Nová pravidla pro oddlužení

Pokud se člověk do dluhové pasti dostane (jedná se o stav, při kterém postupné zadlužování vede k neschopnosti splácet svoje dluhy), je oddlužení prakticky jediným způsobem, jakým se lze dluhů definitivně zbavit a začít znovu s čistým štítem.

Doposud platilo, že oddlužení mohlo být provedeno buď zpeněžením majetkové podstaty (podobá se konkursu), nebo plněním splátkového kalendáře, nebo kombinací obou těchto způsobů (tedy plněním splátkového kalendáře se současným zpeněžením majetkové podstaty nebo její části), ovšem jedině tehdy, pokud to navrhl insolvenční správce a dlužník výslovně prohlásil, že s takovým způsobem oddlužení souhlasí. Při oddlužení formou plnění splátkového kalendáře to pak fungovalo tak, že ke splnění oddlužení musel dlužník v průběhu 5 let splatit nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek (pokud dlužník splnil ještě další zákonem stanovené podmínky, insolvenční soud dlužníka osvobodil od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny). Nezajištěnému věřiteli tak v případě oddlužení muselo být vyplacenoalespoň 30 % hodnoty jeho pohledávky.

Uvedená pravidla nicméně novela mění. Způsoby oddlužení byly jednak zredukovány na dva – buď zpeněžení majetkové podstaty, nebo plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (oddlužení pouhým splněním splátkového kalendáře již možné není). Oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je pak splněno tehdy, pokud:

(a) dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši, nebo

(b) dlužník v době 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek, nebo

(c) po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů (má se za to, že tuto povinnost dlužník neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek).

Poslední varianta (c) tak umožňuje „prolomit“ dřívější 30% hranici splacení pohledávky. Pokud totiž insolvenční soud dojde k závěru, že dlužník skutečně ke splacení svých pohledávek vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, může rozhodnout o splnění oddlužení, i když došlo k zaplacení méně než 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů (teoreticky by tedy dlužník nemusel zaplatit vůbec nic).

Podobné prolomení „30 % zásady“ pak umožňuje i zvláštní režim pro starobní důchodce a invalidy, když zákon říká, že vznikl-li dlužníku nárok na starobní důchod před schválením oddlužení a tento nárok trval po celou dobu schváleného oddlužení nebo je-li dlužník invalidní ve druhém nebo třetím stupni, je oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty splněno, jestliže nebylo zrušeno po dobu 3 let od schválení oddlužení.

Může se tedy stát, že u oddlužení dlužníka – starobního důchodce/osoby invalidní - který splní podmínku, že oddlužení nesmí být po dobu 3 let od schválení oddlužení zrušeno, může dojít k oddlužení bez ohledu na to, jaká bude skutečná míra uspokojení věřitelů (může to být i podstatně méně než oněch 30 %). V této souvislosti není bez zajímavosti, že pro oddlužení dlužníka starobního důchodce/invalidní osoby již insolvenční zákon nepožaduje splnění povinnosti „vynaložit veškeré úsilí, které po něm [dlužníkovi] bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů“, jak je to stanoveno pro všechny „ostatní“ dlužníky. Tuto výjimku lze hodnotit minimálně jako nekoncepční (proč neplatí ta samá výjimka např. pro matky samoživitelky?) a nejspíše i jako nedůvodnou (byť je pravdou, že skupiny dlužníků, na které dopadá, patří k těm sociálně nejslabším).

Na závěr bych ještě rád upozornil, že na půdě EU byla v nedávné době přijata i zcela nová směrnice, která mj. zavádí i tzv. „druhou šanci“ pro podnikatele a která by měla být v průběhu dvou let promítnuta do českého právního řádu.

Směrnice zavádí nový přístup k oddlužení, dle kterého by mělo platit pravidlo, že předlužení podnikatelé by měli mít možnost se zcela zbavit svých dluhů ve lhůtě, která by neměla být delší jak 3 tři roky. Směrnice navíc nestanoví žádnou hranici pro splacení pohledávek. To by tedy mohlo teoreticky vést k zavedení stejného pravidla pro prolomení hranice pro splacení pohledávky, jak k tomu došlo na základě novely rozebírané v tomto příspěvku.

Nová směrnice tak jenom dokládá, že vývoj insolvenčního práva prochází rychlým a neustálým vývojem. V budoucnu proto v této oblasti nelze v žádném případě očekávat nějaký „legislativní klid“. Naopak je třeba počítat s tím, že další změny přijdou, co nevidět, a ctít osvědčené pravidlo, že „štěstí přeje připraveným“.