Správní právo | Karolina Drachovská | 30.08.2018 Také v kategorii:
Procesní právo

Rozhovor - Josef Černohlávek: Rozhodčí řízení jako alternativní způsob řešení stavebních sporů Zdroj: J. Černohlávek

Rozhovor - Josef Černohlávek: Rozhodčí řízení jako alternativní způsob řešení stavebních sporů

Asi nejznámějším a nejrozšířenějším alternativním způsobem řešení sporů je rozhodčí řízení. Jaké jsou jeho výhody? Najdou tyto výhody využití též ve sporech v oblasti stavebnictví? Na co si dát případně pozor? Názory Dr. Josefa Černohlávka - advokáta a rozhodce zapsaného v seznamu rozhodců při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR a v seznamu rozhodců vídeňského rozhodčího centra VIAC, který se ve své praxi specializuje na spory ve stavebnictví - se dočtete v následujícím rozhovoru.

Karolina Drachovská

Karolina Drachovská

redaktor

Karolina Drachovská

redaktor

V čem spočívají výhody rozhodčího řízení jako způsobu řešení stavebních sporů?

Domnívám se, že rozhodčí řízení má místo právě v oblastech, kde jsou pro rychlé a kvalitní rozhodnutí sporu nutné nejen právní znalosti, ale velmi vhodná je také praktická zkušenost s určitým dalším oborem, jako je např. medicína, informační technologie, strojírenství, nebo právě stavebnictví. V rozhodčím řízení má totiž obvykle každá ze stran sporu možnost jmenovat za sebe jednoho rozhodce (člena rozhodčího senátu) a tímto rozhodcem může být právě člověk, který má se stavebními spory zkušenosti. Podle zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů není nutné, aby byl rozhodce právník. Proto může být členem rozhodčího senátu např. také specialista na stavebně - technické otázky. Jednou z výhod rozhodčího řízení je tedy to, že spor může rozhodovat člověk, který se v předmětu sporu skutečně vyzná a má s ním zkušenosti. 

U běžného (státního) soudu se naopak mnohdy setkávám s tím, že soudce (v praxi často spíš soudkyně) má ke stavebním sporům jistý odpor, a to např. i proto, že se ve stavebně technické problematice příliš nevyzná. To se pak projeví i na tom, že projednávání stavebního sporu před soudem trvá podstatně déle, než je tomu u jiných sporů. Někdy mám pocit, že soudce čeká, až se strany zdlouhavým sporem unaví a nakonec raději samy uzavřou smír, což soud zbaví obtížné povinnosti rozhodovat. Značná délka stavebních sporů má samozřejmě i jiné příčiny. Mezi ně patří např. obsáhlost soudního spisu, který si soud musí nastudovat – jen samotná smlouva o dílo má obvykle desítky stran. Obtížnost rozhodování o stavebních sporech zvyšuje i fakt, že mnohé z listinných důkazů jsou pro soud těžko srozumitelné (mám na mysli např. dlouhé výkazy provedených prací nebo části projektové dokumentace). Kromě toho se při stavebních sporech často provádí jako důkaz znalecké posudky a jejich příprava také zabere značný čas. 

Jaké konkrétní výhody skýtá rozhodčí řízení oproti běžnému řízení před soudem? 

Kromě toho, že o sporu může rozhodovat specialista na danou oblast, by mezi výhody rozhodčího řízení měla patřit i jeho vyšší rychlost. Například podle Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR si strany sporu mohou – pokud zaplatí zvýšený soudní poplatek - dohodnout rozhodnutí sporu v urychleném řízení, kdy rozhodčí soud vydá rozhodčí nález do dvou či čtyř měsíců. Osobně se ale domnívám, že pro kvalitní rozhodnutí složitého stavebního sporu dva měsíce nestačí. Má-li strana zájem na rychlém projednání sporu, měla by se zajímat i o časovou vytíženost rozhodce. Z pohledu rychlosti projednávání sporu někdy není vhodné jmenovat jako rozhodce známého a vytíženého právníka, který na jeho řešení nebude mít tolik času.

