Samosprávu lze dělit na samosprávu územní, profesní a věcnou.[1] Profesní samospráva sdružuje osoby, jež spojuje především stejný výkon určité profese. Nejznámějšími reprezentanty profesní samosprávy jsou odborné komory, kupříkladu Česká advokátní komora (ČAK), Česká lékařská komora (ČLK) atd. Hlavním úkolem profesních komor je dohlížet na výkon oboru lege artis.

Věcná samospráva spojuje subjekty k efektivnějšímu řešení určitého problému. Členové se v ní sdružují, jak již pojem naznačuje, na věcném (faktickém) základě, vyplývajícím z vlastnictví určité věci, nebo z obstarávání kolektivních záležitostí, zvláště pak služeb. Nejvíce se věcná samospráva uplatňuje u dobrovolných svazků obcí.

Konečně územní samospráva je takovým druhem samosprávy, kdy si určité území[2] na základě subjektivního práva zaručeného Ústavou[3] a zvláštními zákony[4] obstarává určitý, právním řádem stanovený okruh svých záležitostí samostatně, tzv. v samostatné působnosti, a tedy ve značné míře nezávisle na státu a jeho institucích. Členství v územní samosprávě (při výkonu veřejné moci označované jako územní korporace) vzniká na základě trvalého pobytu fyzických osob na jejím vymezeném území.

„Místní samospráva označuje právo a schopnost místních společenství v mezích daných zákonem na svou odpovědnost a v zájmu místního obyvatelstva upravovat a spravovat podstatnou část věcí veřejných.“[5]

Jedná se tak o typ veřejné správy, kdy se územně uspořádané sdružení osob spravuje samostatně, a to přímo referendem, peticemi, či prostřednictvím spolků nebo nepřímo pomocí volených zástupců - politiků. Jak již je uvedeno výše, samospráva není státu podřízena, ovšem její postavení v současnosti je ovlivněno i historickým vývojem.

Ochrana územní samosprávy ve správním právu

Právo uspokojovat své potřeby samostatně garantuje územním samosprávným celkům právní úprava jak v předpisech ústavního práva, tak práva správního.

Ve správním řízení, jež se významně týká či může týkat územní samosprávy nebo jejích zájmů, respektive jejich občanů, přiznávají některé zákony[6] územním samosprávným celkům postavení účastníka řízení nad rámec obecného vymezení účastenství dle správního řádu.[7] Územní samosprávy mají povinnost reprezentovat a chránit zájmy svých občanů, což vyplývá z charakteristiky jejich samostatné působnosti.[8] Kraje a obce nemají v tomto případě subjektivní práva a povinnosti, o kterých by bylo ve správním řízení autoritativně rozhodováno. Právo podat správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu tak vyplývá z § 65 odst. 2 SŘS.[9]

Pakliže se projednávaná věc týká práva územní samosprávy na samosprávu, plyne z § 136 odst. 2 správního řádu právo na její vyjádření k určité záležitosti jako dotčený orgán. Dle odstavce 4 tohoto ustanovení mají územní samosprávy právo na nahlížení do spisu, vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, atd.

Dle § 67 písm. b) SŘS je samospráva (dále i městské částí či městské obvody územně členěných statutárních měst) aktivně legitimována podat správní žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, zastupitelstva územně členěného statutárního města a hl. m. Prahy o rozpuštění zastupitelstva.

Jestliže si více územních samospráv osobuje pravomoc vydat rozhodnutí, nebo naopak žádná z nich nechce o stejném právu či povinnosti rozhodnout, vzniká tak dle § 97 odst. 1 písm. b) SŘS kladný, resp. v druhém případě záporný kompetenční spor k jehož rozhodnutí je příslušný Nejvyšší správní soud.[10]

Obec může dle § 101a odst. 2 SŘS taktéž podat návrh na zrušení opatření obecné povahy kraje, domnívá-li se, že byla na svých právech tímto opatřením zkrácena.[11]

