Mýty a pověry ve výkladu a aplikaci nového civilního práva - dnešní klid před zítřejší bouří Zdroj: Vladimíra Přikrylová, SAY Action

Mýty a pověry ve výkladu a aplikaci nového civilního práva - dnešní klid před zítřejší bouří

Název mého příspěvku se nabízel. Dočetl jsem se a doslechl, že mi přezdívají „katastrofik“ a mají mne za průkopníka nové metody právní interpretace - výkladu „hysterického“. Řekl jsem si tedy: čím jiným své publikum potěším, než naplním-li jeho legitimní očekávání a pozvu je k další várce katastrof a výkladové hysterie.

JUDr. Petr Čech Ph.D.  LL.M.

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M.

odborný asistent na katedře obchodního práva PF UK v Praze

JUDr. Petr Čech, Ph.D., LL.M.

odborný asistent na katedře obchodního práva PF UK v Praze

Často dostávám dotaz, zvláště od novinářů, jak s odstupem více než roku od účinnosti nového civilního práva hodnotím svá dřívější vyjádření a varování před jeho riziky a problémy. Na pozadí vždy cítím – vždyť se nic neděje, tak přiznejte, jak jste se mýlil. Dovolím si zatím neslevit ze svých obav. Může se zdát, že vše je v pořádku. Uzavírají se smlouvy, sňatky. Zakládají společnosti, rodiny, spolky a zdánlivě nic špatného se nikomu neděje. Přesto bych trval na tom, že problémy se vrší. Zatím dřímají pod povrchem a mnozí je nevnímají. To ovšem neznamená, že nejsou, a velké.

Pozoruji, že mezi uživateli i odborníky panuje značná nejistota a často nízké povědomí o pravém obsahu nového práva. Mnohé funguje na principu naděje. Prakticky nejsme schopni spolehlivě poradit, jak si kdo má počínat, chce-li jednat plně v souladu s novými pravidly a získat jistotu, že nedojde újmy. Praxe tomu odpovídá. Výstižně to vyjádřila jedna kolegyně: „Neznalost zákona neomlouvá, ale dává klidné spaní.“ V tomto režimu vznikají mnohé smlouvy a jiné právní dokumenty. Ať uživatelé vynaloží sebevětší úsilí, nakonec „zavřou oči a podepíšou“ a doufají, že smlouvu nikdy nikdo nebude zkoumat a posuzovat, jak důkladně ošetřili všechna rizika plynoucí z nové úpravy a zohlednili možné varianty a úskalí jejího výkladu. Není divu, že v tomto kontextu se zakládá na budoucí problémy, které až se objeví, bude pozdě řešit. Mezitím se multiplikují do stovek, ne-li tisíců případů.

Abych svá slova doložil, předkládám několik příkladů, v nichž v praxi převažují určité postupy, nezřídka podporovány odbornou literaturou, ba i rozhodnutími soudů nižších stupňů, o nichž však z jiných odborných či justičních kruhů zaznívá, že neobstojí. I někteří soudci Nejvyššího soudu na svých školeních prohlašují, že kdyby o nich měli rozhodnout, přiklonili by se k jinému výkladu.

Funkční období člena voleného orgánu akciové společnosti na dobu neurčitou?

Začněme třeba funkčním obdobím člena představenstva nebo dozorčí rady akciové společnosti. V § 439 odst. 3§ 448 odst. 4 zákona o obchodních korporacích se prosadila plná dispozitivita úpravy jeho délky. Padl tedy limit pěti let, který jsme znali v obchodním zákoníku. To jsme někteří z nás začali vykládat tak, že stanovy by mohly určit i funkční období na dobu neurčitou, tedy tak dlouhé, dokud daný člen nebude z funkce odvolán či mu funkce nezanikne jinak. Vycházeli jsme z argumentu, že pokud zákon nestanoví limit, je čistě na stanovách či smlouvě o výkonu funkce, jak dlouhé funkční období vymezí, včetně doby neurčité. Také jsem kdysi na tuto možnost upozorňoval a nebyl jsem sám.