Mezi výhody rozhodčího řízení počítám i fakt, že rozhodci nejsou – na rozdíl od obecných soudů – vázáni judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která je právě v oblasti stavebních sporů někdy dost formalistická a ve svých důsledcích nespravedlivá. Mám na mysli např. konstantní judikaturu, podle které zhotovitel stavby nemá nárok na zaplacení ceny víceprací v situaci, kdy smlouva o dílo může být měněna jen písemně a ohledně provedených (a nezaplacených) víceprací nebyl uzavřen písemný dodatek k této smlouvě. Touto judikaturou rozhodce není vázán, a může proto rozhodnout např. v závislosti na tom, co bylo ve skutečnosti příčinou víceprací nebo zda s nimi zhotovitel mohl předem počítat. To je ovšem pracnější a časově náročnější postup než zamítnutí žaloby z formálních důvodů. V případě, který jsem právě popsal, může být tedy volba rozhodce výhodnější alternativou pro zhotovitele stavby, protože mu umožní, aby za své vícepráce dostal zaplaceno. 

K výhodám rozhodčího řízení patří i to, že rozhodčí řízení je neveřejné a rozhodci jsou povinni zachovávat mlčenlivost o předmětu sporu. To může být pro účastníka sporu významné v případě, že nechce, aby se o jeho sporu, během něhož mohou být projednávány např. cenové či jiné důvěrné informace, dozvěděla konkurence.

V České republice má rozhodčí řízení v poslední době spíše negativní pověst, dalo by se říci, že prochází jistou krizí důvěry. Čím je tato krize způsobena a v čem tkví hlavní nevýhody rozhodčího řízení? 

Ano, rozhodčí řízení poslední dobou v České republice skutečně prochází krizí. Jsme svědky toho, že státní úřady i velké společnosti zakázaly svým právníkům používat rozhodčí doložky s odůvodněním, že rozhodčí řízení je nepředvídatelná loterie. K tomu je vedou špatné zkušenosti s rozhodčím řízením, při kterém třeba měly pocit, že si rozhodci s rozhodováním sporu nedali moc práce, nevypořádali se s tvrzeními stran, rozhodli v rozporu s platným právem, řízení trvalo příliš dlouho nebo dokonce mají podezření na to, že výsledek rozhodčího řízení byl ovlivněn korupcí či určitými klientelistickými vazbami mezi rozhodcem, účastníkem řízení a rozhodčím soudem. Stává se také, že rozhodci jsou po určitou dobu nečinní a rozhodčí řízení, které by mělo být teoreticky kratší než standardní soudní řízení, ve skutečnosti trvá stejně dlouho, ne-li déle. 

Domnívám se, že hlavní příčina těchto problémů není v legislativní úpravě, ale v osobách rozhodců.  Někteří rozhodci hřeší na to, že nad nimi už není běžná odvolací instance, která by mohla přezkoumávat věcnou správnost jejich rozhodnutí, a proto řízení vedou ledabyle, s cílem snížit množství svojí práce a bez ohledu na to, zda se řádně vypořádají se všemi tvrzeními stran a navrženými důkazy. Rozhodčí nález obvykle nepodléhá dalšímu přezkumu, i věcně chybný rozhodčí nález je pro strany závazný stejně, jako pravomocný rozsudek soudu. Soud sice může rozhodčí nález zrušit, ale může tak učinit jen z výjimečných (více méně procesních) důvodů, které jsou stanoveny v zákoně o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Soud už nemůže rozhodčí nález přezkoumávat po věcné stránce. Strany se sice mohou dohodnout, že rozhodčí nález podléhá odvolacímu přezkumu jinými rozhodci, avšak tím se vytrácí zásadní výhoda rozhodčího řízení, a to jeho rychlost.

