Soudní dvůr EU zamítl žalobu českých výrobců elektřiny proti notifikačnímu rozhodnutí Komise

Podle žalobců jde o porušení zásad právní jistoty a legitimního očekávání a o krok, který je v rozporu s právem EU. Jejich žaloba však u Evropského soudního dvora neuspěla.

Tribunál Soudního dvora EU vydal dne 20. září 2019 rozsudek, který po dvou a půl letech s konečnou platností zamítl žalobu, kterou se FVE Holýšov I s.r.o. a další výrobci elektřiny a příjemci podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (OZE) z České republiky domáhali zrušení notifikačního rozhodnutí Evropské Komise C(2016) 7827 v konečném znění ze dne 28. listopadu 2016, číslo podpory SA.40171 (2015/NN) (dále jen „notifikační rozhodnutí“). O přijetí notifikačního rozhodnutí jsme blíže psali v tomto článku.

Dle čl. 108 odst. 3 Smlouvy o fungování EU má každý členský stát EU povinnost notifikovat Komisi o záměrech poskytnout nebo upravit státní podporu. Dotyčný stát by pak neměl provést zamýšlená opatření, dokud Komise nepřijme konečně rozhodnutí o tom, zda se jedná či nejedná o státní podporu. Systém podpory pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie uvedených do provozu v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2012, kterého se daný spor týkal, však Česká republika chtěla notifikovat až v roce 2014.

Snahy o notifikaci českého systému podpory se přitom objevily ještě před jeho zavedením. Při přípravě návrhu zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, podle kterého se podpora v letech 2006–2012 poskytovala, se v roce 2003 na Komisi obrátily dvě česká sdružení činná v odvětví obnovitelné energie, Česká společnost pro větrnou energii a Eurosolar, se stížností. Dle jejich názoru byla povaha připravovaného zákona v rozporu s pravidly EU o státní podpoře a společnosti žádaly Komisi, aby vyzvala české orgány k notifikaci navrhovaného režimu podpory. Komise na stížnost reagovala dopisem ze dne 27. července 2004, ve kterém se vyjádřila, že na základě důkazů, které má k dispozici, má za to, že navrhovaný systém státní podporu nepředstavuje, jelikož nezahrnuje státní prostředky. Předmětný zákon tedy nabyl účinnosti, aniž by byl daný systém podpory notifikovaný, a platil až do konce roku 2012.

Česká republika tedy systém podpory výroby elektřiny z OZE uvedených do provozu v letech 2006-2012 notifikovala, nejspíše s ohledem na vývoj české právní úpravy a judikatury SD EU v oblasti státních podpor, až v prosinci roku 2014. Vzhledem k tomu, že podpora má být zásadně notifikována před jejím zavedením, posuzovala Evropská Komise věc v režimu nezákonné podpory. Z toho důvodu nebyla vázána přísnými lhůtami, a proto bylo čekání na její rozhodnutí neobvykle dlouhé. Notifikační rozhodnutí vydala Komise nakonec až po dvouletém řízení v listopadu 2016, přičemž od uvedení podporovaných výroben do provozu uplynulo v některých případech i deset let.

V notifikačním rozhodnutí označila Komise český systém podpor za státní podporu slučitelnou s vnitřním trhem a prohlásila, že vůči systému provozní podpory nebude vznášet námitky. Zároveň rozhodnutí obsahuje závazky České republiky na zavedení kontrol překompenzací. Kontrola překompenzace má být podle rozhodnutí provedena deset let po uvedení výrobny do provozu, přičemž pro provozy spuštěné v letech 2006-2008 měla být kontrola provedena do konce února 2019. Kontrola se týká jak obecně přiměřenosti vyplácené podpory, tak kontroly překompenzace v případě kumulace investiční a provozní podpory. V případě kumulace pak musejí všechny výrobny elektřiny, kde nastal tento souběh, projít tzv. individuální kontrolou. České orgány povinnost ke kontrolám překompenzací dobrovolně přijaly s ohledem na nedostatek ustanovení zajišťujících úpravu úrovně podpory v případě kumulace podpor.

S notifikačním rozhodnutím Evropské komise však nesouhlasila společnost FVE Holýšov I s.r.o. a dalších 27 žalobců. V dubnu roku 2017 podali proti notifikačnímu rozhodnutí Komise žalobu k Soudnímu dvoru EU, kterou se domáhali jeho zrušení, a to zejména z důvodů, že dle jejich názoru český systém podpory nepředstavoval státní podporu a kontrola překompenzací je v rozporu s právem EU, neboť porušuje zásady legitimního očekávání a právní jistoty. Pokud totiž bude při kontrole konkrétní výrobny zjištěno, že podpora byla poskytnuta v nepřiměřené výši, hrozí výrobcům snížení úrovně budoucí podpory, zkrácení doby vyplácení podpory nebo dokonce vrácení poskytnutých dotací. Kontrola přiměřenosti podpory se má posuzovat podle výše vnitřního výnosového procenta (IRR) a není vyloučeno, že některé projekty tento ukazatel překračují.

Žalobci mj. tvrdili, že Komise již v dopise z července 2004 adresovaném příslušným průmyslovým sdružením rozhodla, že režim podpory nepředstavuje státní podporu a že je Komise z právního hlediska vázána tímto rozhodnutím. Tribunál však tento argument jednoznačně zamítl s tím, že daný dopis neměl rozhodovací nebo definitivní povahu a nemohl vyvolat závazné právní účinky, takže musí být považován za pouhé právní stanovisko.

Dále žalobci uvedli, že i kdyby dopis Komise z roku 2004 nešlo považovat za rozhodnutí, mohli se na jeho základě legitimně domnívat, že investice, které provedli v rámci původního režimu, nepodléhají pravidlům státní podpory. Tím měla být narušena jejich právní očekávání a právní jistota. Tribunál však shledal, že Komise neměla v roce 2004 kompletní informace o chystaném systému podpory a dopis tedy nelze považovat za bezpodmínečné ujištění o neexistenci státní podpory.

Proti uložení povinnosti k zavedení kontrolního mechanismu žalobci vznesli argument, že kontrola překompenzací porušuje legitimní očekávání žalobců ve spolehlivost systému a podkopává regulační stabilitu. Dle jejich názoru jde tato povinnost nad rámec mechanismů požadovaných dle pokynů použitelných na dotyčné investice a je diskriminační vůči investorům. Tribunál však v rozsudku poukázal na to, že kontrolní mechanismus nebyl uložen Komisí, ale že se k němu Česká republika dobrovolně zavázala. Co se týče údajného nedodržení regulační stability a zásady ochrany legitimního očekávání vyplývajícího ze zavedení kontrolního mechanismu, Tribunál uvedl, že žalobci nemohou založit legitimní očekávání na skutečnosti, že jim předpis EU zaručuje, že budou mít prospěch z překompenzace v rámci dotčeného režimu podpory.

Ve výsledku se tedy Tribunál s názorem českých žalobců neztotožnil a po posouzení všech žalobních důvodů vydal dne 20. 9. 2019 rozsudek, kterým žalobu zamítl. Tím byla definitivně potvrzena platnost notifikace státní podpory pro výrobny elektřiny z OZE uvedené do provozu v období od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2012 a povinnost České republiky provádět u zmíněných výroben po deseti letech kontrolu překompenzace.