Postupně se však začal prosazovat názor jiný. Dnes mezi soudci senátu 29 Nejvyššího soudu, ale třeba i prof. Dědičem, převažuje mínění opačné. Když funkční období, tak jen na konkrétní přesně vymezenou dobu, a to ještě nikoliv příliš dlouhou (například 20 let by už patrně neobstálo). Sám bych nyní akcionářům nedoporučil, aby funkční období ve volených orgánech vymezili na dobu neurčitou. V některých komentářích lze přesto číst, že to je v pořádku. Viz třeba názor V. Filipa a J. Lasáka uvedený v publikaci Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. II. díl (§ 344 až 786), Wolters Kluwer, Praha, 2014, na str. 2048 (pokud jde o představenstvo) a 2117 (ve vztahu k dozorčí radě). Soudci Nejvyššího soudu ze senátu 29 na školeních varují, že nepřipustí funkční období na dobu neurčitou. Pokud je společnosti do stanov vtělí (vím o několika takových případech), lze předpokládat, že Nejvyšší soud takové určení prohlásí za neplatné. Prosadilo by se pak pravidlo zákonné. To nabízí velice krátké funkční období, pouhý rok pro člena představenstva a tři pro člena dozorčí rady.

V dotčené společnosti by tak dlouhá léta mohli žít v přesvědčení, že mají plně obsazeny orgány. Až po čase zjistí, že ujednání stanov o neurčité době je neplatné, bude třeba zpětně dovodit, že členům představenstva funkce zanikla už rok od volby, členům dozorčí rady po letech třech. Po deseti letech tak v konkrétní společnosti mohou shledat, že devět let nemají funkční představenstvo a sedm let dozorčí radu. Zatím je klid. Společnosti s takovou úpravou ve stanovách mohou dovozovat, utvrzeny citovaným dílem, že po právu. Až však Nejvyšší soud potvrdí opačné stanovisko, vyvstane v jejich minulosti značný problém. Snad ne z hlediska zastupování navenek. Budou-li třetí osoby jednat v dobré víře v zápis členů představenstva do obchodního rejstříku, bude společnost vázána i jednáním těch, kteří v době, kdy společnost zastupovali, ve funkci již nebyli. I když je otázka, zda potvrdit dobrou víru v nesprávné právní posouzení přípustnosti funkčního období na dobu neurčitou. Snad ano – i vzhledem k publikovaným názorům, které takové posouzení podporují. Ve vnitřních poměrech společnosti však letitá absence členů volených orgánů nesnáze přece jen způsobí.

Změna společenské smlouvy per rollam jen s úředně ověřenými podpisy?

Mohu uvést další příklad. Na počátku letošního roku vyšlo v Obchodněprávní revue (č. 1/2015) rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z 20. října 2014, sp. zn. 7 Cmo 171/2014. Autorsky je komentoval Dr. Holejšovský ze senátu, který je přijal. Z rozhodnutí se kromě jiných (a myslím, důležitých, příznivých a správných) závěrů nepřímo podává, že na základě § 175 odst. 3 zákona o obchodních korporacích lze v režimu per rollam změnit společenskou smlouvu společnosti s ručením omezeným jen s úředně ověřenými podpisy. Podobně v květnovém čísle rozhodnutí téhož senátu stejného soudu z 3. března 2015, sp. zn. 7 Cmo 455/2014.