Je také pravda, že rozhodce je - jakožto soukromá osoba – podroben menší kontrole, než „státní“ soudce, což s sebou nese větší možnosti ovlivňování a korupce. Nemusí jít přitom vysloveně o korupci, ale třeba jen o to, že se rozhodce zná s advokátem účastníka sporu a navzájem si snaží vyhovět. Z tohoto pohledu považuji za nevhodnou situaci, kdy jedna osoba může u stejného rozhodčího soudu jednou vystupovat jako advokát a podruhé jako rozhodce. Takový člověk jeden den rozhoduje v senátu s jiným rozhodcem jako jeho kolega a druhý den předstupuje před téhož rozhodce jako advokát účastníka řízení. Tím se však stírá potřebná bariéra mezi rozhodujícím orgánem a účastníkem řízení, resp. jeho advokátem.   

Nebezpečí neférového rozhodování se zvyšuje, pokud je rozhodčí instituce nějak propojena s účastníkem řízení, který jí trvale zadává rozhodování svých sporů. Může jít například o situaci, kdy advokátní kancelář zřídí ve formě obchodní společnosti rozhodčí soud a tomuto rozhodčímu soudu jsou pak trvale předkládány k rozhodování spory klienta této advokátní kanceláře. 

Skutečnost, že rozhodci mají při rozhodování značnou volnost, se může také negativně projevit na předvídatelnosti rozhodnutí. Zatímco u obecného soudu lze – při znalosti judikatury – do určité míry předvídat, jak věc dopadne, rozhodčímu řízení je někdy vytýkáno, že je nepředvídatelnou loterií. Fakt, že rozhodci nejsou vázáni judikaturou, může být tedy výhodou i nevýhodou. 

Mnohé z výše uvedených negativních jevů mohou samozřejmě nastat i v běžném soudním řízení. U obecného soudu je však ještě možnost korigovat chybné rozhodnutí v odvolacím řízení, či případně prostřednictvím mimořádného opravného prostředku (zejména dovolání, ústavní stížnost). Daní za tento kontrolní mechanismus je však větší délka soudního řízení. 

Co může účastník rozhodčího řízení udělat pro to, aby výše zmíněná negativa eliminoval? 

Účastník si může vybrat osvědčenou rozhodčí instituci a hlavně má možnost určit za sebe osobu rozhodce. V běžném soudním řízení si účastník svého soudce vybírat nemůže. Je mimořádně důležité, aby si strany zvolily rozhodce, který je nejen zkušený, ale také skutečně nezávislý a má na rozhodování sporu zároveň dost času. Rozhodcem by měl být nestranný odborník, který zároveň provede svou práci pořádně, tj. nebude litovat námahy při zjišťování skutkového stavu věci a reagování na argumenty stran. Rozhodci totiž v současném systému nejsou dostatečně motivováni k tomu, aby odvedli svou práci rychle, důkladně a kvalitně – za rozhodnutí sporu je rozhodce zpravidla honorován stejnou částkou bez ohledu na to, jak důkladně se jí věnoval. Rozhodcova motivace je tedy do značné míry jen morální.    

Dodávám, že člen rozhodčího senátu jmenovaný účastníkem sporu není něco jako účastníkův další advokát, který by měl v senátu prosazovat stanovisko účastníka, jenž jej jmenoval. Každý rozhodce musí být při své činnosti nestranný a nezávislý, a to i na účastníkovi, který jej jmenoval.    

Objevují se na straně státu nějaké snahy, jak současnou situaci krize rozhodčího řízení řešit? Pomohla by například legislativní změna v tom smyslu, že by soudy měly širší možnost přezkoumávat věcnou správnost rozhodčích nálezů? Případně přísnější požadavky na osobu rozhodce (např. vysokoškolské vzdělání v oboru)?

Domnívám se, že podmínkou kvalitního rozhodčího řízení je mimo jiné vysoká morální kvalita rozhodců – konkrétně to, že se rozhodce nenechá ovlivnit a že udělá svoji práci rychle a pořádně, i když se to nijak neprojeví na výši jeho honoráře. Soudce obecného soudu je k odvedení kvalitní práce motivován tím, že pokud jeho rozhodnutí bude z nějakého důvodu vadné, odvolací instance může rozhodnutí zrušit a vrátit mu věc zpátky k dalšímu řízení. Pokud by tedy soudce neodvedl svou práci řádně, může to pro něj znamenat, že bude muset o stejné věci rozhodovat ještě jednou, takže se objem jeho práce ve stejné kauze nakonec zvýší. Proto je pro něj jednodušší udělat vše pořádně hned napoprvé. Tuto motivaci rozhodce nemá, jelikož jeho rozhodnutí nepodléhá odvolacímu přezkumu běžnému v soudní soustavě. Tím více jsou důležité jeho zásady, které mu nedovolí nejen porušit princip nestrannosti, ale ani odvést práci ledabyle a nekvalitně. 

