupráci s redakcí právního portálu Právní prostor.cz a Svazem průmyslu a dopravy.

---

[1] § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.

[2] § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb.

[3] Ligová fotbalová asociace

[4] The Union of European Football Associations