Ustanovení § 175 odst. 3 zákona o obchodních korporacích skutečně předvídá, na rozdíl od starého práva i dnešní úpravy akciové společnosti, že pokud valná hromada, respektive společníci společnosti s ručením omezeným, rozhodují per rollam, tedy mimo zasedání, potom i tam, kde je nezbytný notářský zápis o usnesení, pokud by rozhodovala valná hromada na zasedání, postačí úředně ověřit podpis. Zdánlivě tedy není nutno, aby každé vyjádření hlasujícího společníka mělo formu notářského zápisu s přiloženým textem rozhodnutí, pro něž společník hlasuje. Zdálo by se tak, že ohledně všech usnesení, která se na zasedání valné hromady přijímají ve formě notářského zápisu, je možné v režimu per rollam utéci před požadavkem notářského zápisu a spokojit se s úředně ověřeným podpisem z pošty či matriky.

V části teorie jsme však od počátku pochybovali, zda lze pravidlo skutečně vztáhnout na všechny typy usnesení, o kterých se na zasedání valné hromady pořizuje notářský zápis. Zda přece jen nedovodit výjimku vzhledem ke specialitě některých ustanovení, a to zrovna ve vztahu ke společenské smlouvě a jejím změnám. Domnívám se, že společenská smlouva společnosti s ručením omezeným má formu upravenu speciálně v ustanovení § 8 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, které pro ni vyžaduje notářský zápis. Na to navazuje § 564 občanského zákoníku. Z něj se podává, že ke změně v obsahu právního jednání, pro něž zákon předepisuje určitou formu, je nezbytná forma stejná nebo přísnější. Můžeme se tedy ptát, které pravidlo upřednostnit. Ustanovení § 175 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, tedy že cokoliv, o čem by se na valné hromadě pořizoval notářský zápis, v režimu per rollam tento zápis nevyžaduje? Anebo je třeba mít za speciální § 8 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve spojení s § 564 občanského zákoníku, vyžadující pro společenskou smlouvu společnosti s ručením omezeným a její změny vždy formu notářského zápisu? Při řešení této kolize nemůžeme pominout naše závazky plynoucí z unijního práva. Ty hovoří jednoznačně. Směrnice 2009/101 (bývalá první) klade na členské státy v článku 11 jasný požadavek, aby v těch státech, jejichž právní předpisy nestanoví předběžnou správní nebo soudní kontrolu při zakládání společnosti, byl akt, kterým se společnost zakládá, jakož i jeho změny, úředně sepsán. U nás nemáme předběžnou kontrolu, rejstříkové soudy ji neprovádějí. Jsme tedy povinni zabezpečit, aby byl notářský zápis pořízen o každé společenské smlouvě společnosti s ručením omezeným i její změně. V této situaci se obávám, že se budeme muset přiklonit na stranu speciality § 8 odst. 1 zákona o obchodních korporacích ve spojení s § 564 občanského zákoníku. V tomto směru tedy obě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pokládám za nesprávná a k témuž výkladu se postupně přiklonili i další kolegové, např. Dr. Šuk z Nejvyššího soudu. Lze tedy opět pochybovat, zda by Nejvyšší soud závěr vrchního soudu podpořil. Ke změnám společenské smlouvy s úředně ověřenými podpisy v režimu per rollam přitom dochází masově, jak dokládají citovaná rozhodnutí. Společníci a jejich právní zástupci jsou za § 175 odst. 3 zákona o obchodních korporacích vděční. Mají dojem, že spoří náklady i čas, nemusejí k notáři, mění společenské smlouvy na poště a jsou rádi. Nové civilní právo si pochvalují, varování před jeho riziky nerozumějí. Až se ale časem prosadí nastíněný výklad (pokud se prosadí) a v dané společnosti nastane spor o ustanovení takto změněné společenské smlouvy, lze předvídat, co nastane. Potom bude pozdě zpětně cokoliv napravovat. Minulost změnit nepůjde a budoucnost bude záviset na vůli společníků po rozumné domluvě. Společníci budou konfrontováni se situací po řadu let neplatných změn společenských smluv, s dlouhodobým postupem dle neplatných ujednání, atd. To je budoucí bouře z názvu mého příspěvku, jíž se obávám. Až v jedné společnosti problém vyplave na povrch, až se dostane k Nejvyššímu soudu a ten případně podpoří nastíněný výklad, až o něm média začnou referovat, nepůjde již jen o tuto jednu společnost. Dotčeny jich budou stovky, tisíce.