V této souvislosti si musíme položit otázku, jestli v současné české společnosti rozhodčí řízení vůbec může řádně fungovat. Domnívám se, že může, ale je třeba najít rozhodce, který je odborně i mravně na výši, je pracovitý a má pro rozhodování kauzy dost času. Najít takovou osobu není úplně snadné.

Myslím si, že by nepomohla legislativní změna v tom smyslu, že rozhodce musí mít vysokoškolské vzdělání v oboru. V současnosti už tomu fakticky tak je (většina rozhodců jsou absolventi právnických fakult) a na zlepšení kvality rozhodčího řízení to vliv nemá. 

Pokud by soudy získaly širší možnost přezkoumávat věcnou správnost rozhodčích nálezů, popřely by se tím důležité výhody rozhodčího řízení, a to jeho rychlost (po rozhodčím řízení by totiž o stejné věci probíhalo ještě jedno řízení před obecným soudem), nezávislost na rozhodovací činnosti soudů (soudy by mohly např. korigovat právní názory rozhodců a nutit je tím k respektování stávající judikatury) i neveřejný charakter rozhodčího řízení (řízení před obecným soudem je totiž veřejné). Pokud by soudy získaly širší možnost přezkoumávat věcnou správnost rozhodčích nálezů, rozhodčí řízení by začalo ztrácet svůj smysl.  

Využívají obecné soudy svou pravomoc rušit rozhodčí nálezy, nebo rozhodcům do jejich činnosti spíše nezasahují?

Soud může rozhodčí nález zrušit jen na návrh jedné ze stran sporu (tj. účastníka rozhodčího řízení) a jen v případě, že nastal některý z důvodů vyjmenovaných v § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Přestože důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu není mnoho a jsou spíše jen procesního charakteru, soudy podle mých zkušeností tuto možnost neváhají využít a zákonná ustanovení umožňující zrušení nálezu vykládají poměrně široce. Důvodem pro zrušení nálezu bývá např. i to, že rozhodci dostatečně nepoučili účastníka řízení podle § 118a o. s. ř. o tom, že by měl ještě doplnit svá skutková tvrzení nebo důkazní návrhy. Stejně tak může být rozhodčí nález zrušen pro vady v doručování nebo proto, že rozhodci bez řádného odůvodnění neprovedli účastníkem navržený důkaz nebo kvůli tomu, že strana nedostala možnost vyjádřit se k tvrzení či důkazu protistrany.

Jak bylo již zmíněno, rozhodčí řízení je hojně využíváno právě při řešení sporů v oblasti stavebnictví. Rozhoduje stavební spory podle Vaší zkušenosti častěji jediný rozhodce nebo senát? Považujete nějakou z variant za vhodnější? Pokud ano, kterou, a proč? 

Protože ve stavebních sporech může jít často o hodně (přinejmenším z finančního hlediska), jsou zpravidla rozhodovány tříčlenným senátem. Na to strany obvykle pamatují už v rozhodčích doložkách obsažených ve smlouvě o dílo. 

Obecně nedoporučuji, aby složitější spory rozhodoval jediný rozhodce, který je snadněji ovlivnitelný, než tříčlenný rozhodčí senát. V senátu se totiž rozhodci alespoň kontrolují navzájem, kdežto jediný rozhodce není vystaven v podstatě žádné kontrole – jeho činnost nemohou korigovat ani spolurozhodci (členové senátu), ani odvolací instance, jako je tomu u obecných soudů. Výhodou vícečlenného rozhodovacího tělesa je i to, že „víc hlav víc ví“. Různí rozhodci tedy mohou přicházet s názory a postřehy, které by jediného rozhodce třeba nenapadly. Členové rozhodčího senátu se mohou na věc podívat také z jiného úhlu než předseda senátu a vyvést jej z určitých stereotypů. Bohužel jsem někdy svědkem toho, že role běžných členů senátu je spíše pasivní a veškerou práci odvede předseda, jehož názor na věc je také dominantní. 

