Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti aneb „výpočet renty“

Pro tyto případy je určena právě tzv. renta, jejímž účelem je dorovnat příjem zaměstnance tak, aby alespoň finančně nedoplácel na svůj zdravotní stav, který byl negativně poznamenán výkonem pracovní činnosti či prodělaným úrazem.

Pracovní úrazy a související náhradu škody upravuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve svém ustanovení § 269 a násl. Nárok na náhradu škody náleží zaměstnanci v případě, že po skončení pracovní neschopnosti není schopen vykonávat dosavadní náplň práce, nebo je mu dokonce uznána invalidita. Takovým zaměstnancům náleží nárok na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání.

Průměrný výdělek před vznikem škody se počítá za předchozí kalendářní čtvrtletí nebo předchozí kalendářní rok dle toho, co je pro zaměstnance výhodnější. Pokud zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek, který by měl reflektovat hrubou mzdu nebo plat, kterého by zaměstnanec zřejmě dosáhl. Počítá se s hrubým výdělkem, do něhož je zahrnuta mzda (plat) zúčtovaná k výplatě v rozhodném období, tedy včetně osobního ohodnocení, odměny apod. Nezahrnuje však náhrady mzdy nebo platu, odměnu za pracovní pohotovost, odměny poskytované v souvislosti s péčí o zaměstnance, cestovní náhrady, odstupné, různá plnění věrnostní nebo stabilizační povahy a podobné složky.

V případě, že je zaměstnanec uznán invalidním a náleží mu nárok na výplatu důchodu, přičte se tato dávka k výdělku dosahovanému po pracovním úrazu či zjištění nemoci z povolání. Nepřihlíží se však k případům, kdy poškozený zaměstnanec v důsledku zvýšeného úsilí vykazuje vyšší výdělek, případně se mu invalidní důchod snižuje pro souběh s jiným důchodem. Naproti tomu, v případě, že zaměstnanec odmítne nastoupit na pracovní místo, které mu zaměstnavatel zajistil, aniž by k tomu měl závažné důvody, náleží mu náhrada pouze co do výše rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Pokud by pak zaměstnanec ze své viny při výkonu zaměstnání dosahoval nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci. Tím by mělo být podchyceno, aby zaměstnanci nepřistupovali k zaměstnání laxně a náhrada odpovídala jejich skutečnému zdravotnímu stavu. Pokud tedy bude zaměstnanec odměňován například dle počtu vyrobených výrobků, přičemž jich vyrobí méně než ostatní zaměstnanci, ačkoliv to nebude zapříčiněno nepříznivým zdravotním stavem tohoto zaměstnance, bude brán v potaz výdělek ostatních zaměstnanců.

Pokud je zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, považuje se za výdělek po pracovním úrazu či zjištění nemoci z povolání výdělek ve výši minimální mzdy. Přitom je třeba vždy vycházet z minimální mzdy, která byla aktuální v době, za kterou poškozený zaměstnanec požaduje náhradu, jak konstatoval Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 472/2018. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud shrnul, že je nezbytné přihlížet také k omezení konkrétního poškozeného zaměstnance. Pokud tedy zaměstnanec s ohledem na svůj zdravotní stav není schopen vykonávat práci na plný pracovní úvazek, je nezbytné k tomu přihlédnout a snížit částku úměrně k možnostem poškozeného zaměstnance vykonávat práci. Jestliže zaměstnanec pokračoval v práci a pobíral přitom náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Uvedená úprava vede ke znevýhodnění osob, které po skončení pracovní neschopnosti nastoupí do zaměstnání, kde obdrží mzdu o vyšší než minimální výši. Pokud následně ukončí pracovní poměr a zapíšou se do evidence uchazečů o zaměstnání, nedojde k přepočtu výše renty, ačkoliv se příjmy těchto osob mohou významně snížit.

Do 30. 7. 2020 výše renty zůstávala v původně vypočtené výši poté, co přestali být vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání a nastoupili na jiné pracovní místo. Poškození zaměstnanci proto nebyli příliš motivováni nastoupit na hůře placené pracovní pozice. Dne 30. 7. 2020 však nabyla účinnosti novela č. 285/2020 Sb., kterou bylo stanoveno, že dojde k přepočtu výše renty po nástupu do nového zaměstnání. Pokud se tedy zaměstnanci nepodaří získat zaměstnání, kde by obdržel stejnou mzdu jako po návratu z pracovní neschopnosti, bude mu mzda dorovnána tak, aby byly dorovnány jeho příjmy do výše, která mu byla vyplácena před pracovním úrazem či zjištěním nemoci z povolání. Tento krok lze chápat jako motivaci poškozených zaměstnanců, aby se pokusili navzdory úrazu či nemoci nalézt další pracovní uplatnění a zařadit se do pracovního procesu, byť i za nižší mzdu.

Valorizace mzdy pro účely výpočtu nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Valorizace mzdy pro účely výpočtu nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti reaguje na ustanovení § 271u odst. 2 zákoníku práce. Toto ustanovení zmocňuje vládu, aby v reakci na změny, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, vydávala každoročně nařízení, kterým budou upraveny podmínky, výše a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, tedy prováděla tzv. „valorizaci“. V důsledku dochází každoročně k navýšení renty. Jejím smyslem je, aby po vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku došlo k zohlednění nominálního růstu mezd v zájmu zachování reálné hodnoty pobírané náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve srovnání s úrovní mezd, která tu byla v době vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku.

Vláda tedy každým rokem vydává nařízení, které by mělo upravovat výši náhrady ve smyslu uvedeného. Otázkou ovšem zůstává, ve kterých případech a do jaké míry by měla být valorizace ze strany soudů zohledňována automaticky, a kdy je naopak nezbytné, aby se osoba, která má právo na úpravu nároku s ohledem na valorizaci mezd, této úpravy sama domáhala.

V tomto směru lze konstatovat, že s ohledem na účel a smysl předmětného institutu by byl do značné míry logičtější stav, kdy by soudy valorizovaly mzdu pro účely výpočtu náhrad za ztrátu na výdělku automaticky, a to mimo jiné s ohledem na vytíženost soudů. V případě, kdy je nezbytné se valorizace domáhat samostatným řízením, dochází k duplicitnímu rozhodování o nároku se skutkovým základem, o kterém již dříve bylo rozhodnuto jako o oprávněném, což lze jen stěží považovat za efektivní přístup. Nelze přitom ani spravedlivě požadovat po poškozených, aby byli srozuměni s pojmy jako je právě valorizace, resp. systémem, jakým by ve vztahu k ní měly být uplatňovány nároky. Dle závěrů některých rozhodnutí je ovšem třeba žádat v žalobním výroku výslovně o přiznání valorizované náhrady, v opačném případě je nezbytné domáhat se valorizace v rámci samostatného řízení.

V případě OSVČ se popsaný nárok na náhradu výdělku neuplatní, neboť tyto osoby nejsou v zaměstnaneckém poměru. Neznamená to však, že v případě úrazu nemohou požadovat náhradu škody. Dle ustanovení § 2958 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, by měl v případě ublížení na zdraví škůdce odškodnit poškozeného peněžitou náhradou vyvažující vytrpěné bolesti a další nemajetkovou újmu. Pokud vznikla poškozením zdraví překážka v lepší budoucnosti poškozeného, vzniká poškozenému nárok také na náhradu za ztížení společenského uplatnění. V těchto případech je ovšem vždy třeba jasně prokázat protiprávní jednání škůdce, vznik škody a příčinnou souvislost mezi uvedeným.