Pracovní poměr zástupce právnické osoby v orgánu, jehož je právnická osoba členem?

Do třetice poslední příklad z oblasti obchodních společností. Z původně nesprávného výkladu znovu usvědčuje i mne. Podle obecné úpravy v občanském zákoníku, kterou zákon o obchodních korporacích až na výjimky nemodifikuje, se členem představenstva či dozorčí rady akciové společnosti, ale i jednatelem společnosti s ručením omezeným může stát libovolná právnická osoba. U monistické akciové společnosti je právnická osoba vyloučena jedině z předsednictví ve správní radě a z funkce statutárního ředitele. Angličané takovým členům volených orgánů říkají corporate directors. Při jejich úpravě jsme se inspirovali právě ve Velké Británii. Předkladatelé hlásali naše přibližování se moderním trendům v jejím právu. Narážíme však na problémy.

První se týká zástupců. Právnická osoba musí být v orgánu, jehož je členem, zastoupena konkrétní osobou fyzickou. Podle § 154 občanského zákoníku musí do orgánu vyslat svého „člověka“, aby ji v něm zastoupil. Potíž je ve vztahu takového zástupce k právnické osobě, již má zastoupit. Dávno jsme vyjasnili, že na samotný výkon funkce člena orgánu, dokonce ani prokury, nelze uzavřít pracovní smlouvu. Judikatura i právní teorie zdůrazňuje, že nejde o závislou činnost. Ještě donedávna jsme ale v teorii obchodního práva vesměs tvrdili, že zástupce člena orgánu, kterým je právnická osoba, v tomto orgánu by do pracovního poměru k zastoupené právnické osobě vstoupit mohl, a to i (jen) na výkon takového zastoupení. Zástupce právnické osoby v orgánu jiné právnické osoby v takovém orgánu nevystupuje sám za sebe, není jeho členem, nýbrž zastupuje v něm korporátního člena, který jej do orgánu vyslal. Domnívali jsme se, že na takové zastoupení by pracovní poměr vzniknout mohl. Zástupce je příkazníkem zastoupeného, jeho zmocněncem, musí plnit pokyny zmocnitele – příkazce, lze tudíž uvažovat o jeho závislosti a tím i pracovním poměru. Znám několik společností, které to takto i zorganizovaly. Do svého orgánu neposadily fyzické osoby, nýbrž společnosti s ručením omezeným a ty do tohoto orgánu fyzické osoby vyslaly jako své zástupce v pracovním poměru. Nikoli ke společnosti, o jejíž orgán se jedná, nýbrž k té, která jako corporate director v orgánu zasedla. Výsledkem je pracovní poměr dané fyzické osoby, což je často i účel celé konstrukce. Dokonce i odborná literatura takový stav nepřímo připouští. Bohužel, opět se ukazuje, že nejspíš nebude fungovat. Pochybnosti vyplynuly z debat mezi soudci senátů 29 a 21 Nejvyššího soudu. Ze senátu 21 zaznívá, že nebude možné tolerovat pracovní poměr ani u zástupce korporátního člena, pokud jde o výkon takového zastoupení. Důvod spočívá především v právní úpravě odpovědnosti za škodu za neřádný výkon tohoto zastoupení. Zákon o obchodních korporacích i na zástupce vztahuje neomezenou úpravu odpovědnosti za péči řádného hospodáře. Péči a odpovědnost za ni sdílí jak korporátní direktor, tak jeho zástupce. Z pohledu zásad pracovního práva údajně nelze připustit, abychom zaměstnance v pracovním poměru podrobili neomezené odpovědnosti za škodu, třeba by to bylo nikoliv vůči zaměstnavateli, nýbrž společnosti, do jejíhož orgánu by byl zaměstnanec vyslán, aby v něm svého zaměstnavatele zastupoval. Na Nejvyšším soudu tak krystalizuje názor, dle něhož takový zástupce nemůže být vůči zastoupenému v pracovním poměru. Je zřejmě jen otázkou času, než jej Nejvyšší soud v konkrétní věci vysloví a tím zaskočí mnohé, kdo budou vycházet z opačného závěru. Společnosti, které do orgánů, jichž jsou členy, vyšlou své zaměstnance, i samotní zaměstnanci, se podiví, až zjistí, že na výkon takového zastoupení jim pracovní poměr nevznikl. Nastanou stejné problémy, jaké jsme řešili u samotných členů statutárních orgánů a prokuristů. Přípustné budou snad leda souběžné pracovní poměry takových zástupců, vždy však na jinou činnost pro zaměstnavatele, než jeho samotné zastupování v orgánu jiné právnické osoby.