Uvedl jste, že jednou z výhod rozhodčího řízení může být i to, že rozhodci nejsou vázáni panujícím právním názorem a judikaturou vyšších soudních instancí. Platí tato teze bez dalšího?

Pokud se rozhodce odchýlí od judikatury obecných soudů, měl by se zamyslet nad tím, zda tato odchylka nemůže vést ke zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. To by mohlo hrozit v případě odchylky od procesní judikatury, kterou by pak soudy mohly považovat za situaci, kdy straně nebyla poskytnuta možnost projednat věc před rozhodci, což je jeden z důvodů pro zrušení nálezu soudem. Naproti tomu, pokud se rozhodci odchýlí od judikatury k hmotněprávním otázkám, obecně zde nevidím nebezpečí, že by kvůli tomu měl být rozhodčí nález později zrušen. 

Jestliže účastník v rozhodčím řízení argumentuje nějakým judikátem a rozhodci dojdou k závěru, že se závěry takového judikátu nesouhlasí, považuji za vhodné, aby to bylo v rozhodčím nálezu odůvodněno. 

V rozhodčím řízení ale nastávají i situace, kdy je naopak vhodné odůvodnit rozhodčí nález existující judikaturou. Rozhodci tak dají najevo, že jejich právní názor nijak nevybočuje, ale má širší platnost. 

Jak je potenciál rozhodčích řízení ve stavebních věcech využíván v zahraničí? Mohli bychom zde najít nějakou inspiraci?

Inspirací by mohlo být třeba řízení o řešení sporů podle vzorových obchodních podmínek vydávaných Federací FIDIC (jak známo, FIDIC je Mezinárodní federace konzultačních inženýrů ve stavebnictví). V těchto vzorových podmínkách, které jsou u mnoha velkých staveb používány namísto smlouvy, je zakotven způsob rychlého řešení sporů přímo na stavbě prostřednictvím Rady pro řešení sporů. Rada pro řešení sporů je orgán složený z jedné nebo ze tří vhodně kvalifikovaných osob, které jsou jmenovány jednak objednatelem, jednak zhotovitelem. Účelem Rady pro řešení sporů je vyřešit vznikající spor rychle a operativně ještě během výstavby. Rozhodnutí této rady však není rozhodčím nálezem, který by byl vykonatelný stejně, jako rozsudek obecného soudu (právě popsané rozhodování rady není rozhodčím řízením ve smyslu zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Pokud zhotovitel či objednatel nesouhlasí s rozhodnutím Rady pro řešení sporů, mají se strany podle podmínek FIDIC ještě pokusit vyřešit svůj spor smírně. Nedojde-li k uzavření smíru, proběhne rozhodčí řízení, tj. spor rozhodnou tři rozhodci podle Pravidel rozhodčího řízení Mezinárodní obchodní komory (ICC). 

Rozhodnutí Rady pro řešení sporů by mělo být tedy rychlé, ale pokud s ním jedna ze stran nesouhlasí, není konečné. Dokážu si však představit situaci, že do smlouvy o dílo bude zařazena rozhodčí doložka, díky které získá rozhodnutí Rady pro řešení sporů charakter rozhodčího nálezu, a bude tím pádem vykonatelné stejně, jako rozsudek obecného soudu. Pro složitější spory o větších částkách bych však tento způsob řešení sporů nedoporučoval.

Úvodem tohoto rozhovoru zmiňujete, že spory v otázkách stavebních trvají déle, než je tomu v jiných oblastech. Jakým způsobem mohou účastníci přispět ke zkrácení doby projednávání stavebních sporů?