Ochrana v řízení před Ústavním soudem

Ochranu územních samosprávný celků, lépe řečeno jejich právo na samosprávu upravuje Ústava v čl. 87 a zákon o Ústavním soudu.[12] Tak zvanou komunální ústavní stížností se může územní samospráva (její orgán) bránit proti nezákonnému zásahu státu.[13] Dle zákona o Ústavním soudu[14] je oprávněno k podání ústavní stížnosti zastupitelstvo obce či kraje, jestliže bylo dle jeho názoru nezákonným státním zásahem porušeno právo územní samosprávy na samosprávu. V tomto případě tak ÚS posuzuje na rozdíl od „běžné“ ústavní stížnosti[15] nejen ústavnost, ale i zákonnost takového zásahu.[16] Zásah státu do Ústavou zaručeného práva na samosprávu je dle ÚS možný, pokud došlo k porušení zákona samosprávným celkem dovozením subsumpcí pod právní normu vyloženou secundum et intra lege.[17] V daném nálezu ÚS rozhodoval, zda je možné zrušit volbu místostarosty, jestliže k ní došlo při zasedání zastupitelstva nikoliv dle bodu jednání výslovně označeného jako „odvolání místostarosty a volba nového“, ale v závěru zasedání v rámci bodu pojmenovaného jako „různé, diskuze“. Krajský soud v Ústí nad Labem tuto volbu zrušil se zdůvodněním, že šlo o porušení zákona, kdy volba místostarosty je podle jeho názoru podstatný resp. důležitý bod jednání zastupitelstva a jako takový měl být dle zákona o obcích minimálně 7 dnů před jeho projednáním zveřejněn.

Ústavní soud ovšem došel k závěru, že Ústava v čl. 101 odst. 4 předpokládá zásah státu do samosprávy obcí a krajů, jen pokud to vyžaduje ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem, což dle názoru ÚS nebylo naplněno, když odvolání a volbu místostarosty v rámci bodu různé nelze považovat za zásadní porušení zákona, na jehož ochranu by musel zasáhnout ÚS a předmětnou volbu zrušit.

Územní samosprávy mohou jako právnické osoby podat i tzv. „obecnou“ ústavní stížnost.[18] Ústava a Listina základních práv a svobod však výslovně zaručují základní práva a svobody člověku, případně pouze občanu, tedy fyzickým osobám. Aktivní legitimace by tak asi byla možná, jen kdyby územní samosprávy svou činností realizovaly základní práva FO.

S ústavní stížností může kraj či obec podat návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu, má-li za to, že díky němu nastala skutečnost, kvůli které byl nucen podat ústavní stížnost, a že tento předpis je v rozporu s ústavním pořádkem.[19] Zastupitelstvo kraje může podat návrh na zrušení jiného právního předpisu i bez spojení takového návrhu s ústavní stížností.[20]

Působnost ÚS v rozhodování o sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánu samosprávy[21] je s ohledem na období přijetí Ústavy a současné pravomoci NSS již pouze obsoletní.

K řízením před ÚS v otázkách územní samosprávy patří také řízení ve věcech dozoru nad územními samosprávnými celky, kdy je Ministerstvo vnitra, věcně příslušné ministerstvo či ředitel krajského úřadu aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení OZV či nařízení obce nebo kraje.[22] Případně může takový návrh podat i obec, jde-li o právní předpis kraje, do jehož obvod navrhující obec patří.[23]

[1] GERLOCH, Aleš; HŘEBEJK, Jiří; ZOUBEK, Vladimír. Ústavní systém České republiky. 5. vydání, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2013. s. 241, 242. ISBN 978-80-7380-423-7;

HENDRYCH, Dušan. Správní právo: obecná část. 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 109, 178. ISBN 978-80-7400-049-2.

[2] Kraj a obec.

[3] Čl. 8 a hlava 7.

[4] Zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, zák. č. 129/2000 Sb. o krajích a zák. č. 131/2000 Sb., o hl. m. Praze.

[5] Čl. 3 odst. 1 Evropské charty místní samosprávy (vyhlášena pod č. 181/1999 Sb.), ve znění pozdějších předpisů.

[6] Např. § 85 odst. 1 písm. b) stavebního zákona v případě řízení o umístění stavby.

[7] § 27 odst. 1 a 2 správního řádu.

[8] § 35 obecního zřízení nebo § 14 krajského zřízení

[9] Zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

[10] § 97 odst. 4 SŘS.

[11] Tamtéž, § 101a odst. 2.

[12] Zák. č. 182/1993 Sb.

[13] Čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy.

[14] § 72 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.

[15] Tamtéž, písm. a), čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

[16] Viz odst. III. bod 1 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 471/00 ze dne 4. října 2000, ve kterém se ÚS zabýval zrušením rozhodnutí Okresního úřadu Znojmo.

[17] Viz odst. II. bod 4 nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 331/02 ze dne 30. září 2002.

[18] 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. o ÚS.

[19] 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy, § 74, § 64 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. d) zák. o ÚS.

[20] § 64 odst. 2 písm. e) zák. o ÚS.

[21] 87 odst. 1 písm. k) Ústavy, § 120 zák. o ÚS.

[22] § 64 odst. 2 písm. g), h) a i) zák. o ÚS.

[23] Tamtéž, písm. j).