Problém týkající se corporate directors má ale i jiný rozměr, obecnější. Při jejich úpravě jsme se inspirovali anglickým právem ve stavu, ve kterém již není, a bohužel nebylo, ani když jsme zákon o obchodních korporacích tvořili. Ještě v roce 2006, když Angličané přijímali nový Companies Act, na corporate directors nahlíželi s rostoucí skepsí. Nedobrá zkušenost s četnými zneužitími je přiměla vtělit do zákona první omezení. Ta spočívala v požadavku, aby alespoň jedním členem orgánu byla vždy fyzická osoba. My jsme omezení nepřevzali. Recipovali jsme stav, který sama Británie v roce 2006 opustila. Aktuální vývoj v anglickém právu staví naše rozhodnutí do ještě horšího světla. Dne 27. března 2015 se součástí anglického práva stal Small Business Enterprise and Employment Act, který novelizoval i Companies Act z roku 2006. Klíčová změna spočívá v tom, že korporátní členy orgánů (až na několik výjimek) zakázal. Ve Velké Británii tedy právnické osoby v orgánech společností zasedat (až na zmíněné výjimky) výhledově nebudou. Četba důvodů, proč Britové k tomuto kroku přistoupili, je exkurzí do našich vlastních budoucích problémů. Nevěřím, že se nám vyhnou, že naši uživatelé úpravu nezneužijí, jako se stalo v Británii. Je smutné, kterak doháníme svět a modernizujeme své právo dle jeho vzoru, avšak ve stavu, ve kterém tyto vzory již nejsou. Výsledkem je nová zaostalost. Podobné příklady bych mohl uvést vzhledem k právu rakouskému či německému. Také z těchto úprav jsme převzali instituty, které v nich již neplatí; tamní zákoník prošel novelou či obsah jím stanovených pravidel doznal změn vývojem judikatury, aniž jsme recipovali i je.

Závěrem

To jsou příští bouře z názvu mého příspěvku. Některé tušíme, třeba zatím v úzkém kruhu kolegů, s nimiž máme možnost problémy promýšlet a diskutovat. Jiné odhalíme později. Široká odborná veřejnost, tím spíše uživatelská, zatím (jak se obávám) žije v mnoha mýtech, v nichž ji nezřídka utvrzujeme publikovanými názory či dokonce soudními rozhodnutími. Až se výklad ustálí a vyjde najevo pravý stav věci, nepochybně nastane mnohá deziluze a nejeden problém, jejž nepůjde snadno řešit. A tak mi dovolte zakončit návratem na začátek. Ano, uzavírají se smlouvy i sňatky, zakládají společnosti, rodiny a spolky. Zdánlivě se tolik neděje a máme naději. Třeba i na to, že „hysterický“ a „katastrofický“ Čech prostě jen neměl pravdu. Dovolím si však toto přiznání nějaký čas ještě přece jen neučinit.


Kongres Právní prostor 2015

Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR

Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/    

kongres obchodní společnost statutární orgán právní prostor 2015

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články