Někdy si účastníci za dlouhou dobu projednávání sporu mohou částečně i sami. Účastníci (a to i žalobci, kteří by měli mít na rychlém projednání sporu zájem především) komplikují soudu práci tím, že jsou jejich podání a zejména k němu přiložené listinné důkazy dost nepřehledné. V příloze žalob bývají obsáhlé výkazy provedených prací a jejich cen, zápisy z kontrolních dnů a změnové listy, ve kterých se soud neorientuje a účastník navíc někdy nevysvětlí, který důkaz se vztahuje k jaké skutečnosti. Tyto důkazy, kterým možná rozumí stavař, ale nikoliv právník, je třeba soudu v žalobě vysvětlit, případně shrnout do přehledných tabulek a vyznačit, k jakému účastníkovu tvrzení se který důkaz vztahuje. Tato zdánlivě banální věc v žalobách často chybí a soud se pak ve spisu těžko orientuje, což projednávání sporu prodlužuje. Listinné důkazy je třeba soudu naservírovat tak, aby měl s jejich prováděním co nejméně práce. 

Pokud je soud delší dobu nečinný, je možné např. poslat soudu zdvořilou žádost či dotaz ohledně jeho dalšího postupu a krajním prostředkem je pak podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Na základě tohoto návrhu soud požadovaný úkon buď do 30 dnů provede sám, nebo podaný návrh postoupí svému nadřízenému soudu, který o něm rozhodne. Obecně platí, že pokud je účastník řízení ve vztahu k soudu aktivní, může tím projednání sporu urychlit. 

Důležitou roli ve stavebních sporech hrají odborná vyjádření a znalecké posudky. Představme si situaci, kdy v soudním řízení jedna strana předloží posudek, který říká X a strana druhá předloží posudek, který dospívá ke zcela opačnému závěru. Soudu pak nezbude, než nechat vypracovat třetí - revizní posudek, tím je však řízení zatíženo dalšími náklady. V případě, že strany zvolí pro řešení jejich sporu rozhodčí řízení a rozhodce má v dané věci potřebnou odbornou erudici, může sám rozhodnout, kterému závěru dá přednost? 

Při hodnocení znaleckých posudků soudce obecného soudu naráží na judikaturu, podle které soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znaleckého posudku. To má svou logiku, protože znalecký posudek se vyjadřuje k odborným otázkám (např. medicínským, technickým či stavařským), kterým soudce nerozumí. Soudce je však oprávněn a zároveň i povinen hodnotit znalecký posudek z hlediska jeho obecné logiky, přesvědčivosti, jakož i z hlediska postupu, který ke zpracování posudku vedl. Soud může např. vyvodit určité závěry z toho, že znalec čerpal při zpracování posudku informace jen od jedné strany a s druhou stranou se vůbec nebavil, nebo že znalec nebyl na místě stavby, kterou posuzuje. Soud ale nemůže např. odchylně od znalce rozhodnout o tom, co je příčinou zatékání do budovy, protože to už je odborná stavařská otázka. Znalci naproti tomu v posudku nesmí hodnotit otázky právní (ač to často dělají). Hranice mezi odbornou oblastí znalce a oblastí, kterou soud již smí hodnotit, bývá někdy celkem nezřetelná. 

Je otázka, jestli by o takové odborné otázce mohl rozhodnout i bez znaleckého posudku rozhodčí senát, který má ve svých řadách odborníka např. na hydroizolace staveb, jenž bude v této oblasti třeba i soudním znalcem. Domnívám se, že nikoliv, protože takovým postupem by účastníci rozhodčího řízení přišli o možnost vyjadřovat se ke znaleckému posudku, klást znalci otázky nebo nechat zpracovat k jeho posudku revizní znalecký posudek. I odborník na danou oblast se totiž může mýlit a účastník řízení musí mít možnost jeho názory kritizovat a korigovat. Osoba rozhodce a soudního znalce by tedy měla být oddělena. 

Přítomnost odborníka na určitou oblast v rozhodčím senátu je však určitě vhodná. Tento odborník např. dokáže klást soudnímu znalci otázky fundovaněji než laik. To se týká jak zadání znaleckého posudku, tak i otázek během výslechu znalce. 

rozhovor rozhodci rozhodčí doložka stavební právo

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze